Dříve netušené schopnosti

Rubrika: Jsem máma

1081263_play_time_3Ráda bych se s vámi podělila o jeden ze svých objevů, na který mě přivedla naše Áňa. Díky ní jsem totiž u sebe objevila různé dříve netušené schopnosti. Zjištění, že dokážu přebalit, obléct, vykoupat, nakojit miminko apod., i když jsem nikdy v předtím nic takového nedělala, není pro nikoho nic objevného. Ale přišla jsem na to, že dokážu i řadu jiných věcí, které bych od sebe v tom předmaminkovském období opravdu nečekala…

    No, posuďte sami:

  1. RANNÍ VSTÁVÁNÍ – nejenže jsem schopná ráno vstát i v nekřesťanskou hodinu (tedy před osmou), ale můžu rovnou fungovat, dokonce se tvářit vesele a vydávat obrovská kvanta energie na různé blbinky s Áňou. Dřív mě zmáhalo vstávání kolem sedmé do práce, když jsem měla někdy přijít dokonce dřív, měla jsem pocit, že bych měla dostávat příplatky za noční práci. Teď jsem ráda, když můžu spát až do sedmi.
  2. Dokážu SPÁT JAKO MRKEV či jiná zelenina (= okopávaná) – no comment…
  3. ZÁBRANY – spousta jich padá neuvěřitelnou rychlostí. Kromě kojení na veřejnosti je to v mém případě i zpěv – fakt bych si dřív nedovolila jít po městě a zpívat (teda za střízliva určitě neee). Teď? Že se ptáte, tlačit kočárek a u toho ze sebe vydávat zvuky, které vzdáleně připomínají písničku o skákajícím psovi považuju za naprostou samozřejmost zejména ve chvílích, kdy se z kočárku ozývá řev a ven lítají hračky, botičky nebo flaštička s vodou. Nevím, jak reagují vaše děti, ale naše siréna během chvíle zmlkne, protože můj „zpěv“ skutečně málokdo vydrží poslouchat dlouho. I když poslední dobou nějak začíná otupovat, takže krákorání nahrazuju prskáním. Funguje to ještě líp, Áňa se s nadšením přidává. Jen to okolí nereaguje už tak shovívavě – zřejmě si neuvědomují, že je to v porovnání se zpíváním ta méně drastická varianta.
  4. POSTŘEH – podle mých zkušeností se brousí úměrně rychlosti, kterou se dítě dokáže přemisťovat. Bohužel stále lehce zaostává.
  5. BĚH NA KRÁTKÉ VZDÁLENOSTI – když se znenadání ozve ostrý jekot, určitě taky dokážete vystartovat od dřezu/z WC rychlostí blesku, co?
  6. Jiné SPORTOVNÍ VÝKONY – vážně jsem netušila, že bych někdy dokázala zachytit dítě padající z postele ještě v letu. Minulý týden se mi to podařilo tak nějak automaticky. I manžel, který je jinak k mým sportovním výkonům (po právu) značně skeptický, nešetřil obdivem. Prý bych si mohla vysloužit i nominaci na Olympijské hry. Bohužel, nebo spíš bohudík, tam taková disciplína není.
  7. PERIFERNÍ VIDĚNÍ nějak přestává být periferní – viz výše popsaná příhoda (původně jsem v tu chvíli stála k posteli takřka zády).
  8. ZRUČNOST – tak to je kapitola sama pro sebe. Schválně se pochlubte, co všechno zvládáte jednou rukou? Já se ve svých prvních maminkovských týdnech naučila jednoruč vařit kafe, nachystat všechno na koupání (včetně umístění vaničky na prkna rozložená na velké vaně), vymačkat pastu na kartáček a vyčistit si zuby, uklidit nádobí atd. atd..
  9. Objevila jsem své BÁSNICKÉ STŘEVO – spoustu dětských říkanek si pamatuju sotva do poloviny, tak jsem si ten zbytek začala domýšlet. No, teď převzal štafetu tatínek a musím uznat, že má nepochybně větší talent. Jen se trochu bojím, aby nám Áňu za pár let neposlali na nějaké vyšetření, až jednu z tatínkových básniček předvede jinde než u nás doma.

Určitě by těch dovedností bylo víc, bohužel však je druhou stranou mince MATEŘSKÁ DEMENCE, která mi v tuto chvíli nedovoluje si další dříve netušenou schopnost vybavit.

