Ráda bych se s vámi podělila o jeden ze svých objevů, na který mě přivedla naše Áňa. Díky ní jsem totiž u sebe objevila různé dříve netušené schopnosti. Zjištění, že dokážu přebalit, obléct, vykoupat, nakojit miminko apod., i když jsem nikdy v předtím nic takového nedělala, není pro nikoho nic objevného. Ale přišla jsem na to, že dokážu i řadu jiných věcí, které bych od sebe v tom předmaminkovském období opravdu nečekala…
- No, posuďte sami:
- RANNÍ VSTÁVÁNÍ – nejenže jsem schopná ráno vstát i v nekřesťanskou hodinu (tedy před osmou), ale můžu rovnou fungovat, dokonce se tvářit vesele a vydávat obrovská kvanta energie na různé blbinky s Áňou. Dřív mě zmáhalo vstávání kolem sedmé do práce, když jsem měla někdy přijít dokonce dřív, měla jsem pocit, že bych měla dostávat příplatky za noční práci. Teď jsem ráda, když můžu spát až do sedmi.
- Dokážu SPÁT JAKO MRKEV či jiná zelenina (= okopávaná) – no comment…
- ZÁBRANY – spousta jich padá neuvěřitelnou rychlostí. Kromě kojení na veřejnosti je to v mém případě i zpěv – fakt bych si dřív nedovolila jít po městě a zpívat (teda za střízliva určitě neee). Teď? Že se ptáte, tlačit kočárek a u toho ze sebe vydávat zvuky, které vzdáleně připomínají písničku o skákajícím psovi považuju za naprostou samozřejmost zejména ve chvílích, kdy se z kočárku ozývá řev a ven lítají hračky, botičky nebo flaštička s vodou. Nevím, jak reagují vaše děti, ale naše siréna během chvíle zmlkne, protože můj „zpěv“ skutečně málokdo vydrží poslouchat dlouho. I když poslední dobou nějak začíná otupovat, takže krákorání nahrazuju prskáním. Funguje to ještě líp, Áňa se s nadšením přidává. Jen to okolí nereaguje už tak shovívavě – zřejmě si neuvědomují, že je to v porovnání se zpíváním ta méně drastická varianta.
- POSTŘEH – podle mých zkušeností se brousí úměrně rychlosti, kterou se dítě dokáže přemisťovat. Bohužel stále lehce zaostává.
- BĚH NA KRÁTKÉ VZDÁLENOSTI – když se znenadání ozve ostrý jekot, určitě taky dokážete vystartovat od dřezu/z WC rychlostí blesku, co?
- Jiné SPORTOVNÍ VÝKONY – vážně jsem netušila, že bych někdy dokázala zachytit dítě padající z postele ještě v letu. Minulý týden se mi to podařilo tak nějak automaticky. I manžel, který je jinak k mým sportovním výkonům (po právu) značně skeptický, nešetřil obdivem. Prý bych si mohla vysloužit i nominaci na Olympijské hry. Bohužel, nebo spíš bohudík, tam taková disciplína není.
- PERIFERNÍ VIDĚNÍ nějak přestává být periferní – viz výše popsaná příhoda (původně jsem v tu chvíli stála k posteli takřka zády).
- ZRUČNOST – tak to je kapitola sama pro sebe. Schválně se pochlubte, co všechno zvládáte jednou rukou? Já se ve svých prvních maminkovských týdnech naučila jednoruč vařit kafe, nachystat všechno na koupání (včetně umístění vaničky na prkna rozložená na velké vaně), vymačkat pastu na kartáček a vyčistit si zuby, uklidit nádobí atd. atd..
- Objevila jsem své BÁSNICKÉ STŘEVO – spoustu dětských říkanek si pamatuju sotva do poloviny, tak jsem si ten zbytek začala domýšlet. No, teď převzal štafetu tatínek a musím uznat, že má nepochybně větší talent. Jen se trochu bojím, aby nám Áňu za pár let neposlali na nějaké vyšetření, až jednu z tatínkových básniček předvede jinde než u nás doma.
