Ráda si na těchto stránkách čtu příběhy ostatních maminek, a tak jsem se i já rozhodla vám napsat.
Když jsme se s přítelem (dnes už manželem) rozhodli pro miminko, bylo mi sedmnáct…
Za čtyři týdny ale přišla studená sprcha. Z ničeho nic jsem začala krvácet. Chtě nechtě jsem to musela říct rodičům (před kterými jsem to předtím úzkostlivě tajila) a jelo se na pohotovost. Tam mě čekalo další nemilé překvapení, sloužící doktor asi neměl pro mladé maminky pochopení a po vyšetření prohlásil, že jde o začínající potrat a že bychom to sice mohli zachránit, ale že jsem mladá, že mi to rovnou vezme.
Když jsem protestovala, že je to chtěné a plánované miminko, řekl, ať si nevymýšlím, tady to podepíšu a bude to. Rozhodně jsem odmítla cokoli podepsat a začala se dožadovat nějakých prášků proti potratu. Doktor se sestřičkou do mě sice ještě asi deset minut hučeli, že je to blbost, ale já se nedala a nakonec jsem si prášky vydupala. „No stejně ti asi nepomůžou, ale jak chceš,“ uslyšela jsem nakonec a dostala prášky. Co se dělo doma radši přeskočím, důležitější je, že další týden mi už jiný lékař řekl, že je všechno v pořádku a že se můžu těšit na miminko.
S tím jsem napochodovala ke své gynekoložce a brzy jsem držela v ruce těhotenskou průkazku a první fotku našeho broučka z ultrazvuku. Také u mě nastoupily ranní resp. celodenní nevolnosti. Záchod jsem v té době znala lépe než sama sebe a ve škole se to také brzy rozkřiklo. Bodejť by ne, často jsem totiž musela ze třídy nasadit přímo tryskové tempo, abych to vůbec k míse stihla.
Přítel zatím doma chystal svatbu. Brali jsme se v červenci v tom největším horku. A navíc miminko už tou dobou tak vyrostlo, že jsem se málem nevešla do šatů. Uf, bylo to o vlas, i když spíše o knoflík.
V sedmém měsíci mě ranní nevolnosti přešly a já si mohla začít těhotenství konečně užívat, ale jen na měsíc. V devátém měsíci si totiž miminko usmyslelo, že ležet hlavičkou dolů je docela fajn a mě to začalo dole šíleně bolet. Doktorka prohlásila, že to už se mimi chystá k porodu a že to aspoň potom půjde rychle. Tak jsem se těšila na rychlý porod a doma jen polehávala a sykala bolestí, protože to jinak nešlo.
Do nemocnice mě přijali až dva týdny po termínu. Na prohlídce mi říkali, že už se otvírám. Já se jen usmála, protože mi nic nebylo a nic jsem necítila. Dali mě na porodní pokoj a chodili si mě tam měřit a jestli prý už něco cítím. Já si v klidu četla knížku a necítila nic. Pak se sestřička přivalila s injekcí na vyvolání a zase se mě chodili ptát, jestli něco cítím a já zase nic. Pak mi doktorka roztrhla porodní obaly a že by se to mělo rozjet. Hmmm mělo… Večer mi píchli ještě injekci a že budeme rodit asi ráno. V deset hodin jsem ale zvonila na sestřičku, že už se asi něco děje. Najednou mi začaly stahy, ale pořádný. Sestřička mě změřila a zavolala doktorku. Stahy sílily. Doktorka mě vyšetřila a řekla, že můžu tlačit. Hurá!! Zatlačila jsem poprvé a lekla se, jak to zabolelo. Tak jsem přestala. Při dalším stahu musím být silnější, řekla jsem si. A byla jsem.
Na druhé zatlačení vykoukla třetina hlavičky a na třetí zatlačení bylo miminko venku. Máte chlapečka! Řekli mi. Chlapečka! Toho jsme si přáli. A jak se bude jmenovat? Gabriel, odpověděla jsem.
A tak jsme teď rodina. Já, manžel a náš Gábísek, kterému bude už půl roku. Když viděli moji rodiče vnoučka, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Nepamatuji se, že bych si s nimi někdy tak skvěle rozuměla jako teď. A kdybych si mohla zpátky vybrat, nic z toho bych neměnila. Ať si říká o mladých maminkách, kdo chce, co chce. Větší štěstí mě prostě potkat nemohlo.