…předchozí výčet jsem sepsala v polovině září loňského roku, když měla Áňa 8,5 měsíce. Když to po tom půlroce pročítám, chtělo by to pár úprav a doplnění, takže tady jsou:

  • Za nekřesťanskou hodinu už dávno nepovažuju osmou ranní, momentálně jsem vděčná, když se to důrazné „HAM!“ ozve z postýlky po šesté hodině.
  • Naučila jsem se spát asertivně – už se nenechám shodit z postele!
  • Zábrany ohledně způsobu vyjadřování na veřejnosti nemám skutečně takřka žádné, hlasité výkřiky typu „Jééé, pódívéj – haf haf!“, „Aha, či čí!“, „Chlebíček néni, koupíme jiný ham ham!“
  • Postřeh + periferní vidění – dovedeno takřka k dokonalosti, občas mám pocit, že už i čtu myšlenky. A co všechno se dá poznat ze záblesku v očích určitě nemusím zkušeným matkám líčit.
  • Ze sportovních výkonů za zmínku určitě stojí i vzpírání. Opravdu bych nevěřila, že dokážu víc než hodinu nosit jedenáctikilové závaží (na kratší dobu i jednoruč).
  • Nově zařazuju tlumočnictví – bravurně překládám slova jako: haťa, háta, boťa, ťa ťa, koko, p-ť, p-ťa, žiši, bá, dé, žič… a taky spoustu pro mnohé neidentifikovatelných zvuků.
  • Zdá se mi, že si brousím i hudební sluch! Ne že by se to odrazilo na kvalitě zpěvu, tam je to nejspíš beznadějné, ale řadu slůvek odlišuju podle intonace, není totiž ťa ťa jako ťa ťa.
  • Mateřská demence – přetrvává…

Takže dál už je to na vás. Co jste u sebe objevily vy? Pochlubíte se?

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)

  • Horempádem

    Připojuji se k tomu, že jsem se opravdu nasmála i díky příspěvkům. V jednom zaznělo hledání dudlíků. Když jsme naší dcerce chtěli odebrat její veleoblíbené „dudů“, protože už jsem psychicky nemohla vydržet neustálé hledání inkriminovaného dudlíka a to i přesto, že za období přibližně dvou let se jich nazbíralo opravdu mnoho. Tak mi nikdy nedocházelo, jak se nemůže najít ani jeden. Prostě jeden den nás navštívil „zášupšák“ a dudlíka vzal a zahodil. To že jsem si musela vytrpět celodení a celonoční proklínání „zášupšáka“ naší dcerou, to asi nemusím povídat, ale pak se stalo něco neuvěřitelného. Když už to ten den vydržela, jala jsem se pozbírat dudlíky , které se nacházely po bytě. Holky nebudete věřit, kde všude a kolik se jich našlo. Bylo jich okolo patnácti a byly všude v hračkách, pod gauči a postelemi , za nábytkem, v kabelkách a co jich bylo v kapsách v různých svršcích 🙂 Je zajímavé, jak moc pro nás byly v tu chvíli neviditelné…

  • Padmé

    Petro, nádherný příspěvek, krásně napsaný – no prostě skvost. Kdybych ti to měla oznámkovat, dala bych ti jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou.

    Jinak se hlásím, i když teď už zpětně, k rannímu vstávání – Míša se mi budil pravidelně v 05,30 hod. a já se dokázala vyloupnout z postýlky! Postřeh – ten mi tedy pocvičil vydatně. A běh na krátké vzdálenosti – tož to bylo něco, když měl tak 2 roky, pořád běhal a byl naprosto neunavitelný :-))) No a v neposlední řadě jsem též fungovala jako „tlumočnice“ :o)

    Ale bylo to nádherné období….

  • No vidíš a přitom on má klasickou kytičku samozřejmě modrou a přesto..Už to beru jako úkol pro tu starší než jdeme koupat ať začne hledat a stejně to dopadá…že najdu až já,samozřejmě většinou u ní v pokoji:-))

  • Zuzi, v té souvislosti si vybavuji „neviditelné“ silikonové dudlíky, my měli navíc ještě jeden komplet průhledný :))
    Hledali všichni a on potvůrka nebyl vidět 🙂 Nakonec jsme ho našli na nejnepravděpodobnějším místě – to jak se už malý pohyboval a vlezl úplně všude.

