Ráda si na těchto stránkách čtu příběhy ostatních maminek, a tak jsem se i já rozhodla vám napsat.
Když jsme se s přítelem (dnes už manželem) rozhodli pro miminko, bylo mi sedmnáct…
Za čtyři týdny ale přišla studená sprcha. Z ničeho nic jsem začala krvácet. Chtě nechtě jsem to musela říct rodičům (před kterými jsem to předtím úzkostlivě tajila) a jelo se na pohotovost. Tam mě čekalo další nemilé překvapení, sloužící doktor asi neměl pro mladé maminky pochopení a po vyšetření prohlásil, že jde o začínající potrat a že bychom to sice mohli zachránit, ale že jsem mladá, že mi to rovnou vezme.
Když jsem protestovala, že je to chtěné a plánované miminko, řekl, ať si nevymýšlím, tady to podepíšu a bude to. Rozhodně jsem odmítla cokoli podepsat a začala se dožadovat nějakých prášků proti potratu. Doktor se sestřičkou do mě sice ještě asi deset minut hučeli, že je to blbost, ale já se nedala a nakonec jsem si prášky vydupala. „No stejně ti asi nepomůžou, ale jak chceš,“ uslyšela jsem nakonec a dostala prášky. Co se dělo doma radši přeskočím, důležitější je, že další týden mi už jiný lékař řekl, že je všechno v pořádku a že se můžu těšit na miminko.
S tím jsem napochodovala ke své gynekoložce a brzy jsem držela v ruce těhotenskou průkazku a první fotku našeho broučka z ultrazvuku. Také u mě nastoupily ranní resp. celodenní nevolnosti. Záchod jsem v té době znala lépe než sama sebe a ve škole se to také brzy rozkřiklo. Bodejť by ne, často jsem totiž musela ze třídy nasadit přímo tryskové tempo, abych to vůbec k míse stihla.
Přítel zatím doma chystal svatbu. Brali jsme se v červenci v tom největším horku. A navíc miminko už tou dobou tak vyrostlo, že jsem se málem nevešla do šatů. Uf, bylo to o vlas, i když spíše o knoflík.
V sedmém měsíci mě ranní nevolnosti přešly a já si mohla začít těhotenství konečně užívat, ale jen na měsíc. V devátém měsíci si totiž miminko usmyslelo, že ležet hlavičkou dolů je docela fajn a mě to začalo dole šíleně bolet. Doktorka prohlásila, že to už se mimi chystá k porodu a že to aspoň potom půjde rychle. Tak jsem se těšila na rychlý porod a doma jen polehávala a sykala bolestí, protože to jinak nešlo.
Do nemocnice mě přijali až dva týdny po termínu. Na prohlídce mi říkali, že už se otvírám. Já se jen usmála, protože mi nic nebylo a nic jsem necítila. Dali mě na porodní pokoj a chodili si mě tam měřit a jestli prý už něco cítím. Já si v klidu četla knížku a necítila nic. Pak se sestřička přivalila s injekcí na vyvolání a zase se mě chodili ptát, jestli něco cítím a já zase nic. Pak mi doktorka roztrhla porodní obaly a že by se to mělo rozjet. Hmmm mělo… Večer mi píchli ještě injekci a že budeme rodit asi ráno. V deset hodin jsem ale zvonila na sestřičku, že už se asi něco děje. Najednou mi začaly stahy, ale pořádný. Sestřička mě změřila a zavolala doktorku. Stahy sílily. Doktorka mě vyšetřila a řekla, že můžu tlačit. Hurá!! Zatlačila jsem poprvé a lekla se, jak to zabolelo. Tak jsem přestala. Při dalším stahu musím být silnější, řekla jsem si. A byla jsem.
Na druhé zatlačení vykoukla třetina hlavičky a na třetí zatlačení bylo miminko venku. Máte chlapečka! Řekli mi. Chlapečka! Toho jsme si přáli. A jak se bude jmenovat? Gabriel, odpověděla jsem.
A tak jsme teď rodina. Já, manžel a náš Gábísek, kterému bude už půl roku. Když viděli moji rodiče vnoučka, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Nepamatuji se, že bych si s nimi někdy tak skvěle rozuměla jako teď. A kdybych si mohla zpátky vybrat, nic z toho bych neměnila. Ať si říká o mladých maminkách, kdo chce, co chce. Větší štěstí mě prostě potkat nemohlo.
