K této poznámce mě vyprovokoval můj partner, když jsem si stěžovala na svůj břuch a on poznamenal něco ve smyslu, že dřív ženy rodily 11 dětí a že si to ve skutečnosti stejně užívám. Tak jsem se zamyslela, jestli náhodou nemá pravdu…
(Pro případné další těhotenství si ale slibuji, že si koupím něco úžasného a budu tak krásná jako maminky v těhotenských katalozích.)
2. Můj břuch je tak velký, že jsem si ho spálila při vytahování plechu z trouby. Při vaření se kontroluji při sebemenším zápachu, jestli se už se na něm náhodou nepálí oblečení. Když procházím úzkými prostory, pravidelně šťouchám do lidí, protože si neuvědomuji, že mám v pase dvakrát tolik, než jsem zvyklá.
3. Dolní končetiny si vidím jen tehdy, když se ohnu. Sice začíná jaro, nicméně nehodlám vyměnit své zimní pohodlné boty na suchý zip za jarní s tkaničkami. Stačí, jak bojuji se synovými šněrovacími botkami, když mi pravidelně sjíždí z břicha dolů. Holení nohou a stříhání nehtů vzdávám a plánuji návštěvu pedikérky.
4. Spát dokážu jen na boku a objímám při tom rukama i nohama kojící pás. Několikrát za noc bojuji s pelestí postele a spěchám na záchod. Moje plačící dítě se snažím ignorovat, abych nemusela absolvovat cestu navíc k postýlce. Břuch je ale solidární a obvykle mě začne kopat, takže stejně musím.
5. Nejvíce času trávím na záchodě. Už tam mám celkem útulno. Procházky ven plánuji tak, abych měla domů dostatečně blízko. Jednou jsme vyrazili s malým na úřad pěšky, nějak jsem to neodhadla a musela požádat o vykonání potřeby tam. Kubík pak na celou chodbu volal: „Maminka čůá!“
6. Můj břuch žije vlastním životem. Nejživější je tehdy, když bych ráda odpočívala. Někdy mě kopne tak, že čekám, jestli se neobjeví plodová voda. Jindy mi zastrčí končetinu tak, že nevím, jestli už nepřišly porodní bolesti. Někdy ztvrdne a já začínám šílet, protože ještě nemám přece všechno nachystáno.
7. Má psychika je v troskách. Ve světlých chvilkách brečím, protože řvu na své dítě a lituji se, že mě partner určitě brzo opustí, neboť řvu i na něj. V ostatním čase prostě řvu na všechny kolem, protože dostatečně neuklízí, nejí, nespí nebo spí až moc a neváží si mého těhotenství.
8. Jsem šťastná, že budeme mít miminko. Jsem šťastná, že bude donošené. Jsem šťastná, že je ještě uvnitř a čeká, až si sbalím věci do porodnice.
Napsal/a: Sonča
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)
Moc krásně a vtipně napsané:))))
Já jsem u druhého teda měla velký břuch……….co i dělalo problém je to stříhání nehtů na nohách, nejprve sednout na zem, vytvořit prapodivnou pozici u toho a s funěním stříhat………ale jináč jsem byla hodně ohebná, i boty mi šly zavázat bez problémů:))))
pěkné, vtipné.
hezké čtení, tehotenství mám už delší dobu za sebou,ale vybyvilo se mi vše co jsem si prožívala s tím svým břichem, mých 20KG…ACH JO NEJDŘÍV ŠLO BŘICHO PAK JÁÁÁÁ
moc krásný článek,já své těhotenství prožívám zatím bez nejmenších problémů,když nepočítám otoky,hlad a chutˇ,když se to nejméně hodí,pocit na čůrání asi tak tisíc krát denně a milionkrát za noc,steskání po mamince,ačkoliv bydlím jen na opačném konci města,chutˇ na procházky,když se příteli nechce,a takhle bych mohla pokračovat do aleluja.ale jinak je to fakt krásný,i to moje panděro,kde se roztahuje moje holčička,moc se na ní těším.
