Dítě – stálý host v naší posteli?!

Rubrika: Jsem máma

466924_sleepJistě to všichni znáte…když se nám naše miminko narodilo, muchlali jste se s ním a během kojení jej nesčetněkrát brávali do své postele, kde jste po kojení (nebo již během kojení) společně usínali a odplouvali jste do říše snů…


Pro maminky po porodu je velmi vysilující několikrát za noc vstávat k vrnícími uzlíčku, aby je nakojila a aby miminko cítilo, že není samo. Cítilo maminčino srdíčko, které slýchávalo už v době, kdy bylo schováno uvnitř v bříšku. Cítí maminčino teplo a je spokojené nadevše, neboť je právě u maminky-u té osoby, která mu vdechla život a přivedla jej na svět. Maminka je pro miminko teď to nejdůležitější a nejpotřebnější, co ve svém, zatím tak krátkém, životě potřebuje…Potřebuje maminčinu lásku, maminčino objetí, pomazlení a za všeho nejvíc maminčino mlíčko….

Čas mezitím pomalu plyne a miminku se stále u maminky v posteli líbí a maminka náhle zjistí, že miminko spí s ní daleko lépe než ve své postýlce a protože je ještě stále unavená, nechává jej usínat u sebe a také si jej po zbytek noci většinou ve své posteli nechává, neboť ví, že tak jedině oba načerpají sílu a nebudou…
Pak přijde věk, kdy se sami sebe optáte, zda je ještě vhodné, aby miminko spávalo ve vaší posteli. Už to není jen ten malý vrnící uzlíček, který hned po kojení usne…z miminka se pomalu stává aktivní človíček, který sebou šije, mrská se, rozhazuje ručičkami, kope nožičkami a pohodlný spánek se rázem mění již na méně pohodlný a vy se rozhodnete miminko začít nechávat spávat v jeho postýlce…
Říkáte si, že to nebude asi žádný problém, vždyť tam má kolem sebe krásné hračky, pěkné povlečení na měkoučké přikrývce, nad sebou má kolotoč a prostě vytvořené prostředí, aby se mu tam co nejvíce líbilo. Takže žádný problém!?? Je tomu opravdu tak?
Miminko to ale nějak nemůže pochopit, proč najednou už není se svou maminkou, neslyší její dech ani tlukot srdíčka i to tělesné teplo mu jaksi chybí a začne protestovat. Protestovat tak, že začne plakat, kopat nožičkami a vydávat zvuky hodně podobné vztekání. Co teď?
Nejedna maminka povolí a protože ví, že u ní usne dítko lépe, opět jej vezme k sobě do postele a nechá jej tam usnout a opravdu – miminko během chvilenky spokojeně vrní, ten tam je onen pláč a za chvíli také již spinká a maminka si konečně může oddychnout a odpočinout…Poté miminko přendá do své postýlky, miminko vypadá, že spí velmi tvrdě, ale sotva se maminka hne od postýlky, začne okamžitě dítko dávat najevo svůj nesouhlas, že je opět samo a v jiné posteli a celé to začne znovu….
Jenže jak dlouho takto může maminka dítku povolovat? Mamince to přijde nelidské, aby nechala své dítko plakat ve své postýlce a ví že si tak pořádně neodpočine ani jeden..Najednou se týdny a měsíce překulí a našemu dítku je rok, dva…a stále nechce samo usínat ve své postýlce.

Marně maminka i tatínek dítku vysvětlují, že má svou postýlku, kde má hračky a že oni zase mají postel svou…je to otázka času, který z rodičů dřív podlehne a nechá zalézt dítko pod svou peřinu. Nebo také si bude „tvrdě“ stát za svým a dítko stále směruje do své postýlky…říkáte si, že jednou se to prostě samo musí naučit. Sami chcete, aby to bylo brzy a aby jste se mohli v klidu vyspat ve své posteli. Večer si ale nechtějí lehnout do své postýlky a v noci pak křičí, dokud si je nevezmeme k sobě. Sami pak trpíte, když dítko slyšíte ze své postýlky usedavě plakat a víte, že se zklidní jedině ve vaší blízkosti.