  • To je tak krásný článeček,že jsem se musela přihlásit:-)
    My s manželem jsme se nasmáli,když jsem ho přistihla,že vozí prázdný kočárek-já malého vzala na přebalení a manžel popojížděl s kočárkem dál než jsme došli zpět:-))Dál bych ještě přidala detektivní schopnosti.Když hledáme dudlík,samozřejmě řvoucí mimino,hledá celá rodina a jen tak mimochodem najdu ztracenou kostku od lega..botičky,kabelku od Barbíny, dudlík nikde!tak přímo detektivně analyzuju situace v které jsem ho viděla naposledy pak jdu najisto:-)někdy to vyjde někdy ne.a samozřejmě předvídavost!Tomu už se směje i ta starší,že to nemám říkat nahlas,že malý spadne,bouchne se a podobně,že to přivolávám:-)))

  • Tak popojíždění s vozíkem v obchodě si taky s úsměvem vybavuji.Včera jsem vzala papírový kapesníček,že utřu malému nosík,jelikož jedl polévku a teklo mu z nosu přímo na lžíčku a jak jsem si povídala s manželem,tak jsem ho chytila za hlavu a začala mu utírat nos.Během sekundy jsem si to uvědomila a to už se mně smáli všichni u stolu.Ještě si vybavuji,když měl starší syn tak měsíce,tak s náma spal v posteli a nd ránem šíleně otravoval komár.Seděl mi na uchu a já ho praštila tak,že mi zůstal na dlani.Měla jsem radost a řekla jsem:Já ho zabila.V tu chvíli manžel vyletěl z postele a krve by se v něm nedořezal,jelikož po těhle mých slovech,se mu vybavily ty nejčernější myšlenky.Bylo mu tedy pěkně zle.

  • Petro, to je fakt nádhernej článek! 🙂
    S tím zlepšením sluchu jsi mi připomněla naši nedávnou příhodu. Partner seděl na gauči, koukal na TV a Adam se ani ne metr od něj cpal něčím, co bylo volně k dispozici na stole. Já v poklidu seděla u PC a ťukala si, když mi doléhající zvuky televize přišly něčím hodně zvláštní, otočila jsem hlavu a snad jedním dlouhým skokem jsem popadla dusícího se Adama a pomohla mu to něco ze sebe dostat ven. Miláček na mě pak nevěřícně zíral a říkal, že si „faaaakt ničeho nevšiml a zatím by se mu udusilo dítě“.
    Taky se přiznávám k občasnému (né houpání nákupním vozíkem, ale) popojíždění na místě jako s kočárem… 🙂
    A jednou jsem se v obchodě vyděsila, že se mi ztratil košík (a s ním i dítě v něm sedící), než mi došlo, že jsem mimořádně jela nakupovat bez něj a jsou spolu s tatínkem… 🙂

  • Pobavila jsem se krááálovsky :)))))))) I když pozdě (Bramborko díky 🙂 ), Petro, opravdu skvělé :))
    Prostě se na nás mateřství docela slušně podepisuje 🙂
    Ono známé pohupování, i když momentálně žádné dítě nechovám, to jsem měla taky (jak jsou větší, pomalu TO mizí 🙂 ) a ještě něco – často jsem se snažila houpat nákupním vozíkem, neboť jsem zapomněla, že to není kočárek….
    A že se mi děti pletou, to ani nepíšu, často se trefím až napotřetí a když jsme venku a mezi kluky pobíhá pes, připlete se mi do toho i on 🙂
    A ještě na něco jsem si vzpomněla – občas jsem se snažila místo miminku nacpat dudlík do pusy manželovi, který ho zrovna choval v náručí…

  • Bramborka

    Hmm, tak já jsem se málem nedávno do krve hádala, že dcerka se mi narodila 22. , přitom je to 29. ))-: A taky jsem si nemohla vzpömenout, jak se jmenuje ta mladší (a to má DVĚ jména!!). Když manžu volám k ňami ňami, už se ani nepozastavuje. A znáte to, když stojíte vedle někoho, kdo chová dítě a pohupuje se, vy zrovna nikoho nechováte a pohupujete se taky? Viděla jsem tohle dělat čtyři ženský najednou, z toho dvě bezdětné(((((((-:.

  • Anonymní

    :-)))))). Tak teda moc dík, takhle od srdce jsem se dneska ještě nezasmála. snažila jsem se něco číst i manželovi, ale jemu to kupodivu tak směšné nepřipadalo. Mám třetí mimčo. 9 a 5 let a 3 měsíce a přihodilo se mi snad všechno, co tady popisujete. Jména dětí se mi pletou opravdu často, pohupuju vším, čím to jde a pod. Můj poslední úlet se mi stal minulý víkend. V neděli jsem tvrdila, že je sobota a ještě jsem si za tím stála. Marika

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    No, úplně se v tom vidím… ;o)
    Taky jsem před svým mateřstvím netušila, co všechno dokážu…

    A Ty Klarito, vydrž! I když záchvatem smíchu vyvolaný porod – to nezní tak špatně…!

