Když dítě vyroste…

Rubrika: Jsem máma

Ne nadarmo se říká, že děti rostou jako z vody. Je to tak, marná sláva. I já mám stále v živé paměti okamžik, kdy jsem si svého syna nesla z porodnice domů, šťastná jako blecha. Vzápětí „přišel“ jeho první úsměv, pak smích, první prospaná noc, první neohrabané krůčky, první zoubek, první slůvka a mnoho dalších a dalších chvil, které se mi jako každé mamince „zabydlely“ v mysli i v srdíčku.

Vzpomínky, ať jsou jakkoli krásné a hřejivé, jsou už je vzpomínkami. Můj syn vyrostl. A já jsem trochu zaskočená, trochu překvapená a trochu nejistá. Věděla jsem to. Samozřejmě jsem to věděla, že bude růst a že vyroste. Ale tak nějak jsem si to neuměla představit, jak to bude vypadat.
No a teď v tom „žiju“.

Dívá se mi zpříma do očí, když se mnou mluví. Na všechno má svůj vlastní názor. Což by mi nevadilo, ale on je přesvědčen o tom, že ten svůj názor musí prezentovat světu – vždy a všude. A říká tomu: „Jsem upřímný!“
Někdy se na něj dívám a v duchu si říkám, jestli je to opravdu on, to malé škvrně, co se mi batolilo kolem nohou a drželo se mě jako klíšťátko. Jeho proměna je neuvěřitelná a změny jsou viditelné ve všech směrech.

Když jsem ho naposledy vezla na školní výlet, nechtěl, abych ho doprovázela. Zakázal mi „loučit se“. Pusu mi vlepil v autě, vystoupil a prostě řekl: „Můžeš jet do práce.“ Zabrblala jsem: „Jistě, jistě“, nastartovala auto a poodjela. Ale jen za roh. Prostě jsem potřebovala mít jistotu. Doběhl ke klukům, zamával na třídního učitele a během vteřiny byl v jiném světě. Já se uklidnila a jela do práce s myšlenkou, že je vše v pořádku.
Po návratu z výletu jsem ho chtěla obejmout, ale naznačil mi „tady ne“. Tak jsem jen kývla, jako že rozumím a čekala jsem, co bude. Po příchodů domů rozevřel náruč a teatrálně zvolal: „Pojď na mou hruď!“ Objal mě těma svýma velkýma rukama a stiskl tak, že jsem sotva popadala dech. Od té doby tohle slovní spojení používá, když se chce pomazlit. Jakmile se ozve „pojď na mou hruď“, vím, že přišla moje chvilka.

Jeho chuť k jídlu se zvětšuje a občas se divím, kam to jídlo dává. A tak vyvářím. A pro něj vařím s potěšením, protože to do něj padá neskutečným způsobem a slastně se u toho tváří. Navíc je báječný strávník i v tom, že mě za uvařené jídlo chválí. A teď o víkendu nic. Neřekl ani popel. Baštil, až se mu boule za ušima dělaly a nic. Ani slovo. Tak jsem se zeptala: „Jak ti chutná?“ S kamennou tváří, aniž by zvedl oči od talíře, mi řekl: „Fobos a Deimos! Děs a Hrůza! Nedá se to jíst!“
(Pro neznalé jen dovysvětlím – Fobos a Deimos jsou názvy měsíců Marsu a původně jejich názvy pocházejí z řecké mytologie o dvou bratrech, kteří byli syny boha války Area a ve válečné vřavě naháněli nebo spíš ztělesňovali děs a hrůzu.)
Vykulila jsem oči. Zvedla obočí. Otevřela pusu. Ale na nic jsem se nezmohla. Syn nevydržel, začal se smát a povídá: „Je to lahodné, je to vynikající, je to symfonie vůní a chutí.“ Pusu jsem sice zavřela, ale můj údiv trval dál.

Nutno říct, že v němém úžasu jsem byla hned následující den ráno. Synek totiž neměl připraveno do školy. A tak ve spěchu ládoval věci do školního batohu a něco zcela chaoticky hledal. Neodpustila jsem si poznámku ve smyslu, že jsem už asi tisíckrát říkala, aby si připravoval věci do školy den předem … Nicméně tok mých slov i myšlenek utnul ve vteřině. Zvedl se od batohu, napřímil se a dívajíc se mi do očí řekl: „Nebudeme se unáhlovat. Je pondělí ráno, začíná nový týden a já bych se velmi nerad s někým hádal.“ Co jsem na to mohla říct? Nic. V tu chvíli mě nenapadlo vůbec nic. Jen jsem pokrčila rameny a odešla do předsíně. Než jsem se stačila obout, stál za mnou a hlásil: „Můžeme jet.“ A tak jsme jeli…

Odpoledne, když jsem se vrátila z práce, jsem se ho zeptala, jaká byla cesta domů, jestli jel autobusem. A on, protože přesně věděl, na co se ptám (jestli dával pozor na přechodu, jestli náhodou nešel pěšky atd. atd.), mi odpověděl: „Vidíš mě?“ Slyším se, jak říkám: „Ano.“ A on na to: „No, tak snad nejsem rozmázlej flíček s očičkama. Nikdo mě nepřejel.“

A já mám poslední dobou intenzivní pocit, že tak nějak „jedu“ pořád. Řítím se neuvěřitelnou rychlostí synovým dospíváním. Nestíhám se divit. Často mě rozesměje k slzám, že se nemůžu ani nadechnout, jeho odpovědi jsou neobvyklé, neotřelé a leckdy bývají směsicí vtipu, drzosti a ironie.