Napsal/a: notburga
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)
jen tak jsem jezdila na netu po zpravach nebo v casopisech a vetsina odhozenych deti byla matkou starsi 30 let to bylo psane v mlade fronte zamiluji se do nakeho zajicka otehotni on to nechce a ona chce karieru. ano i mlade se zreknou miminka jako to udelala ta mlada mamonka s barborkou ale pak ji svedomi nedalo a zacala o ni bojovat bylo to na netu v tv casopisech vsude tak doufam ze zas nejsem jen jedna co to cetla a vi o co jde!!
Mám pocit,že každá si bude hájit to svoje.Pokud bych to dítě v těch sedumnácti chtěla a měla je ,tak asi taky budu říkat,že to bylo moje správné rozhodnutí.Nemám totiž šanci poznat jaké by to bylo,kdybych to dítě měla o něco později.Mě spíše vadí na takto brzy chtěném mateřství to,že ty holky spolehají na pomoc rodičů.Asi žádná v té době nemá příjem,něco našetřeno,zajištěné bydlení..Pokud partner pracuje jsou na tom lépe,ale ne zřídka je otec dítěte na tom stejně jako ona.Jen sny,přání a ,,dobrý“ úmysl..A je pravda,že i když ted´mám dítě ještě malé,také bych ji nevyhodila z domu,jen by mi jako matce bylo líto jejich nespněných snů a přání..
Já to neodsuzuji,ale taky nejsem pro,aby děti měly děti.Cci své děti učit hlavně mravnosti a slušnému chování a ne aby přišla v sedmnácti s břichem.Vím,že se mnou nesouhlasíte,ale je lepší počkat.Jestliže chce sedmnáctiletá holka dítě,nemusí se přece hned nechat zbouchnout.Může jít dělat au-pair,pohlídat sousedce,tetě atd.Jak už jsem psala,od těch dvaceti to vidím ideální.A xuan ve třiceti není žena stará,ale zralá a atraktivní ŽENA,ne dívka.To chlapi opouštějí své starší protějšky kvůli děvčátkům,ale jen ti citově chudí.Naivní sedm-osmnáctka spíš nalítne,než zkušená třicítka,která zná život víc.Takže o nás nemluvte,že jsme staré,protože leckdy by nám nikdo tolik nehádal.A dnešní mládež?Není vychovaná,nemá ponětí o slušném chování,nemá úctu ke stáří,práci,rodičům.
proc odsuzujete maminky kterym je 17 a maji miminko???staraji se o ne vychovavaji je tak co je to lepsi nez mit dite ve 30 a necitit se na neho a nekde ho jen tak pohodit jak jsou toho plne zpravy!!kazdy ma dite jak se citi ja taky neodsuzuju stare matky u kterych nepoznate jestli je matka nebo babicka.
Je mi 20,a s přítelem se chystame pořídit si mimi.Myslím si,že každá žena ví kdy je na mimi připravená.Odsuzovat by se to rozhodně nemělo,pokud k tomu přistupuje zodpovědně.Přeju hodně stěsti 🙂
kkateřino-silně nesouhlasím,není to o tom kolik ti je,ale co máš v životě za sebou,já porodila měsíc po 19.narozeninách a naopak mi silně vadí pohled starších maminek-ty si mladá = blbá,ses nechala zbouchnou….
nebylo to plánované ale chtěné a to je důležité. dcerku miluju a myslím si že jsem dobrá máma-vše dělaám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,mateřské instinkty fungují (aspoň u mě)
Myslím si,že každá žena se cítí být připravena na dítě v jiném věku…já nijak nelituju toho,že je mmi skoro 26 let a mám tři úžasný děti..nejstarší je 9 let,miluju svoje děti…užívat si??..To mě nijak nebralo…ale fak je ten,že když jsem chtěla někam vyrazit,tak naši rádi hlídali…nikdy mi neuvázali „kouli na nohu“…milují svoje vnoučata…možná čeho jsem,trošku litovala byla nedodělaná střední škola,ale nikdy není pozdě začít studovat,v září jsem nastoupila do školy…je to super,pozanala jsem úžasný lidi a baví mě to….V rodičích jsem měla opravdu velkou oporu,mám jí do ted… manžel je úžasnej člověk.
Co by jste dělaly,vy,kdyby vaše dcera přišla v 17 letech,že budete babičku???Stát se to opravdu může každé z vás….
Já si taky myslím,že dítě v 17 je tak jako tak brzo.Nejsme přece mašiny na děti.První má být vzdělání,něco dokázat a pak dítě.Nedovedu si představit,že moje dítě,které v sobě nosím by mělo mít už v 17letech mimi.Nemám proti tomu nic,ale jak se mají cítit ty starší rodičky jako třeba já,když čtou návod o tom jak otěhotnět v 17.To ještě nejsou ani plnoletí.A CO TI MUŽI,kteří s těma dotyčnýma mají styk.Vždyt to jsou ještě vlastně děti.Kde je ta zodpovědnost provozovat sex už v17 letech.Myslím,že min…do 20-23 má času dost na dítě.Jenom láska rodičů určitě nestačí.
Taky jsem mladá mamka, asi záleží, jak to kdo bere, na potrat bych taky nešla a prcek mi otevřel úplně nový svět, sice mám víc práce a povinností, ale o to víc radosti a zábavy, protože děti prostě překvapují a nikdy s nimi není nuda a taky se víc snažím o lepší budoucnost, mám pro koho:-)). Taky jsem ale nějak věděla, že to zvládnu, dost často jsem se starala o svou sestru, takže zkušenosti byly i když ne tak velké, jak mám teď.
Brmbulko, vážně? To si asi dělala vysokou až při dítěti, že?
Taky se o to pokouším, chtěla bych taky jednou učit:-))
A kolikrát se mi už stalo, že se mě lidi ptali, jestli jsem malého sestra nebo mamča, ale taky se někteří dívají dost blbě nebo normálně zakroutí hlavou, ale je mi to jedno, přehlížím to.
Já vím,že mnoho žen i starších řeší nechtěné těhotenství potratem,ale to já zavrhla hned,protože si myslím,že žijeme v době kdy se můžeme mnoha způsoby chránit.A jen pro to,že jsem se já neuchránila,přeci nebudu brat někomu život,tím myslím mou dceru,za kterou jsem moc ráda.
Michaela i Brmbulka mají pravdu. Měla jsem prvního syna v necelých 23, moje mamka se nejdřív trošku čertila, protože si nepřipadala ve 44 letech jako babička, teď je ráda, protože s ním může běhat a nedělá jí to problémy. Navíc mladší maminka bude polichocena, až budou lidé považovat její dítě za sourozence, to na sebevědomí rozhodně přidává.
Jinak Michaelo i Chris, obě jste hrdinky, myslím, že stejně stará děvčata by si třeba děti nenechala, vy jste se o ně staraly a vychovaly je.
chris…az ji bude tricet…budou ji tricitky zavidet ze uz ma 13 lete dite….a ony maji doma mimino…protoze ja co poznavam tak dnesni tricitky si chteji uzivat vic nez 17:)….ja mela dite prvni v 21..taky pry docela brzy….ale jeste mi neni moc…a mam dospeleho syna…a je to moc prima a uzivam si driv nez v duchodu:)
I já porodila svoji první dceru velice brzy,nebylo mi ještě ani 17 let.Nemyslím si,že by dcera nějak mím věkem trpěla.Hodně mi ze začátku pomáhali moji rodiče,protože jsem s dcerou zůstala bohu dík sama.Když jí byli 4 měsíce potkala jsem svého nynějšího manžela a dceři tedy nechybí milující otec.Dneska už jí bude 8 roků,má dva sourozence a je nám všem opravdu moc hezky.
Reaguji sice až po půl roce, kdy byl tento příspěvek napsaný, ale přeci.
Každý je tak stár, jak se cítí. Když to tak vezmu, já měla svoje první dítko ve 23 letech a byly momenty, kdy jsem si opravdu myslela, že to nezvládám (manželství, těhotenství, výchova, domácnost,…), ale to neznamená, že by na tom byla 17-ti letá holka hůř nebo líp. Prostě jsme každá jiná a přeci stejná. Jediné co bych mohla mladé mamince vytknout je, že odchod z domova řešila tímto způsobem.
Jinak ti Notburgo přeji moc moc štěstí, trpělivosti a lásky.
Mobile Sliding Menu