  • Enzi, dekuji, budu na to myslet !!! 😉

  • Klarito, opatrně :o)))Držím Ti jinak pěsti!!!

  • Teda ja z Vas snad porodim !!!
    Takhle jsem se uz dlouho nezasmala !!! Tecou mi tu slzy smichy, jste normalne bombasticke !!! Tenhle clanek si musim nekam ulozit, protoze je u z a s n y !!

  • …tak to je fakt snad nejpovedenější článek, co jsem tady četla:-):-):-).skvěle jsem se pobavila a plně se ztotožňuji se vším (taky otevírám pusu, když malého krmím a když jedu sama metrem, stoupám si na eskalátory proti směru jízdy, protože tak jezdím s kočárem…) možná až na to spaní – v práci jsem byla o nočních službách (navazujících na normální pracovní dobu jednoho dne a kontinuálně přecházejícich v pracovní dobu druhého dne) zvyklá vstávat několikrát za noc (nebo taky nespat vůbec), takže jsem měla „natrénováno“ – na rozdíl od prvních asi 8 měsíců mateřské“flákárny“ se v práci aspoň někdy stalo, že byl přes noc jakýstakýs klid, takže mé noci s kojencem – to pro mě byla „blbá služba“ nebo „hodně blbá služba“…ale k té mateřské demenci mě teď napadla jedna příhoda, která se nám stala, když bylo synovi zak 8-9 měsíců:
    Jeli jsme z centra tramvají domů (cca 15 minut), mrně v kočárku, já jsem seděla naproti němu a s onou nulovou hodotou zábran typickou pro vechny mateřsky dementní ženy jsem ve snaze zabránit řevu a kroucení v kočárku záhy po nástupu začala takovéto „čípakjetonožička?“ a „vařilamyšičkakašičku“ a „podívejjedeauto“ a „kdepakje krteček“(vozíme s sebou na „pochůzky“ 1-2 jeho knížky právě pro takového okamžiky).. prcek byl v dobrém rozmaru, takže spolupracoval, smál se, výskal a cesta nám hezky ubíhala…z protějších sedadel mě se zájmem pozorovali asi 3 lidé, mj. taková starší paní – no a ta, když zastávku před námi vystupovala, otočila se ke mně a se širokým úsměvem povídá: „takových maminek jako vy by mělo být co nejvíce“…
    přiznám se, že tedy mě zaplavila vlna hrdosti na to, jaká jsem (byť třeba teď jen v očích té cizí paní) příkladná matka a tímto bych chtěla vyjádřit naději, že na „mateřskou demenci“ není pohlíženo jen „nechápavě“ nebo „shovívavě“, ale i jako na něco, co dělá vztah k dítěti nejlepším, jaký může být…

  • To jsem rada,ze v tom nejsem sama.:) Ja treba kdyz jdu nakupovat bez Jolci, tak stejne jezdim vozikem sem a tam, kdyz cekam ve fronte. Nebo si v klidu pri ceste autobusem cvaknu zlevnenou jizdenku, protoze prece ja bez ditete nejezdim. 🙂 Je toho mnohem vic, ale vetsinu uz jsem si precetla v jinych komentarich, tak bych se opakovala.
    Tak materske ZDAR !! 🙂

  • kristýna

    Tak to je skvělý článek. Ještě mě bolí břicho, jak jsem se u toho nasmála. Já mám taky pár takových maminkovských úletů, jako např. když jsem prvního synka, když byl miminko, krmila v noci z lahve, tak se mi dost často stávalo, že jsem ho nakrmila, uložila do postýlky, usnuly jsme, a já se za hodinu probudila a vylítla jsem z postele, a začala hledat pod peřinou, že jsem prcka zalehla. Až pak jsem si uvědomila že už dávno spí ve svém. Tak to bylo i několikrát za noc. Ted máme druhého prdolu, a nejen že si je pletu a říkám Adámkovi Davídku a naopak, ale dost často se mi stane, že malý leží na gauči, a já jdu do ložnice do postýlky podívat se jestli spí, no a takový podobný úlety. A taky se mi stává, že malý třeba spí venku v kočáru, já něco doma dělám, a najednou slyším jak prcek brečí, vylítnu ven a zjistím že spí jak dřevo.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist