Mít děti je něco báječného. Patří to k těm nejkrásnějším zážitkům, které člověk v životě má. Ale buďme upřímní: Děti nejsou to jediné, co život ženy naplňuje. Přesto je možné poslední dobou pozorovat skutečné šílení po mateřství a věcí s ním spojených, což mne nutí k zamyšlení…
Nevraživost, ba dokonce až nepřátelství mezi pracujícími matkami a ženami v domácnosti se opět rozhořívá a vypadá to, že ty druhé jsou tak nějak na té správné straně.
Myslím tím především ženy, které to tak cítí, nebo mají pocit a potřebu zůstat se svým dítětem doma, případně si myslí, že je to momentálně moderní a vzdají se svého povolání. Ale nepadnou tím do pasti? Do pasti politiků, kteří si díky těmto matkám vylepšují statistiky nezaměstnanosti, do pasti mužů, kteří si svou ženou nechají krýt záda, namísto aby ji i při jejím mateřství podporovali i v její kariéře?
To nejhorší, myslím, je finanční závislost na partnerovi, kterému se může zajíst „pouze“-matka a žena v domácnosti a nahradí ji zajímavější (většinou také bezdětnou) ženou. Co potom? Potom zůstane žena sama, znalosti z původního povolání jsou většinou ztraceny a závisí na solidnosti muže pravidelně platícího výživné.
Přirozeně nechce člověk myslet na něco takového, když je čerstvě zamilován nebo provdán, s novorozencem v náručí, pod vlivem štěstí a endorfinů.
Určitě by měly děti hrát u svých rodičů důležitou roli a měly by dostat mnoho lásky, pozornosti a péče. Ale když se dívám na divadlo, které se kolem dětí poslední dobou pořádá, dělá se mi zle. Malé děti mají již od narození kalendář plný téměř jako špičkový manažer. Jsou tahány z jednoho kurzu do druhého a již v „bříšku“ musí poslouchat Mozarta. Vlastně mi je jich i jejich matek líto. Ti malí chudáčci mají splnit očekávání svých rodičů a dosáhnout všeho co oni prostě nezvládli. Jsou pod neustálým dozorem svých matek, které chtějí úplně vše dělat správně.
Žádný výzkum na světě dosud nepotvrdil, že jsou děti nějak poškozeny, jsou-li po několik hodin denně odloučeny od svých matek a po tuto dobu se o ně s láskou a potřebnou péčí stará někdo jiný. Co předvádějí frustrované, vynervované a utahané „pouze“-matky můžeme denně vidět nejenom na ulici, v MHD, či v parku, ale v současnosti i v televizi. Každý, kdo má děti, této frustraci a zátěži rozumí, neboť život s dětmi není vždy jednoduchý. Oproti tomu může být několik hodin v kanceláři opravdu odpočinkem. Nerozumím, jak se toho mohou ženy dobrovolně vzdát. A tím také té radosti zase pracovat svou hlavou a získat ocenění a uznání kolegů. A také se vzdát finančního zajištění, pokud se přece jen v budoucnu něco nepovede a statistiky rozvodů budou mít zase jednou pravdu. Což je mimochodem pravděpodobnější, když manželky zmutují na nudné a znuděné matinky, namísto co by si se zaměstnáním zachovali část vlastního života a nezávislosti.
Napsal/a: anonymní
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (26 vyjádření)
Matildo, ten tón, ten tón :)) Těší mě, že je nás víc, co jsme to pochopily stejně 🙂
Jinak souhlasím, je to každého věc. Jen více nadhledu 🙂 – což maminkám tady naštěstí nechybí.
Mně to trochu nadzvedlo i z jiného důvodu…. zrovna jedna osoba v naší rodině – se synem byla doma asi do dvou let, s dcerkou do tří… své děti miluje, jen mě mrzí, že zatímco tehdy si mateřskou užívala, dnes vykřikuje, že lituje toho „přesčasu“, kdy byla doma, místo co by se mohla „seberealizovat a vzdělávat“ ……. chjooo 🙁 Taková právě nepochopí, že někomu může vyhovovat být doma s dítětem a užívat si toho, že mám na něj čas, že všechno relativně stíhám a nemusím nervovat sebe i dítko odevzdáváním do školky v době, kdy ještě pro to není zralé…. Tož tak 🙂
Neberu to jako osobní útok, spíš jako nepochopení toho, že jiní lidé mohou být šťastní za jiných podmínek než X. Kdybych měla pocit, že manželovi moje nechození do práce vadí a připadám mu proto neschopná, asi bych náš vztah přestala brát jako „krásné místo pro život“. Je mi líto (a nemyslím to rozhodně ironicky) každého, kdo v takové situaci je.
Když mi manželova maminka popisovala, jak vídala roční miminka v jeslích, maminky je tam nosily někdy ještě napůl spící a šly na osmihodinovou směnu, jsem opravdu moc ráda, že máme dnes jiné možnosti.
Padmé, musím přiznat, že jsi mě dokonale zmátla, a kdyby jsi nyní nenapsala, že jde o starší tvorbu, tak mě ani nenapadlo skontrolovat datum, protože téma je dost aktuální i pro rok 2009 😀
Padmé 😀
Přeji dobré ráno všem 🙂
Vytáhla jsem tento příspěvek na denní světlo (po třech letech – viz datum vzniku) a netušila, co tím spustím. Neměla jsem v úmyslu vzbudit v někom negativní emoce.
Já osobně to vzala s nadhledem, vůbec mě to „nenadzvedlo“ a ani nemám potřebu se bránit. Vzala jsem výše uvedený příspěvek jako pouhou úvahu, nic víc a nic míň.
Můj syn šel do školky, když mu bylo 3 a 1/2 roku, po celou dobu mateřské dovolené jsem byla nejšťastnější máma pod sluncem a věnovala se „jen“ jemu 🙂 Bylo to mé rozhodnutí. Já to tak chtěla. Nevidím důvod, proč bych se měla někomu zpovídat a stejně tak nevidím důvod, proč se obhajovat. Já to období prožila naplno, bylo to nádherné a já byla spokojená. Je mi úplně fuk, co si o tom kdo myslí :-)))))
Ráda si přečtu úvahy jiných autorů, na jiné téma a jinak zpracované, než bych to napsala já. Je to pro mě takové nakukování pod pokličku do cizích hrnců :-))
No právě Danniello, ten tóóón 🙂 Ten mě asi nadzvedl nejvíc. Kdyby byl napsán trošku citlivěji, pokývala bych hlavou a přijala jej jako jiný pohled na stejnou věc. Ale už to, že se anonymní odmítl podepsat, pro mě znamená, že sice cítí potřebu nám říct o nás ostatních, že jsme slípky, ale radši se pod to nepodepíše:-)
Dělám si legraci, líbí se mi, jak smířlivě na to reaguje Horempádem, nechce se nikoho dotknout, já jsem cítila potřebu se bránit:-) Je to taky o počtu dětí, my maminky, co jich máme tři a víc – že Ájíku, to máme s prací ještě složitější než když máte doma jednoho broučka. Ale nejdůležitější je ten partnerský vztah, kde si musí oba rozumět a ve svých potřebách si navzájem vyhovovat. Protože pokud bych měla pocit, že už z toho tady doma slepičím, můžu dát klidně malého ve dvou letech do školky (u nás není problém,naštěstí) a nastoupit třeba i v obchodě na zkrácený úvazek. Ale já mám doma takový záběr, že naprosto stačí, když dělám svému muži papíry a i na ty mám problém najít si chviličku času. Ale zároveň mě to neustále nutí sledovat zákony a dění, takže hlava pořád musí pracovat a nemyslet jen na to, že zrovna docházejí plínky:-)
Ale nevím, nějak jsem si nevšimla, že by se nějak rozhořívala nevraživost, dokonce až nepřátelství mezi pracujícími matkami na straně jedné a těmi „slípkami“ na straně druhé. Pro mě je každá maminka pracující, ať chodí do práce nebo ne.
Mobile Sliding Menu