Zdravím Vás, teeda musím říct že Soňka úplně vystihla jak se mám včil já a to jsou ještě předemou 2 měsíce, kilečka lezou nahoru če sním asi všecko včetně manžela, takže si říkám že břuch mám spíš jak Otesánek s heslem „jed sem sněd sem“. Holení sem stihla ještě v pohodě a na další psychicky připravuju manžu. Jen děkuju za obrázek jak bude vypadat asi další kolo s malým prckem vedle sebe. Jeden nikdy nestačí :o))
Mně můj pupíček nikdy nepřipadal moc velký, pak jsem spatřila videozáznam z procházky, na které jsme byli tři dny před porodem, málem jsem spadla ze židle ((((-: Byl ooopravdu veeeelký((((-:
Krásný článek 🙂
Já také neměla velké bříško, podobně jako píše Ájík. Když se syn narodil, lidi z beráku se divili, že ani nevěděli, že jsem byla těhotná 🙂
A k tomu holení: syn se narodil o 14dní dříve, takže jsem ještě nebyla „připravená“. V noci, když jsem přemýšlela, jestli už UŽ jsem nakonec vzbudila manžela (měl po operaci zlomené nohy a byl asi týden doma z nemocnice), aby mě oholil – skláním se před ním. Bez řečí v noční hodinu šel a pomohl mi, tedy spíš mě oholil sám 🙂
tak já ten velkej břuch si užívam už po pátý a naposled je to nádherný obdobý ale toto těhotenství je pro mě největší zátěž rozjíždí se mi pánev bolý kyčle a skříplej nerv takže moje chůze je na nule dojdu na wc do koupelny a jsem vyřízená ještě že mam ty holky starší o o vše se postaraj uvaří uklidí a dokonce před 14 dny sami vymalovaly a vygruntovali celý barák holky šikulky tatínek taky supr ale hodně pracuje penízky potřebujeme. Při 4 těhu jsem přibrala 20-22 kg a tet jen4kg
Ahoj Sončo!Já můžu za sebe říct, že mám vymodlené dítě, nečekala jsem jako spoustu maminek mnoho let, ale dva roky mi úplně stačili!! Celé těhotenství jsem si užívala, dlouho jsem pracovala do 7,5měsíce!!Pořád to bylo v pohodě!! A pak to přišlo!! Devátý měsíc, moje noční můra!! Přesně jak to popisuješ!!Nevím sice, kolik jsi přibrala , ale já skoro dvacet kilo! Na záchodě jsem měla snad 30rolí papíru,ať nemusím pořád chodit! Nemohla jsem si lehnout, sedět,projít dveřma bylo nad mé síly, prostě nic!! Jelikož jsem rodila v prosinci před dvěma lety(krutá zima) chodil můj muž ometat auto ráno, odpoledne i večer a já?? Já chodila v jarních botkách na nazouvání a na pupek mi zespod táhlo!! Když si na to vzpomenu…sranda….prosila jsem ho každý den, aby už vylezl!!Narodil se a byl silný a zdravý! Vážil 4kg a dneska bych ho nevyměnila za nic na světě!! Vyrdž a Tvůj poklad Ti to statisíckrát vynahradí!! Drž se mamino!! S pozdravem Kaburin
Vzpomínky, vzpomínky … taky někdy s nostalgií vzpomínám, jak mi manža zapínal boty, protože jsem se nebyla schopná ohnout … stříhání nehtů na nohách – slovo katastrofa to naprosto vystihuje … ale většinou to po těch letech beru jako příjemné a krásné vzpomínky. Někdy bych si naopak ten „břuch“ zase přála zopakovat, žije svým jedinečným a naprosto neopakovatelným životem a na to se nedá zapomenout.