Určitě by těch dovedností bylo víc, bohužel však je druhou stranou mince MATEŘSKÁ DEMENCE, která mi v tuto chvíli nedovoluje si další dříve netušenou schopnost vybavit.
…předchozí výčet jsem sepsala v polovině září loňského roku, když měla Áňa 8,5 měsíce. Když to po tom půlroce pročítám, chtělo by to pár úprav a doplnění, takže tady jsou:
- Za nekřesťanskou hodinu už dávno nepovažuju osmou ranní, momentálně jsem vděčná, když se to důrazné „HAM!“ ozve z postýlky po šesté hodině.
- Naučila jsem se spát asertivně – už se nenechám shodit z postele!
- Zábrany ohledně způsobu vyjadřování na veřejnosti nemám skutečně takřka žádné, hlasité výkřiky typu „Jééé, pódívéj – haf haf!“, „Aha, či čí!“, „Chlebíček néni, koupíme jiný ham ham!“
- Postřeh + periferní vidění – dovedeno takřka k dokonalosti, občas mám pocit, že už i čtu myšlenky. A co všechno se dá poznat ze záblesku v očích určitě nemusím zkušeným matkám líčit.
- Ze sportovních výkonů za zmínku určitě stojí i vzpírání. Opravdu bych nevěřila, že dokážu víc než hodinu nosit jedenáctikilové závaží (na kratší dobu i jednoruč).
- Nově zařazuju tlumočnictví – bravurně překládám slova jako: haťa, háta, boťa, ťa ťa, koko, p-ť, p-ťa, žiši, bá, dé, žič… a taky spoustu pro mnohé neidentifikovatelných zvuků.
- Zdá se mi, že si brousím i hudební sluch! Ne že by se to odrazilo na kvalitě zpěvu, tam je to nejspíš beznadějné, ale řadu slůvek odlišuju podle intonace, není totiž ťa ťa jako ťa ťa.
- Mateřská demence – přetrvává…
Takže dál už je to na vás. Co jste u sebe objevily vy? Pochlubíte se?
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)
Tak už asi 14dní mě manžel napomíná, proč mu stále nalévám jen čtvrt nebo půl hrnku? To je prostě další moje mateřská demence. Jsem zvyklá od syna, aby to nevylil…
Opět jedna z mých mateřských demencí se objevila u lékaře, kde jsem byla sama bez Šárky a jen s Martínkem. Nějaká maminka tam uhoupávala v náručí svého malého chlapečka,tipuju 3-4měsíčního.Chlapeček začal po chvilce naříkat a ze mě vylítlo „ššššššt“ a ještě jsem se u toho tak pohupovala..takové,co používám na naší plačící Šárku…Paní se na mě usmála, asi to ale pochopila teda až poté, co dorazil za námi manžel s malou…
Já se předevčírem přistihla,že stojím u TV a asi 10minut se pohupuju z jedné nohy na druhou, jak jsem zvyklá, když malou uspávám v kočárku.Manžel mě pozoroval chvíli a jen se uculoval a pak se mě optal, co že to provádím za nové cvičení?
Jinak Martyčko, s tím toal.papírem to známe také moc dobře..syn si tak krátí chvíle na wc!