Napsal/a: notburga
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)
Když jsem otěhotněla, bylo mi sedmnáct.Měla jsem rozdělanou střední školu a s přítelem jsem byla něco málo přes rok.Rodičům jsme to neměli v plánu říct moc brzy,ale v pátém týdnu jsem zkončila v nemocnici a chtě nechtě to muselo jít ven.Druhý den mi přítel oznámil,že už to všichni vědí a plánují nám svadbu. Měsíc po dovršení mých osmnácti jsme se brali a já už měla pořádné bříško. Když se Terezka narodila byli jsme všichni moc štastní.Zrovna oslavila dva roky.Je to chytrá a šikovná holčička a dělá nám radost,i když zlobit taky umí moc dobře.Každopádně teď je mi dvacet a za necelý měsíc očekáváme narození chlapečka a moc se na něj těšíme. S manželem jsme 4 roky(z toho dva svoji) a jsme šťastná a spokojená rodina. Kéžby všechny mladé maminky měli takové štestí!!!
Zřejmě už můj komentář nikdo číst nebude, vzhledem k tomu, že článek je víc jak dva měsíce starý. Přesto mi to nedá a reagovat musím.
Myslím, že se nedá říct jestli v sedmnácti je či není brzy na dítě. Každá žena je v tomto věku jiná, jedna je dítě, které se chce bavit, nezná zodpovědnost a užívá si svobodného života plnými doušky s tím, že na dítě je ještě minimálně deset, ne-li více let čas. Jiná je už téměř dospělou slečnou s nejrůznějšími zájmy, koníčky, plány do budoucna, touží si udělat co nejvyšší vzděnání, něco znamenat a s dítětem také počkat co nejdelší dobu. Jiná je však už zralou ženou, přestože vlastně ještě vedená jako nezletilá. Touží se vdát za hodnýho mužskýho, mít děti, být spokojená, diskotéky či podobné věci ji nelákají, netouží chodit do společnosti se bavit, netouží si užívat a na rodinu čekat.
Já jsem byla zřejmě ten poslední případ. V sedmnácti jsem se seznámila s fajn mužským, byl o 14 let starší než já, ale rozuměli jsme si tak dokonale, že jsme ani jeden žádný věkový rozdíl nepostřehli. Vdávala jsem se v necelých devatenácti, asi po dalším půl roce jsme se začali snažit o miminko, přestože já po něm toužila ještě před svatbou. Už v osmnácti jsme měla silné mateřské pudy a byla úplně jiná než moje máma v tom samém věku. Ona se ráda bavila, chodívali tančit, užívali si života a dítě? Hódně daleká budoucnost, však mě také měli až ve 28 letech. Já byla její pravý opak. Večerní a noční život mě nelákal, raději jsem si doma sedla k nějaké knížce nebo k televizi. Ráda jsem vařila a starala se o manžela, rozuměli jsme si po povahové stránce, i po stránce zájmové. Někdo by řekl že 14 let rozdílu je moc, ale my tohle opravdu nepociťovali.
Uběhlo pár let a miminko bohužel stále nemáme. Dlouho se snažíme, sami i s pomocí odborníků a mé vysněné těhotenství stále nepřichází.
Myslím, že každá žena ví a cítí, kdy je na dítě připravená, myslím tím po citové stránce. Někdo má hold mateřské pudy dřív, někdo později. Rozhodně si nemyslím, že je tohle dobrý důvod proč odejít z domova, ale rozhodně nevidím nic špatného na tom otěhotnět v té době, kdy se žena na miminko cítí. Jestli je jí 18 nebo 30, to už je jedno. Myslím, že i 30 letá žena může být v některých případech větším dítětem než 17 letá dívka. Autorce článku držím palečky aby byla stále tak šťastná jako je teď a aby měla ve svém muži velkou oporu.
Zřejmě už můj komentář nikdo číst nebude, vzhledem k tomu, že článek je víc jak dva měsíce starý. Přesto mi to nedá a reagovat musím.
Myslím, že se nedá říct jestli v sedmnácti je či není brzy na dítě. Každá žena je v tomto věku jiná, jedna je dítě, které se chce bavit, nezná zodpovědnost a užívá si svobodného života plnými doušky s tím, že na dítě je ještě minimálně deset, ne-li více let čas. Jiná je už téměř dospělou slečnou s nejrůznějšími zájmy, koníčky, plány do budoucna, touží si udělat co nejvyšší vzděnání, něco znamenat a s dítětem také počkat co nejdelší dobu. Jiná je však už zralou ženou, přestože vlastně ještě vedená jako nezletilá. Touží se vdát za hodnýho mužskýho, mít děti, být spokojená, diskotéky či podobné věci ji nelákají, netouží chodit do společnosti se bavit, netouží si užívat a na rodinu čekat.
Já jsem byla zřejmě ten poslední případ. V sedmnácti jsem se seznámila s fajn mužským, byl o 14 let starší než já, ale rozuměli jsme si tak dokonale, že jsme ani jeden žádný věkový rozdíl nepostřehli. Vdávala jsem se v necelých devatenácti, asi po dalším půl roce jsme se začali snažit o miminko, přestože já po něm toužila ještě před svatbou. Už v osmnácti jsme měla silné mateřské pudy a byla úplně jiná než moje máma v tom samém věku. Ona se ráda bavila, chodívali tančit, užívali si života a dítě? Hódně daleká budoucnost, však mě také měli až ve 28 letech. Já byla její pravý opak. Večerní a noční život mě nelákal, raději jsem si doma sedla k nějaké knížce nebo k televizi. Ráda jsem vařila a starala se o manžela, rozuměli jsme si po povahové stránce, i po stránce zájmové. Někdo by řekl že 14 let rozdílu je moc, ale my tohle opravdu nepociťovali.
Uběhlo pár let a miminko bohužel stále nemáme. Dlouho se snažíme, sami i s pomocí odborníků a mé vysněné těhotenství stále nepřichází.
Myslím, že každá žena ví a cítí, kdy je na dítě připravená, myslím tím po citové stránce. Někdo má hold mateřské pudy dřív, někdo později. Rozhodně si nemyslím, že je tohle dobrý důvod proč odejít z domova, ale rozhodně nevidím nic špatného na tom otěhotnět v té době, kdy se žena na miminko cítí. Jestli je jí 18 nebo 30, to už je jedno. Myslím, že i 30 letá žena může být v některých případech větším dítětem než 17 letá dívka. Autorce článku držím palečky aby byla stále tak šťastná jako je teď a aby měla ve svém muži velkou oporu.
Notburgo, je dobře, že jsi si prosadila u doktora svou. Teď máš krásného chlapečka, tak ať se Vám oboum dobře daří a malý hezky roste.
Mě Notburgo totiž zarazilo, když píšeš, že článek někomu jako ty pomůže.Já jen doufám,že když 17 letou dívenku přestane bavit respektovat rodiče, tak to nebude řešit těhotenstvím . Já taky vím o čem píšu, starší dcera se mi narodila před maturitou. Takže svým dcerám jdu jako zářný příklad, že jako ne. Miluju je taky, to víš a moc, a přesně jako Jovance při představě, že má skoro 15 letá holča by za za dva roky jezdila s kočárkem je mi nevolno. A to víš, že když jim občas dělám výchovnou přednášku, tak se můžou potrhat smíchem. Nasadíme kolečkové brusle a jdeme se bavit nebo tak, doufám , že myšlenky na mimi, když přijdou, tak rychle odejdou. Ale všem se nám velice líbí rikša na dětí pro mamky bruslařky.
Moje maminka měla v 17 letech mého bráchu, rok a půl po něm jsem přišla na svět já, nikdy jsme tím netrpěli, přestože jsme neměli kde bydlet, peníze taky chyběly…..dnes se na to dívám trochu jinak, je mi mamky moc líto, nikdy si nic pořádně neužila, nikdo nás nikdy nehlídal, táta běhal po brigádách, aby nás uživil. a když jsme se chystali vylétnout z hnízda, brácha byl na vojně, já se vdala a stěhovala se, naši si pořídili ještě holčičku. Dnes je jí 17 a koketuje s tím, že by si pořídila miminko…..a doufám, že bude rozumná a ještě počká. Vždycky na všechno moc pospíchala a potom přiznala, že si měla nechat poradit……tak doufám, že nebudou blbnout.
Moje nejlepší kamarádka ze základní školy byla v podobné situaci. Plánovaně otěhotněla ve svých 17 s partnerem o 9 let starším, řešila tím taky odchod z domova. Dnes je to maminka 3 dětí (11, 7 a 1 rok), spokojená a nikdy jsem ji nezaslechla si na cokoliv stěžovat. Maturitu stihla s bříškem, mezi dětmi vždycky zvládla pracovat v oboru a teď přemýšlí o čtvrtém dítěti. Dlouho jsem to nechápala, ale věřte, že jsou holky, které prostě nepotřebují vydovádět se, netouží po studiu, cestování a svobodném životě. Nedovedu si představit, že bych měla teď stejně staré děti, stačí mi moje batole a brzy druhé miminko, ale jsem jiná, v těch 17-ti jsem byla ještě dítě. Ona už ne. Přeju nejen pisatelce, ale všem, aby si své dítě užívali ve věku, kdy se na něj cítí. U někoho je to třeba až ke čtyřicítce, u jiného v sedmnácti.
Taky pisatelce přeju, aby za deset let byla stejně šťastná, jako je teď.
Ale návod pro sedmnáctileté holky, to tedy ne. Při představě, že by moje teď 15letá dcera měla za dva roky mimi se mi točí hlava….
Myslím, že „útěk“ z domova lze řešit i jinak než dítětem. Neberte to prosím jako nějaké poučování, ale i já se vdávala v osmnácti. Mimi sice přišlo v necelých 21, ale i tak bylo brzy. Na druhou stranu, jak píše Peťka, máme s dcerou fakt hezký vztah (na to, že je v pubertě :-)) ). Za děti bych dýchala, ale muže jsem musela vyměnit.
Tak notburgo, ať je to u Vás lepší :-))
Tak já musím napsat, že svojí první dcerku jsem porodila ve svých čerstvých 19ti letech. Byla plánovaná a moc chtěná. Myslím, že jsem vše zvládla dobře a přijde mi, že nyní vychovávám druhou dcerku naprosto stejně, i když mi je nyní o hooodně více let.
Vidím výhodu v tom, že nyní jak dcera prochází pubertou, že jí lépe chápu. Připadám si pořád “ mladá „.Máme kamarádský vztah a já doufám, že nám to vydrží!
Snad jen se nyní o druhorozenou možná více bojím. Je na mě více fixovaná. Mladší jsem bez problémů pouštěla s babičkou i na delší cesty a více jsem jí brala “ jako velkou „. S mladší dělám pořád “ miminko „. Ale vím to a pracuji na tom. 🙂
Možná to nesouvisí s mým věkem, ale s rozličnou povahou holek.
I já mám kamarádku, která porodila ještě před maturitou (v 16 letech). Dnes má syna na střední škole. A zatímco já lítám okolo dvou batolat, ona začala studovat VŠ, má řadu koníčků a hlavně má na ty koníčky čas.
Takže si myslím, že to co Notburga nestihla teď, určitě si vynahradí ve 30 letech :0) My třicítky ještě rozhodně do starého železa nepatříme :0)
Já své díte porodila, když mi bylo o 12 let více než je teď autorce článku. Takže jde o pohled „stařeny“:-))
Na školním srazu jsme se setkala s holkama, které měli dítě také v 17 letech. Všechny své děti milují a dýchaly by za ně, ale zároveň všechny nezávisle na sobě přiznaly, že kdyby si na to několik let počkaly, bylo by to lepší pro ně i pro děti. Moc bych si přála, aby autorka článku za pár let svého rozhodnutí nelitovala.
Jedna moje příbuzná udělal úplně přesně to co autorka článku. Situace byla naprosto totožná. O dost starší partner, nesouhlas rodičů, plánované těhotenství. Brzy přibylo i druhé dítě. Nyní je matka dvou dospívajících dětí rozvedená, vyčerpaná a strhaná. Vztah s rodiči dodnes není ideální.
Opravdu bych si moc přála, aby za 10 let po zveřejnění tohoto článku autorka napsala další, který by byl také tak positivně naladěn a bylo z něj cítit radost a štěstí.
Souhlasím s Chris-na dítě je času dost kolem 25let-což je i z fyzického hlediska ideální věk na první porod.
Je krásné,že své dítě miluješ -je to i přirozené – ovšem sama píšeš že ono bylo tou jízdenkou,kterou si potřebovala abys ,,utekla“ z domova. Takhle neřeší problémy dospělá žena,ale dítě,kterým ještě po právu jsi. Taky tě mohl přítel opustit a mohla si zůstat s dítětem sama-jak by ses o něj postarala,když nemáš žádný příjem ? Takže já tenhle článek vážně nevidím jako návod pro 17ti-leté holky. Ty si měla štěstí. K
Myslím, že je blbost mít v 17 letech dítě. V té době se má děvče bavit, a ne stát u plotny a starat se o rodinu. Na tuto starost má času dost, protože se už té starosti nezbaví.Fakt hovadina. Když už se stane budiž, ale schválně….To jí dojde až jí bude třicet.
jojo tak ten odebírám
eluska: ledaže odebíráš časopis miminko, tam byl taky 🙂
nó mám pocit že jsem tento článek četla, ale nemůžu si vzpomenout kde. poraď
Moc hezké a obdivuju tě, že tak mladá a máš mimčo. Ale každá se na mimčo cítí v každém věku jinak. Já bych v 17 mít mimčo ani nemohla, sama jsem byla ještě dítko. Klobouk dolů a přeji samé hezké chvíle!
Díky moc, doufám, že tenhle článek třeba někomu pomůže. Někomu, jako jsem já. Jsem ráda, že se líbí. 🙂
Moc hezké vyprávění. Obdivuju tě, jak jsi na svůj věk vyspělá. Musím říct, že já si v 18 letech se svým životem moc poradit neuměla :0)
Notburgo,posílám 5 bodíků, je to moc hezky napsané a přečetla jsem to jedním dechem. Přeji hodně zdravíčka vám všem.
Mobile Sliding Menu