Byla jsem čerstvou maminkou vytoužené holčičky a přijela jsem domů z porodnice. Těšila jsem se, jak začnu zažívat vše, o čem jsem snila, jak se proměním v laskavou maminku a budu sledovat ten můj poklad a kochat se každým kouskem jejího malého tělíčka.
Měla jsem za sebou přirozený porod, příroda to určitě má krásně vymyšlené a vlije mi do těla elixír mateřství hned poté, co moje čerstvě narozené dítko otevře oči.
Tak to teda pěkný prd.
Tohle byl jeden z prvních omylů, které mě na cestě mateřství čekaly.
Jak to bylo doopravdy
Po příjezdu domů se konalo spoustu toho, co jsem si představovala a vysnila. Ale mnohem větší část toho, na co mě nikdo nepřipravil, o čem nikdo nikdy nemluvil a s čím jsem rozhodně nepočítala. Valila se na mě jedna vlna nových a náročných prožitků za druhou. Nebyla to jen narůstající únava po dlouhodobém nedostatku spánku. Ale změť negativních a nepříjemných myšlenek v mé hlavě, které snad někdo (já) zaléval svou pozorností a sytil.
Byla jsem překvapená, kde se to všecko bere a jaktože ten příval negativních vln a frustrace nekončí.
Jak únava narůstala, narůstalo i moje zoufalství a strach, že tohle období nezvládnu, že něco provedu, že to neustojím. A tak to probíhalo dál několik měsíců. Jakoby někdo vypnul světlo a já zažívala nekončící tmu. Nedostatek energie, radosti a kapacity na cokoliv.
Tohle období už je pro mě naštěstí minulostí
Když o něm píšu nebo sdílím, často si vyslechnu: “Chudáčku, to je škoda, že tě to potkalo.”
Zajímavé je, že jsem měla hodně pocitů ohledně toho období:
- Vztek, že jsem o tom nikdy předtím neslyšela.
- Lítost, že mě moje dcerka viděla první měsíce svého života dost utrápenou.
- Vděk, že mě můj muž podpořil a podržel.
- Rozmrzelost, jaké to vyvolává rozporuplné pocity v nejbližším okolí.
Ale nikdy v tom nebyla lítost, že jsem začátek mateřství takto prožila.
Na každém dně najdeme poklady
Takovou krizi možná zažil každý z nás v nějaké míře. Tím, že to bylo tak náročné období, o to víc mě o životě naučilo.
- Dokázala jsem se najednou vcítit do žen, které jsou na mateřství a život s dítětem samy a situaci jakkoliv neustojí.
- Dokázala jsem se vcítit do lidí, kteří se necítí dobře, okolí se je snaží přetvořit a změnit lusknutím prstu a nikdo pro ně nemá pochopení.
- Dokázala jsem na sebe nahlídnout reálnějšíma očima a spatřit v zrcadle i spoustu stínů, které v mnoha životech a domácnostech zůstávají pod postelí (a odtud skáčou ven bez ohlášení).
Vnímám depresi a vlastně jakýkoliv negativní prožitek (a tím myslím třeba i smutek a vztek) jako úžasnou směrovku: “STOP – tudy ne.”
Stejně jako jezdíte po světě a hledáte cestu ke svému cíli, sledujete kolem sebe různé značky určující pravidla provozu. Podobně vnímám právě i naše prožitky. Čím intenzivnější pocity jsou, tím více jsme se vychýlili od naší spokojenosti, od cesty našeho srdce.
Jde o to najít vlastní cestu
Mnozí lidé se snaží od svých prožitků utéct (doslova), zazdít je, utlumit prášky, zaměřit pozornost na něco jiného. A netvrdím, že je to špatně. Pokud ovšem vyslyšíme volání zevnitř a vyrazíme na svou vlastní cestu, na cestu své opravdovosti, začneme zažívat neutuchající, každodenní spokojenost a deprese už se neukáže.
Jak říká jeden můj oblíbený citát:
“Buď sám sebou. Všichni ostatní už jsou stejně obsazení.”
~ Oscar Wilde