Krásné… Hlavně bez toho „břuchu“ je to čtení zábavnější… 🙂
Úplně to vidím 😀
:))))))))
Ali, holky, taky si myslím, že tak za půl roku od porodu budu se slzou v oku při pohledu na nějakou krásnou těhulku vzpomínat, jak bylo to těhotenství nádherné…:-)
Musím říct, že nehty si zatím stříhám. Sice – sedám si u toho v zavřené koupelně (aby mě nikdo neviděl) a musím nejdřív dát nohu do určité polohy, což sice chviličku trvá, pravda, ale výsledek se dostaví. A pozor – dokážu si je ještě i oholit – a to epilátorem, stačí jednou za tři týdny, vždycky před poradnou, abych svým porostem nevyděsila sestřičku a paní doktorku:-)
Ovšem obout si tenisky a zavázat tkaničky, to je jiná. Musím si u toho sednout a břicho nepříjemně zmáčknout, protože v tom oblečení je to jinačí než když sedím nahá v koupelně. A to jsem zatím přibrala jen 11 kilo a bříško mám celkem jakžtakž, i když už mi trošku klesá dolů. Ale na mých 158cm a normální váhu 49 kilo je těch 11 navíc pěkný záhul. A to si myslím, že ještě ty tři kilečka nahoru půjdou.
Posledně jsem u pokladny v obchodě přirazila pána na kasu. Chtěla jsem jen projít a on mi jaksi nestihl uhnout…:-))))
Sončo, supér… :))) No, mě sice naopak každý odhadoval, že mi do porodu zbývají ještě aspoň dva měsíce, i když už to byly tři týdny…. no ale pocity jsem měla naprosto stejné – šněrovací boty jsem vzdala v šestém měsíci, holení nohou jen v krizové situaci a stříhání nehtů – to jsem se zhluboka nadechla, ohnula se a připadala si jak vorvaň před leknutím – hrůza :)Za všemi jsem se doslova valila a připadala si strašně tlustá a neforemná… Ono se to nezdá, vždycky jsem byla spíš tintítko, ale v těhu jsem přibírala kolem 15kg, což zas tak málo není. Kopání patřilo k těm příjemnějším zážitkům, ale nervózní jsem byla stejně a drtila všechny, co já musím a oni néééééééééé – ale přežili jsme a zpětně si říkám – krásné období… 🙂
Sončo to je krááásný článeček..já tak ráda čtu o radostech/strastech těhu:-)))))))))
je to jako přes kopírák,mě se neznámí lidé ptali jestli už nemám náhodou termín..třeba prodavač zeleniny mi chválil účes-šla sem od holičky a na náměstí si koupila papriku a zelené goldenky -mňam-a on říká nooo to už máte sestřih do porodnice co?..jen jsem se usmála no v 8měsíci těžko. Lidi ze vchodu mi po porodu říkali,že si taky mysleli že mám termín o měsíc dřív a že mě tajně litovali,že asi přenáším:-))) seděla sem poslední čas-červen-vylepená před barákem a nahřívala se…
ve 3měsíci jsem se rozbrečela,když manža odmítl jet tehdy naší 105 do Brna do ,,zaručeně nejlepšího obchodu s kojeneckými oblečky“ že je to daleko a já ho nazvala sobcem a bulela sem u mamči v kuchyni:-)))) hystééérka
kopání malého sem teda milovala..to si nemůžu stěžovat-asi měl dost místa v tom ,,břuchu“:-))))))))) K
Sončo, docela Tě podezřívám, že si to opsala z mého těhotenského deníčku. Taky jsem se valila jako soudek, nevešla jsem se do ničeho a nikam, řvala jsem na všechny kolem, protože oni se v pohodě pohybovali a já jsem supěla někde vzadu. Dítě, když mě chtělo vytrestat, schovalo se mi pod postel a vysmívalo se mi do obličeje. Přesně znám Tvoje pocity, vydrž Prťka, vydrž, už to bude!
Mobile Sliding Menu