Inu, co nadělám? Nic. Čas nezastavím.
A tak jen tiše doufám, že tu jeho pubertu přežiju ve zdraví…

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →
Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Padmé

    Nuninko, Berulinko, děkuju Vám oběma za Vaše řádečky :-).

  • ahoj Padmé,opět je tvůj článek krásně , psanej od srdíčka a vyloudil mi úsměv na tváři 🙂
    Já už tohle období doma prošla a vlastně „ještě procházím“ 2x a ještě jednou mě to čeká s malou 😀
    Děti neskutečně rychle rostou a stárnou a my „mládnem“-to mě těší 😀
    A čím jsou starší,tím víc překvapení nám připravujou 🙂

  • Padmé, to je moc hezky napsané. Musela jsem se smát 🙂 a dát ti za pravdu. Je to jako včera, co jsem si je nesla domů z porodnice a Markétka už měla 9, Naty minulý týden oslavil 6 a Danďa už má 18 měsíců. Utíká to jako voda.

  • Padmé

    Ahoj Kekunko, děkuji Ti za napsání :-).
    Máš pravdu, se synem se nenudíme a máme doma veselo :-D.

    Je to tak, ti naši broučínci děsně rychle rostou! 🙂
    Tak si ještě užívej (užij) toho, že ještě nejsou ve škole – pak to totiž utíká ještě rychleji ;-).

  • kekunka

    Padmé, díky za další nádherný článek, přečetla jsem to jedním dechem. 🙂 Synek má opravdu úchvatné hlášky! 🙂 Máte doma veselo, a to je dobře.
    Jinak to, že děti rychle rostou, si uvědomuju už teď, a to mám doma ještě prťata, co ani nechodí do školy. Už teď mi přijde, jak jsou velcí, jak rychle vyrostli z toho maličkého uzlíčku, který jsme si přivezli z porodnice… Hrozně to letí… 🙁

  • Padmé

    Ahoj Pavlínko, to je v pohodě, vždyť se nic nestalo, holky mě poznaly i tak ;-).
    A děkuji Ti – jsem ráda, že se Ti moje „písmenka“ líbí :-).
    A „kvítko“? Ó, to ano, to můj syn je! 😀

  • Jo, tak ten šotek jsem samozřejmě byla já 😉 Zapomněla jsem v redakci vypsat pole „autor“ 😉

    Byla jsem asi tak unešená tvým krásným psaním 🙂

    Syn musí být správné „kvítko“ 🙂 Tak jen ať mu to vydrží a bude o něj jednou rvačka 🙂

  • Padmé

    Ahoj a pěkný večer, moc Vám všem děkuji za Vaše slůvka, jsem ráda a těší mě, že se Vám článeček líbí :-).

    A koukám, že šotek schoval mou přezdívku a tudíž nebylo poznat, kdo to psal ;-). Ale Vy jste to poznaly! To je milé a příjemné :-).

  • Lien

    Padmé jsem tipovala, ale jsem v šoku, protože mám pořád nějak pocit, že její klučík je mladší, takové chování mi přijde tak od 15 let a jeho mám v předtavách někde na desíti, i když už hodně let 😛 :-P.

  • meggi41

    Mozna se budete smat 😀 ,ale mne clanek dojal..ja mam osudove stesti,ze i muj syn je vzacny clovek,nejen jako syn,ale i jako clovek..ja si toho velmi vazim,miluji vsechny sve deti..ale u kluku je tohle vse velmi vzacne..,zvlaste v urcitem veku.Dekuji mu neustale..a on mi vzdy “ jen “ rekne,mamco,vzdyt ty delas daleho vic..a mam te rad a nebul,budes cervena. 🙂
    Dava nadherny priklad dcerkam,i jako jediny muz v nasi rodince.
    A stejne tak se chova i k lidem,ve skole..a k zenam vseobecne..Mame podobny humor,nema problem me pohladit,kdyz vidi,ze mi neni nejlepe,dokaze rict ty spravne slova..A pritom mu nedavno bylo uz 18l..
    Kazde mamince preji takoveho syna!

  • bamiska

    tak mě to trklo až jak to holky napsaly přiznávám, přitom je to řesně citlivej styl jejího psaní….. 😀

  • Petra Vymětalová

    Tak odtajněno 🙂 …i když jak vidno, až tak velké tajemství to pro vás stejně nebylo…

  • Peťka

    Krásný článek, tipuji také Padmé. 🙂
    Je to tak, děti rostou a my nestačíme zírat.

  • halina

    Taky tipuju Padmé.
    Je to nádherně napsané, vracím se o několik let zpátky, dnes je tomu mému synáčkovi skoro dvacetdva. A bylo to víceméně stejné. S dcerkou je to trošku jiné, ta holčičí puberta je přeci jen malinko odlišná.
    Autorce moc moc děkuju.

  • Marinada

    Padmé :-), krásný článek a mluví mi z duše. „Pojď na mou hruď“ se u nás doma taky odehrává, jen to volám já 🙂 Pusu na rozloučenou zatím dávat můžu, ale tipuju, že je to otázka pár měsíců. Jojo, puberta už klepe na dveře, ach jo. Ale zase ty jejich občasné hlášky to vynahradí, no ne 🙂 Tak přeju pevné nervy!

  • Petra Vymětalová

    bamisko, zkus si autorku podle stylu tipnout 😉
    myslím, že to tak moc těžký není… (a já ji tam pak doplním ;-))

  • bamiska

    nevím kdo je autorem, ale přesto děkuji za krásný článek, protože jsem se culila jak jsou ti pubošové v tolika věcech podobní….krásně sepsané s láskou a porozumněním…máte krásný vztah a synek je pěkné číslo v dobrém slova smyslu…a tohle není puberta to je procházka růžovým sadem to co tu je popsáno 😀 😀

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist