Mít děti je něco báječného. Patří to k těm nejkrásnějším zážitkům, které člověk v životě má. Ale buďme upřímní: Děti nejsou to jediné, co život ženy naplňuje. Přesto je možné poslední dobou pozorovat skutečné šílení po mateřství a věcí s ním spojených, což mne nutí k zamyšlení…
Nevraživost, ba dokonce až nepřátelství mezi pracujícími matkami a ženami v domácnosti se opět rozhořívá a vypadá to, že ty druhé jsou tak nějak na té správné straně.
Myslím tím především ženy, které to tak cítí, nebo mají pocit a potřebu zůstat se svým dítětem doma, případně si myslí, že je to momentálně moderní a vzdají se svého povolání. Ale nepadnou tím do pasti? Do pasti politiků, kteří si díky těmto matkám vylepšují statistiky nezaměstnanosti, do pasti mužů, kteří si svou ženou nechají krýt záda, namísto aby ji i při jejím mateřství podporovali i v její kariéře?
To nejhorší, myslím, je finanční závislost na partnerovi, kterému se může zajíst „pouze“-matka a žena v domácnosti a nahradí ji zajímavější (většinou také bezdětnou) ženou. Co potom? Potom zůstane žena sama, znalosti z původního povolání jsou většinou ztraceny a závisí na solidnosti muže pravidelně platícího výživné.
Přirozeně nechce člověk myslet na něco takového, když je čerstvě zamilován nebo provdán, s novorozencem v náručí, pod vlivem štěstí a endorfinů.
Určitě by měly děti hrát u svých rodičů důležitou roli a měly by dostat mnoho lásky, pozornosti a péče. Ale když se dívám na divadlo, které se kolem dětí poslední dobou pořádá, dělá se mi zle. Malé děti mají již od narození kalendář plný téměř jako špičkový manažer. Jsou tahány z jednoho kurzu do druhého a již v „bříšku“ musí poslouchat Mozarta. Vlastně mi je jich i jejich matek líto. Ti malí chudáčci mají splnit očekávání svých rodičů a dosáhnout všeho co oni prostě nezvládli. Jsou pod neustálým dozorem svých matek, které chtějí úplně vše dělat správně.
Žádný výzkum na světě dosud nepotvrdil, že jsou děti nějak poškozeny, jsou-li po několik hodin denně odloučeny od svých matek a po tuto dobu se o ně s láskou a potřebnou péčí stará někdo jiný. Co předvádějí frustrované, vynervované a utahané „pouze“-matky můžeme denně vidět nejenom na ulici, v MHD, či v parku, ale v současnosti i v televizi. Každý, kdo má děti, této frustraci a zátěži rozumí, neboť život s dětmi není vždy jednoduchý. Oproti tomu může být několik hodin v kanceláři opravdu odpočinkem. Nerozumím, jak se toho mohou ženy dobrovolně vzdát. A tím také té radosti zase pracovat svou hlavou a získat ocenění a uznání kolegů. A také se vzdát finančního zajištění, pokud se přece jen v budoucnu něco nepovede a statistiky rozvodů budou mít zase jednou pravdu. Což je mimochodem pravděpodobnější, když manželky zmutují na nudné a znuděné matinky, namísto co by si se zaměstnáním zachovali část vlastního života a nezávislosti.
Napsal/a: anonymní
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (26 vyjádření)
Mě se jen nelíbí ten celkový tón článku. Kdo nepracuje, je k ničemu, slepice, která přestane manžela zajímat, navíc bude nesoběstačná. Pracuju doma na počítači, jak jsem psala, těším se, až bude malý ve školce a budu mít na práci ještě víc času, zároveň jsem ráda, že jsem „svým pánem“ a můžu pracovat, jak dlouho chci.
A znám spoustu (nebo aspoň několik) žen, které jsou s dětmi doma dlouho, nemusí jich mít hned pět, třeba dvě nebo tři, a jsou spokojené ony i jejich manželé. Když si může člověk vybrat, je to asi nejlepší. Každý pokládá za důležité něco jiného.
A ještě k financím: určitě přispívá k pohodě, když není rodina v nedostatku, ale manželství je podle mě dobré i k tomu, že se partneři mohou jeden na druhého spolehnout a nemusí se za to stydět. Pokud tomu tak není, pak chápu.
Ahojky, až teď jsem se dostala k tomuto článečku. Nezastírám něco podobného mám už uloženo ve wordu, ale trošku se to odlišuje a někdy to do placu hodím 😀
Jinak patřím mezi matky, kterým se mateřství neustále prolíná prací. Přikláním se k tomu, že matky pracantky jsou asi unavenější, protože přeci jen je toho za ten den více. Ale jsem asi trošánek víc chráněna od domácího stereotypu. To ale vy, co jste mě trošičku už poznaly asi víte 🙂
Pravdou je, že má práce mi dává tolik prostoru pro dcerku a rodinu, kolik si dovolím. Asi bych už nechtěla nastoupit do zaměstnaneckého poměru, protože bych se bála svázání a omezování času s rodinou. Tudíž, kdybych se měla vracet do práce jako takové, asi bych volila dlooouhou mateřskou 🙂 Takže chápu, že některé ženy se pasují do žen v domácnosti a je to jejich posláním.
Jak se ten či onen přístup maminek odráží na psychice potomka, to nedokážu přesně definovat. Znám okolo sebe maminky, které si v uvozovkách užívají pobytu doma s dítkem. Jenže hodně času tráví s kamarádkami a tlacháním, takže dítku se tak jako tak pozornosti nedostává. Pak si myslím, že pokud maminka opravdu věnuje max času dítěti a ničemu jinému, tak nejspíš přichází o zdravý nadhled nad výchovou a přichází o podněty z vnějšího světa.
Já maminka pracantka nemám pocit, že bych dcerku šidila. Vidím, že mě i jí občas pomůže narušit stereotypní den tím, že pobude půl dne s babičkou, nebo mezi dětmi. Nevšimla jsem si, že by jí to flustrovalo nebo poškozovalo. Sice jak je starší, tak tomu všemu víc rozumí a občas příjde a zaklapne mi noťas se slovy „mamííí už neplacuuuj“ :-D.
Takže pracovní návaly situuji na dobu, kdy jde večer spát nebo když je možnost a vezme jí tatínek na výlet, nebo má možnost pobýt den u babičky. Moc mi v tomhle chybí možnost dát jí do školky mezi dětičky. Určitě by pro mě i pro ni bylo lepší, kdyby zatímco já pár hodin popracuju, ona mohla řádit s dětmi.
Co finanční ne/závislost? Ano jsem finančně nezávislá, nemusela bych se tedy bát zůstat sama, třeba jen s dcerkou. Manželovi se líbí, že tímto způsobem dokážu oživovat rodinný rozpočet. Jenže líbí se mu to jen do doby, kdy si uvědomí, že to co by se hodilo, aby mě k němu poutalo, není k mání. Takže jsem v jedné velké výhodě, peníze nejsou tím hlavním a tak aby mě u sebe udržel, tak to musí dokazovat jinak…třeba láskou 😀 Což mu v poslední době moc nejde :-))) Ale věřím že se to spraví…bude muset 🙂
Helen to vystihla přesně. Dlouho jsem studovala a dítě pro mě bylo vítanou změnou, už vlastně těhotenství. Vůbec se nestydím za to, že jsem půl roku den co den přebírala oblečky a u toho poslouchala Mahlera atd. Trochu pracuju doma od doby, kdy bylo malému kolem dvou let, ale jen podle času mamky, která hlídá. Představa práce v kanceláři a pak vaření, uklízení, hraní si s malým, praní, nevím, asi jsem moc líná. A volný čas, který věnuju z velké části synovi, rozhodně nevnímám jako promarněný. Je fakt, že úplně bez práce si život představit nedovedu a za hlídání jsem moc vděčná, ale ne kvůli realizaci a finanční nezávislosti, ale prostě kvůli změně. Ssereotyp není dobrý, obzvláště když trvá léta, ale neřekla bych, že každá žena na mateřské je nudná a frustrovaná. Mám kamarádku, která má pět dětí a je doma. %Že by se nudila? Zkuste se někoho takového zeptat.
Naprostý souhlas s Matildou ( a Helen, opravdu trefné 🙂 )
A za sebe – do práce se těším, beru i to, že je to svým způsobem odreagování – ve smyslu, že myslím na jiné věci než na děti a domácnost….. ale od malého dítěte bych do práce nešla (pochopitelně pokud bych nebyla nucena – třeba jako matka samoživitelka). Být maminkou na plný úvazek – nevidím v tom nic, proč bych se měla cítit méněcenná ( i když se bohužel i v blízkém okolí setkávám se skrytým shovívavým povzdechem, jak to vlastně můžu doma vydržet… slepice… no jednoduše, s odpuštěním – nehniju na zadku, práce kolem dětí, domu i zahrady je až nad hlavu a rozhodně nemám pocit, že by se mé myšlení smrsklo jen na pleny a jednoduchá citoslovce 🙂 ) – je to práce jako každá jiná – a navíc, děti vyrostou tak rychle… užijme si jich, dokud jsou malé, stresu v zaměstnání i „příjemného odreagování“ si užijeme ještě dost.
Mmch, vůbec nepolemizuji o tom, zda jsou matky lepší lidé než ostatní – určitě ne. Jen – jak psala Padmé – přemýšlí asi trochu jinak 🙂
Nestydím se za to, že jsem už šest let na mateřské, vidím na dětech, že jim to prospívá a jsou spokojené… tak proč si mám dělat hlavu s něčím, co trápí někoho jiného? 😉
Já s článkem zas tak moc nesouhlasím, asi nejlíp to, co cítím, vystihla Helen a pak Bramborka. Než se mi narodila první dcerka, chodila jsem sedm let do práce. Za sebe si myslím, že není větší stres, než se v dnešní době dobře uchytit v zaměstnání a místo si udržet. Na lidi je kladeno velmi mnoho požadavků včetně neustálého vzdělávání se, a ve firmě máte často funkci za další čtyři lidi najednou, nedejbože, že ještě někdo onemocní nebo jede na dovolenou. Do práce jsem chodila ráda, ale byl to neustálý stres, který mi často nedovolil ani doma vypnout. Proto mě docela podráždila poznámka o tom, že si žena vlastně chodí do kanceláře odpočinout. Ano, papírově zaměstnaná manželka šéfa firmy možná…
Vedle svých dětí, když postupně vyrůstaly, jsem se našla jako maminka na plný úvazek. Je to dřina, ale ony dokážou všechno vrátit dvojnásob. Pokud bych se vrátila do práce, zvládli bychom to samozřejmě tak jako jiní, dokážu uznat, že je to na jednu stranu fajn – taky jsem to zažila, najednou po mateřské přijdete mezi jiné lidi a taky na jiné myšlenky. Pokud jsou děti už odrostlejší, tím myslím 3 roky a víc, už v nich máme malé partnery, dokáží si trochu uklidit, převlíct se a taky pomoct s večeří. Ale od dvouletého a menšího prcka bych neodešla, tady si opravdu myslím, že čas strávený s rodičem – ať s mamčou nebo s taťkou je pro takového prcka nejdůležitější, protože to, co mu dáme do tří let věku, už mu nikdy nikdo nevezme, modelujeme mu charakter a ukazujeme cestu do společnosti.
A ještě pár slov k finanční nezávislosti na partnerovi – to opravdu neznáte muže, který uzná práci ženy coby maminky na mateřské a její příjem – mateřskou a pak rodičák – bere jako příjem srovnatelný se mzdou za práci? To je mi vás docela líto, protože já jsem takových mužů, kteří nevyčítají ženě, že se nechala na mateřské živit svým mužem, potkala mnoho.
Za sebe mohu říci, že rození a vychovávání dětí je něco, v čem jsem se opravdu našla. Je to něco, co konečně pořádně umím, co mě baví, co mě naplňuje… Do zaměstnání nijak nespěchám. Ale nepovažuji se za „matku-profesionálku“, to ani náááááhodou((-:.
Moc pěkný příspěvek a velmi zajímavá úvaha,
přes datum vzniku a přes anonymního autora/autorku,
to nemohu přejít a chválím – zdařilé dílko.
A moje odpověď na otázku: „Jsou matky lepší lidé?“
Ne, nejsou lepší lidé,
matky jsou „jen jiné“ 🙂
:-))
Tamino,můžu se pod tvůj článek taky podepsat? Vše,co jsi napsala,cítím naprosto stejně,práce,hloučky chlapů a maminek a s košíkem konče.
Ahojky, taky cítím, že k tomuhle tématu něco mám. Po pravdě řečeno, je mi celkem jedno, kdo pracuje a kdo ne. Nikdy jsem to u nikoho nezkoumala a beru to jako každýho věc. Pokud se někdo rozhodne zůstat doma s dětmi celý život a může si to dovolit, tak sláva, vzhůru do toho. Mě osobně by se docela líbil nějaký poloviční úvazek po celý život :-))) Zatím pracuju 6-8 hodin týdně doma, hlídá babička nebo manžel, docela v pohodě. Mám dobrý pocit, když mám pár peněz, které jsem si sama vydělala, ale hlavně to dělám kvůli tomu, abych nezakrněla. Při mé profesi totiž stačí krátký výpadek a je to poznat, takže musím udržovat mozek ve formě….
Náš syn je pro mě absolutně vším, ale někdy mi fakt dělá dobře trochu vypnout…. Když máme akci s kamarádama, tak jsem zjistila, že se nám to začíná dělit na chlapy, kteří postávají kolem sudu s pivem a z jejich hloučku je slyšet smích, a na holky, které míchají lžičkama v kojícím čaji a probírají kakání, zoubky, vyrážky atd.. Pokud je z našeho hloučku slyšet smích, můžete si být jistí, že jde o nějakou vtipnou historku z dětské poradny, většinou již klasické: jak ten náš počural pana doktora. Pak mi teda strašně leze na nervy to věčné trumfování, které mimčo co dokáže jako první. Myslím si, že miminkům je to šuma fuk a některé maminky jsou tím úplně posedlé… Z některých mých kamarádek se fakt staly takové ty militantní matky….No, už se rozepisuju víc, než jsem chtěla, zkrátka, chci jen říct, že si strašně ráda popovídám o těch našich miláčcích, strašně ráda si vyslechnu, co je nového u těch ostatních miláčků, ale pak se prostě nenápadně přimotám do toho chlapského hloučku u piva a o dětech už nechci slyšet ani slovo. Ráno mě většinou bolí hlava, bránice od smíchu, nemůžu mluvit, jak jsem vyřvaná od zpěvu, jsem nevyspalá, ale o to radši potom trávím čas s tím naším Bobíkem, protože se cítím úžasně odreagovaná a plná mateřských sil……
P.S: mozek mi ale mateřstvím fakt měkne:-)) Klasika: v obchodě drndám nákupním košíkem sem a tam jako s kočárem, manžela jsem se tuhle ptala, jestli neví, kde mám haló a vrchol byl, když jsme byli v hospůdce, někomu tam spadlo pivo a já jsem automaticky řekla: Bác!
No a samozřejmě: večery trávím na VD ! :-)))))
Já jsem měla prvního chlapečka ve svých 27 letech a po 3 letech dalšího,teď je jim 4 1/2 a 1 1/2 roku.Možná to bude znít jako fráze,ale jsem v současné době ta nejspokojenější máma na světě,jsem s nimi doma a moc si to všichni,včetně manžela užíváme.Do práce se budu vracet opravdu nerada,ale problém bude nejspíš v tom,že jsem 10 let pracovala v práci,která mě uspokojovala jen částečně,byl to téměř dennodenní stres.Pracovala jsem na české poště jako administrátor,což bylo i hodně časově náročné a s dětmi už to ani nebude možné. Já doma odpočívám a jsem v klidu a fakt spokojená.Nevím,jak bych reagovala ,kdybych opouštěla práci,kterou bych milovala.Třeba se mi poštěstí a najdu něco jiného,co by mě uspokojovalo a práce by mi byla i zábavou.
Helen, moc hezky napsané. Cítím to stejně.
Plně souhlasím s Helen, líp bych to nenapsala.
S článkem souhlasím v jedné věci-taky vnímám to napětí mezi pracující a nepracující matkou. Přijde mi to zbytečný, každý to děláme po svém, podle toho jak to cítíme nebo musíme pod vlivem třeba finančního tlaku. Přitom se nechce „nic víc“ (ono je to někdy strašně moc) než vzájemný respekt a tolerance a nesoudit jiné.
Už když sem ho četla, bylo mi jasné, že ho píše zaměstnaná žena. Sounáležitost se skupinou „pracujících matek“ byla naprosto zřejmá:-) (to není útok, anonymní pisatelko, jen fakt!!).
Já sem na mateřské na plný úvazek, nestydím se za to, ale taky si nepřipadám lepší matka než ta pracující. Z tohoto pohledu napíšu několik svých názorů k článku:
Nezdá se mi, že by dnes mladé a úspěšné nějak houfně a veřejně zůstávaly doma. Spíš mě překvapuje (nepobuřuje, překvapuje!), jak brzy po porodu se moderátorky a herečky jsou schopny zase objevit na place. Když pominu fakt, že bych to nechtěla, tak myslím, že bych to ani nezvládla!
Ještě v těhotenství sem si také myslela, že se brzy vrátím do práce, ale při prvním pohledu na syna sem věděla, že je to nesmysl a že si toto období (pro mě nejkrásnější) vychutnám až do dna.
Taky si nemyslím, že být na mateřské fin. závislá na partnerovi, je to nejhorší. Nemyslím to povýšeně, ale oni jsou nám vděčni za mnohem víc, tak mi připadá normální, že když já se starám o dítě, on vydělává peníze. Ani jedno či druhé není víc nebo míň, oboje je nezbytné pro dobře fungující rodinu. Vážím si muže za jeho práci a on, když vidí malého, jaké dělá pokroky, oceňuje tu moji.
Synovi sem v bříšku hudbu pouštěla, ale rozhodně ne proto, že by měl naplnit má očekávání a splnit to, co já nedokázala. Zkrátka sem byla šťastná a společně s ním poslouchala oblíbené songy, to je celé:-). (Teď se pisatelka možná zhrozí, ale já dělala daleko trhlejší věci – pouštěla sem mu přes břišní stěnu sluníčko, cvičila těh. jógu, studovala prenatální život… všechno mě nesmírně bavilo!)
„Frustrované, vynervované a utahané „pouze“-matky“… toto se myslím týká obou skupin, frustrované, vynervené a utahané jsou i ty, které jsou před tím v práci, ty možná ještě víc,protože vlastně mají zvládat dvě zaměstnání. Což, když se to má dělat dobře, musí být strašně náročný!
Taky si myslím, že „nudnou, znuděnou a nudící matinkou“ se může stát žena i pracující, v tom to přeci není, důležitý je postoj a náhled na život, to, jak si dokážeme zpestřit čas a prožít volné chvíle, to, jestli nezapomínáme na manželi a kamarádky, na knihy, filmy či kurzy, jestli se doma učíme cizí jazyk nebo si jen pravidelně vyjdeme do společnosti…
Sem žena na mateřské. Podle mnohých možná naprostá pipina. Ale na tom nesejde, důležitý je, že sem nikdy nebyla šťastnější, uvolněnější, nikdy sem tolik nečetla jako teď ani neměla tolik času na lidi, co mám ráda, moc si to užívám a trávit čas na koberci se synem mě prostě neirituje. Opravdu si myslím, že moje přítomnost místo někoho „na hlídání“ je důležitá.
Stejně tak naprosto respektuju jiný pohled jiných žen.
Ono totiž stejně – je jedno, co my si teď říkáme – důležitý je to, co nám řeknou naše děti za dvacet let.
Všechny zdravím!
(omlouvám se, nějak sem se rozepsala:-) )
S holkama trávím víceméně 100% svého času. Ale začínám vymýšlet, jak se zapojit do činnosti našeho místního mateřského centra (jak to oživit…). Realizuji se na počálu doma i na netu (i pracovně) (počítač s připojením na internet byl mou „podmínkou“ odchodu na MD). Pryč od holek (přes noc) jsem zatím byla jen jednou, na abiturientském večírku, ale plánuju další „výlety“. Stále čtu (i když teď tak max. po 10 minutách denně).
Do práce se hodlám vrátit ve věku holčiček 3 let. Možná bych se ráda zapojila, alespoň částečně, už dřív, ale holky bych neměla kam dát (a modlím se, aby pak na nás vybyla místa v MŠ).
Setkala jsem se s pohoršeným údivem mého okolí, že se chci vrátit do práce „tak brzo“. Nebo že dokonce nechci zůstat doma na furt…
Ale to by mě tedy neuspokojilo. Sice jsem zjistila, že pro mě práce a do jisté míry slibná kariéra už tolik neznamená, jako holky, a moje rodina vůbec. Ale zůstat doma (v domácnosti), nebyla bych to já…
zajímavý článek- společně s mojí sestrou si hlídáme děti. Já chodím jednou týdně na celý den do školy, ona zbývající dny na 4 hod. do práce. Shodly jsme se na tom, že je to skvělý relax- to vědomí, že je o ratolesti dobře postaráno (až mám z toho někdy výčitky svědomí).
Milá Maro, těžko sice budu přes internet dokazovat, že jsem žena, ale veř mi, je to tak. Můj manžel mi spíš trošku obrušoval formulace, aby nevyzněly příliš ostře nebo útočně. Máme dvě děti, je to pro nás taky velká věc a hodně si to s nimi užíváme. Práce pro mne není nejdůležitější, ale je hodně důležitá. Oba pracujeme, ale po práci a ve volných dnech jsme jenom s dětmi. Asi to souvisi také s naší situací, kdy nebližší babičku či jiné příbuzné máme přes sto km daleko a jsme odkázáni sami na sebe.
Souhlasím, že jsou věci, které muži dělat nemohou (:-)), ale je zase velká spousta dalších věcí a činností, na kterých se mohou podílet, nebo je v případě potřeby zcela převzít. A vidím to, že jsme rodina a tedy se oba (všichni) podílíme na radostech i strastech.
Káče a Kamile děkuji za podporu.
Souhlasím s autorkou(?). Přestože jsem na děti dost dlouho čekala a fakt o nich můžu říct, že jsou vymodlené, do práce jsem se vracela, když jim byly 2 roky. Slyšela jsem názory okolí, že jsou malé, že mám zůstat doma a užívat si to, ale po 3 letech doma (celé těhotenství + 2 roky) jsme potřebovali vylepšit finanční situaci (1 mateřská na 2 děti, stěhování do většího atd.). Navíc jsem měla pocit, že mi zakrňuje mozek… Holky už jsou téměř rok v jeslích, jsou velmi spokojené mezi dětmi. A odpolední a víkendový program si jako rodina užíváme daleko víc. Jsem sice zaměstnaná matka (na 2 úvazky – v práci a doma), ale rodina funguje. Nevím jak kde, ale i mé kamrádky to řeší obdobně.
Pro autorku (autora:-)?) „Vzal(a) jsi mi téma z pusy“ – zamýšlela jsem napsat něco o – já jim říkám – tzv. „profesionálních matkách“ – ty se od „žen – matek“ liší tím, že považují mateřství za „jediné“ poslání ve svém životě, zatímco ty druhé – „ženy-matky-amatérky“ jej považují „pouze“ za poslání „prvořadé“…a dostávají to někdy od „profesionálek“ pěkně sežrat:-)…myslím, že autorkou je žena – dozvíme se pravdu:-)?
Můj názor je – v této mé životní etapě zřejmě trošku odlišný, jsem totiž zaplněna mateřskou láskou a chci se prtěti dost věnovat. Nemyslím, že můj životní cíl je být úspěšná v práci. Ale mé zaměstnání mě také činí radostnou a potřebnou. Až mrně (případně i budoucí sourozenec) povyroste chci se zpátky do mé práce vrátit.I když mám svobodné zaměstnání a schánění práce je díky konkurenci obtížné.
Pro mě je velká věc, že prcka máme, je to dar a těší mě to nejvíc, co mě kdy těšilo! Prostě myslím, že ženská je k tomu, aby vychovávala a obstarávala děti od přírody naprogramovaná.
A k tomu, že se někdy péče o děti nafukuje, musím za sebe napsat, že možná trochu jo. Chce to brát v klidu,lidsky, neštvat se kvůli zbytečnostem….
A pochopila jsem to správně, že pisatelem článku je muž?
Mobile Sliding Menu