Nedá mi to a podělím se s vámi. Včera za mnou přišel můj manžel a napůl tázavě a napůl vyčítavě se mě zeptal, proč jsem na záchodě odmotala rulku papíru (+ poházela papír po zemi). Buď mě podezírá z velké demence mateřské a nebo že by demence otcovská? No já jsem to nebyla:-)
Ted jsem si vzpomnela na dalsi „materskou demenci“ a to, kdyz jsem malyho ucila jist ze lzicky, tak pri kazdym soustu, jsem otvirala i ja sama pusu..a manzel se me pak smal :o)
Bezva, to jsem ráda, že jsme na tom všechny stejně. Já neumím stát v klidu. Od častého chování naší Elišky jsem si zvykla se stále pohupovat – zleva doprava. Občas si to uvědomím a připadám si fakt divně. S vozíkem taky pořád popojíždím. Eliška má silně vyvinutý nějaký kinetický smysl a při zastavení kočárku se vždy okamžitě probudila. Takže stále jezdím. Také si při nakupování povídám. Elišce je to asi úplně jedno, ale já jí stejně pořád říkám co nakoupíme 🙂 a lidi se na mě už taky koukali. Na čelo si zatím neklepali. Ale brzy asi budou 🙂 V tramvaji od toho co nastoupíme říkám, že už budem doma 🙂 Zkrátka stále je co na sobě objevovat. I mozek mi vypověděl službu a tak si nic nového nepamatuji. Vlastně jo, dětské říkanky, které se mi vetřou do hlavy a já si je pak pořád v duchu opakuji a zpívám si ty přiblblý dětský písničky. Sladká mateřská dovolená! No, užívám si to!
Opravdu krásný článek, Petro!
Zábrany jsem ztratila již v porodnici, kdy inkriminované partie těla před porodem kontroloval nejen hlavní lékař, ale i několik mediků. Ještě teď mám pocit, že prsa jsem ukazovala každému na potkání a na požádání, takže kojení na veřejnosti je proti tomu slabý odvar. Odmala mám lehký spaní, takže v noci jsem se probouzela, i když se nic nedělo a ráno jsem byla kupodivu v pohodě. S vozíkem v obchodě jsem při prohlížení regálů popojížděla jako s kočárem, protože co kdyby se syn probudil, kdybych zastavila… Překladatelkou batolecího slovníku bych se mohla stát z fleku, protože syn, přestože má 1,5r., stále je pro něj většina věcí „auto, aťa, áta.“ Zvlášť MHD jsou na takové rozhovory jako dělané. Syn si pořád mele to svoje, ale já:“… ano, tam je autobus, ano, paní má vlásky, ano, to byl stromeček…“ A lidi na mě koukají jak na blázna. Už se fakt těším na období „a proč?“ Zdraví a dále nepostupující mateřskou demenci přeje Marcela.
Velice často, když chci nějakýho zlobivýho potomka zprdnout, tak si šlápnu na jazyk, zamotám se do toho a ve finále vydávám pouze neidentifikovatelný zvuky, abych alespoň na oko to kázání dokončila. Pak si připadám jako blbec a spoléhám na to, že ještě nerozumí těm blábolům, co vydávám, ale za pár měsíců….
PETRO, KDYBYCH MOHLA, DÁM ZA TENTO ČLÁNEK CO NEJVÍC BODŮ,CO TO JDE….TOLIK MĚ TO POBAVILO I TO DOZNÁNÍ JINÝCH MAMINEK MĚ DOHNALO K SLZÁM (SMÍCHY).
PROSTĚ JSI TREFILA DO ČERNÉHO A JE TO FAKT ÚŽASNÉ! KAM SE HRABOU „ÚŽASŇÁKOVI“
JSEM ZVĚDAVÁ NA DALŠÍ MATEŘSKÉ DEMENCE OSTATNÍCH MAMINEK…PROSTĚ TO JE FAKT SRANDA, KDYŽ SE NAD TÍM PAK ČLOVĚK ZAMYSLÍ…ALE MAMINKY NEZOUFEJTE, MOHOU ZA TO MATEŘSKÉ „HORMONY“ ASPOŇ SE NA TO VYMLOUVÁM JÁ… :O))))))))
Ještě jsem si vzpomněla na jednu demenci – jsem zvyklá, když jdem s dětma nakoupit, tak u pokladny řeknu „děkujeme“ jako za nás všechny a tak éto vyslovím při odchodu z obchodu hned za slůvkem „nashledanou“. Ale také „děkujeme“ říkám, ptám-li se na něco v krámě, kde něco marně hledáme…Takže se mě pravidelně stává, jdu-li nakoupit sama, že stále vyslovuju „děkuji“ v množném čísle a pak na mě také divně koukají…No a abych to dokončila…Jednou jsem si v obchodě všimla, že má syn každou botu jinou!
Vando, i u mě bylo občas na denním pořádku, že jsem na manžela volala „Mar´to“ nebo „Bodo“ (dle našeho nebožtíka psa) a to samé na děti. Dnes pořád na Šárku mluvím ještě často v mužském rodě, jak jsem byla po ty 3roky zvyklá mluvit jen na dva chlapi v domácnosti..
tak to je dobrý, ještě pořád mě bolí od smíchu břicho. S radostí zjištuji, že jsem vlastně úplně průměrná mamina. Ještě bych doplnila šestý smysl, skoro vždy vím kde se moje děti nachází, takže u mě odpadá pouze to hledání. Vyjímkou bylo, když se syn schoval pod krabice s rohlíky v obchodě, protože plnil tajnou misi.
Teď jsem si vzpomněla – před pár dny jsem Alici obula botičky a vypustila ji do prostoru. Pak koukám, ta chudinka v nich plula jak na lyžích, ony to totiž byly Štěpánovy – o 6 čísel větší. Mno.
Takže koukám, že když se mi pletou děti a oslovuju je obráceně, je to slabá polívka. Ovšem už se mi povedlo psovi říct Štěpáne a Štěpánovi Rexi.
Koukám jedno přiznání za druhým:-)))
Taky ještě něco přihodím – v obchodě se běžně snažím zabrzdit nákupní vozík, prostě cvik od kočárku. Akorát tam tu brzdu ne a ne najít a tak tou nohou hrabu a hrabu, než mi dojde, že mi hrabe…
No, to bych chtěla vidět toho autobusáka, jak se na tebe tvářil …. :-)))))))))
Taky bych ráda připsala něco málo k mateřské demenci:
Už se mi stalo, že jsem si po ránu chtěla obléknout Kamilky ponožky (je jí 8 měsíců). Dávala jsem znamení autobusu, že nastupuji s kočárkem, i když jsem jela zrovna sama. Mluvila jsem na Kami v autě, ačkoliv jsem jí chvíli před tím vyložila u babičky. A mnoho dalších, ale to jistě všechny znáte.
No abych pravdu řekla – už to, že jsme doposud všichni ve zdraví přežili, hovoří zcela jasně o mých schopnostech. :-))Taky se mi zničehožnic vybavily všechny ty stupidní dětské písničky, ovšem k čemu mi tato dovednost jednou bude, to nevím. Jinak zoufalé hledání dítěte stojícího mi u nohy je tak častá záležitost, že už se ani nenervuju, když nemůžu najít. A to ani nemá nic nového na sobě. :-((
Ahoj Petro,tvůj článek mě moc pobavil.Smála jsem se jak pominutá a náš dvouletý syn na mě zíral jak na blázna.No ale k tvému článku.Ranní vstávání jsem si před narozením našeho malého vůbec nedovedla představit,protože spím moc ráda a dokázala jsem prospat celé dopoledne.Dnes vstáváme kolem šesté v lepším případě v sedm.Za 2.Spát jako mrkev-se musel naučit i náš táta,protože jsme si našeho drobečka naučili spávat s námi na letišti.Vydrželi jsme to do jeho 18 měsíců.Pak jsme mu udělali pokojíček a tam i spává.Za 3.Zábrany,myslím,že různé zábrany ztratí každá matka.Klidně jsem kojila,kde to jenom trochu šlo.Zpívat moc neumím a klidně zpívám i mezi lidmi.Na plavání,cvičení v klubu a nemám sebemenší ostych.Za 4.Postřeh u mě funguje perfektně a mám dojem,že se stále zdokonaluji.Za 5.Běh na krátké tratě-tak v tom jsem byla dobrá už před porodem:))Z WC neodbíhám,protože malý chodí zásadně se mnou.Za 6.Jiné sportovní výkony-jsem nucena hrát hokej,tenis,fotbal a všechny míčové hry,protože náš tatínek je všestraný sportovec a vlastní všechno sportovní vybavení.Samozřejmě malého ke všemu vede.Takže malý mě po ránu vítá s hokejkou v ruce.Opravdu jsem netušila jaký je ve mně skrytý sportovní talent.Třeba v hokeji jsem moc dobrá.Za 7.Postřeh a periferní vidění-u mě funguje taky moc dobře.Za 8.Zručnost-opravdu kapitola sama pro sebe!Už jsem to všechno,co jsem dokázala jednou rukou,asi zapomněla,ale třeba na napsání tohoto komentáře mně musela převážně stačit jedna ruka.Druhou jsem kreslila sluníčko,pila kafe,zkládala pastelky do krabičky a tak.Za 9.Básnické střevo-je u nás nejlepší dědeček.Před ním někdy klobouk dolů!Ještě bych doplnila za 10.Být v jednu chvíli na několika místech-určitě zvládáte také vařit a u toho hrát třeba na schovku nebo žehlit a u toho malovat sluníčka,domečky,stromečky…,umývat nádobí a skládat z kostek garáž atd.Potom jsem si také celkem zvykla na dva různé rozhovory vedené v jednu chvíli.Protože jakmile se z někým zastavím a dám se do řeči, nastane vyptávání co to je?proč to je?kam to jede?Takže se zvládám bavit s kamarádkou a současně synkovi vysvětlovat všechny jeho dotazy.(Chudáci mé kamarádky,které ještě nemají děti.)Určitě je těch schopností daleko více,ale mého drahého synka už to opravdu přestalo bavit,takže spoléhám na ostatní maminky,které mě jistě doplní.AHOJ BEA.
No tak u mně vede demence. Dnes jsme vlezli po plavání s Libáskem do herny, zavřu za námi dveře, rozhlídnu se po volné židli, rozhlídnu se po dítěti a NEVIDÍM HO. Hledám v místnosti o rozměru 3×3 metry mezi dalšími asi čtyřmi dětmi, zrychluje se mi tep i dech, a stále ho nevidím. Pak jsem ho uviděla, sedí mi u nohy na kačeně, akorát má dnes nové tmavé tričko…
Petro,moc pěkný článek – pobavila jsem se a musím říct, že zrovna včera jsem zjistila,že jde opravdu 1 rukou připravi vaničku na koupání-přesně tak, jak to sama popisuješ a napustit jí správně teplou vodou a u toho ještě si otřít oslintané rameno od naší Šárky.
Teď musím i občas bravurně projíždět v obchodech s vozíkem v němž sedí v sedačce právě Šári a nahánět tak mezi regály Martínka, katrý se tím ohromně baví. To je panečku „odtučňovačka“ – zvláště, když je vozík naplněn ještě nákupem :o)
Vstávání mě moc problémy nedělalo nikdy naštěstí. Je fakt, že jakmile se jeden z mých dítek z pokjčka v noci ozve, vystřelím ze své postele jak blesk a leckcy ještě za sebou táhnu peřinu!A teprve u jejich postýlky mám černo před očima z prudkého vstání a tak se rychle chytám, aby to se mnou neseklo. Ale kolikrát teď v noci musím k Martínkově posteli( neboť má zlý sen nebo jiný problém) a začne pištět a u toho mám ještě u prsa přicuclou Šárku.
No „mateřská demence“ se na mě občas také pořádně podepisuje a to když začnu šišlat i na manžela, který na mě nechápavě kouká nebo mu řeknu „pojď se nahamat“ apod…Občas mám i úletné otázky na jeho osobu v podobě, zda se byl už vyčůrat /neboť tuto otázku synovi pokládám tak 3-4x denně,zvláště před spaním a když jdem ven/ apod…Tak to tuplem na mě kouká jak na blázna!
No a předvídat také už nějaký pátek umím a to asi opravdu Petro nebudem sami. KDyž už známe ty výrazy našich nejmenších, tak někdy víme, co máme očekávat…Jistě toho je i víc, co zvládnu od doby, kdy jsem matkou,ale teĎ si to vše nevybavím..až se tak stane, napíšu-slibuji! Čestný plínkovský.
No ale i tak, není to radost s těmi našimi prďolaty?
Mobile Sliding Menu