Sami jsme tohle zažily na vlastní kůži a jednou jsem o tom našla článek v Betynce z roku 2001 a jeho některé části, bych zde chtěla citovat:

První měsíce života v posteli u rodičů? To je naprosto v pořádku

Během prvního půlroku života dítěte mohou všichni spát podle toho, jak jim to nejlépe vyhovuje-ať už společně či odděleně.
Obojí má své výhody: Když dítě spí už od porodu ve své vlastní postýlce, nemusí si na ni pak zdlouhavě zvykat. Jeho maminka pak ale k němu musí častěji vstávat, ať už ho kojí či krmí z láhve. Ale i tak dítě většinu noci prospí.
Při společném spaní rodičů s dětmi může maminka při nočním kojení dítěte zůstat ležet a hned poté zase usnou. Rodiče přitom navíc mají uklidňující pocit, že mají své dítě neustále nablízku. To ale nemusí znamenat, že děti, které spí samo, prožívají příliš nebo málo pocitu bezpečí. Úzkostné matky spí klidněji, když vedle sebe slyší oddychovat své dítě. I tak se ovšem většinu probouzejí při každém jeho vzdechnutí.
Od 7.měsíce, nejpozději koncem 1.roku života, by už dítě mělo spát bez rodičů ve vlastní postýlce. Právě v tomto věku snadno vznikají ony problémy se spánkem, jimiž rodiny pak někdy dlouho trpívají. V laboratoři pro výzkum spánku se prokázalo, že děti spí tvrději, když leží v postýlce sami. Má to dva důvody: rodiče se během spánku automaticky pohybují a mění polohy, a tím dítě ze spánku ruší. Kromě toho bývá v posteli až příliš teplo, pokud tam leží více lidí vedle sebe. I to vede k tomu, že se častěji probouzejí.
Ovšem ve věku 6-8 měsíců začínají malé děti s prvními pokusy o osamostatnění se. Ale teprve ve věku 3let začínají děti tento vývojový krok poněkud zvládat. Až do této doby jsou ve svém nácviku osamostatňování se odkázány na pomoc rodičů. Ti v tom ale mohou své dítě podpořit, pokud mu znovu a znovu dodávají odvahy k odloučení – a to jak přes den, tak i v noci.Děti, které nemohou samy spát, mívají často strach ze tmy a samoty. Děti, které opustí lože rodičů až po 1.roce života, trpí pak víc strachem z odloučení.

A jak by rodiče mohli pomáhat svému dítěti vtom, aby se naučilo samostatně spát?
Není žádná 100% účinná metoda, jež by zaručovala klidné noci.Avšak nejlepší je postupovat drobnými krůčky, které nás mohou dovést k úspěchu. Ovšem než s tím vůbec začneme, měla by se splnit jedna předběžná podmínka: oba rodiče musí být přesvědčeni o tom, že jejich dítě může spát samo, a musí se také shodnout, že oba to tak skutečně chtějí.tímto přesvědčením si určují pevný cíl. A s trochou trpělivosti ho také dosáhnou.
Čím je dítě mladší, tím snáze se nechá položit do své vlastní postýlky. V prvním půlroce se do daří většinou bez problémů. Pak je zapotřebí několika cvičení a podnětů:
Dítě nejdříve dostane svojí postýlku s ložním prádlem a měkkými látkovými zvířátky na mazlení, které už zná z rodičovské postele. Starší děti ji smějí spoluutvářet, například tím, že si na vnitřní stěnu postýlky přilepí třeba světélkující hvězdičky, přes okraj si pověsí ručníky, či že si poblíž postaví malou noční lampičku, takže se tma už nezdá tak hrozivá. Nové místo pro spaní by mělo být útulné. Čím příjemněji je dětský pokoj zařízen, tím nevlídněji by měl (aspoň dočasně) působit rodičovský pokoj.
Dítě tedy od nynějška spí ve své vlastní postýlce. Pro začátek si dospělý může lehnout na zem na matraci vedle něho. Od druhého roku věku se může uspávání také nacvičovat během dne v rámci hraní sociálních rolí. Dítě například ukládá do postýlky své hračky. Tímto způsobem si vytváří představu, co to znamená spát ve vlastní postýlce.po pár týdnech se ponechá v noci dítě ve svém pokoji samotné. Zpočátku bude rodiče neustále volat nebo za nimi možná i přiběhne do jejich pokoje. Ale přesto by teď rodiče měli zůstat pevní a důslední a své dítě vždy znovu a znovu odnášek zpátky do jejich postýlky.A zároveň s tím začíná druhé nacvičování –kdy se dítě učí usínat večer samo. To znamená, aniž by se mazlilo se svým prsem, aniž by pilo ze své lahvičky, aniž by ho někdo nosil nebo houpal v náručí. To je totiž předpoklad k tomu, aby pak nepřetržitě spalo.
Každé dítě se několikrát za noc probouzí. Než se naučí usínat bez cizí pomoci, bude muset přinejmenším jednou za noc usínat znovu. Pokud to nedokáže, pak bude s vysokou pravděpodobností vyžadovat při každém probuzení podporu mámy a táty.
Konec konců v prvních měsících života je jednodušší děti prostě nechat ležet v posteli, i když jsou vzhůru. Při usínání mohou pomoci drobné rituály. Asi tak půl hodiny před dobou, kdy je pro dítě vhodné odejít do postele, by se měla atmosféra v rodině ztišit a ztlumit. Dítě dostane svou večeři a případně se nakojí a přebalí. Pak by se měli rodiče a dítě pořádně pomazlit a v pokoji ztlumit světlo. A nakonec se dítě, i když je ještě vzhůru, uloží do postýlky, možná i s nějakou oblíbenou hračkou. Pokud pláče, může se pohladit, pak z jeho pokoje nakrátko odejít a zase se po krátké chvíli znovu na něj přijít podívat.
Ale i když se dítě už naučilo spát samo, vždycky se může stát, že se zas někdy bude v noci probouzet a chtít zpátky do postele k rodičům. Pokud je nemocné, má děsivé sny, či pokud právě prožívá nějakou těžší vývojovou etapu, pak proti tomu odborníci na spánek nic nenamítají, důležité je však toto: jakmile je toto období za námi, dítě musí jít znovu spát do své postýlky. A to se mu lehko podaří, když mu budou rodiče důvěřovat.

Jakýsi impuls k napsání tohoto článku mě dala moje známá, která je od prosince 2004 maminkou Tomáška a svěřila se mě, že Tomášek spí daleko lépe u ní v posteli, než ve své postýlce. Že se pak budí méně a zda-li jej nerozmazlila na „velkou“ postel? Říkala jsem jí, že je to u miminek asi naprosto normální, neboť to dělal i můj syn a nyní i dcerka..Ovšem u syna jsme tomu v ten pravý čas nezabránili a odnaučili jsme ho to vlastně až kolem 3.roku života a tak bych tentokrát u dcery tomu chtěla zabránit dříve…
Naše 2 děti spí již 1,5měsíce ve svém pokojíčku spolu. Za noc několikrát musím zaběhnout za synem, kterému budou v červnu 4 roky a utišit ho od zlého snu nebo mu dát napít, či ho přikrýt nebo dát vyčůrat nebo jen prostě uspokojit jeho potřebu a udělat jeho oblíbené„tuli tuli“ a pak zase odbíhat k dcerce, která ve svých 4 měsících vyžaduje hamáníčko po 2 (někdy i více hodinách…Teď jsem však po několik dní uspávala dcerku v kočárku, neboť jsem přišla na to, že usne rychleji a je to pro mě tím pádem pohodlnější…navíc měla po pár večerů nějaké trápeníčko a pořád plakala a v kočárku usnula rychleji a také v něm spala delších intervalech než v postýlce a také neměla studené ručičky….prostě mě všechno vyhovovalo více, uspávat jí v kočárku.
Včera jsem poprosila manžela, zda by mě večer opět kočárek dovezl do pokojíčku, avšak jeho odpověď mě donutila k tomu, se nad tím opravdu zamyslet a začít uspávat klasicky jako předtím…po kojení dát malou do postýlky nebo jí nechat u prsa usnout a pak do postýlky přendat, i když to bude třeba trvat 2-3x tolik, než bych jí uspala v kočárku….a co že manžel na mou prosbu o dovezení kočárku odvětil? „Já bych to nedělal, protože si na to zvykne!“ Já mu za tohle musím poděkovat, i když jsem v tu chvíli, už značně unavená, měla na něj vztek, ale vlastně měl pravdu!

A co vy rodičové, jak vy uspáváte Vaše dítka?
Daří se vám je nechat usínat samotné ve své postýlce nebo musíte tam být s nimi a čekat až usne a pak se potichu odplížit??? Nebo dokonce musí dítko usínat ve vaší posteli nebo stěhuje se během noci nebo po ránu k Vám?

Zdroj: čerpáno z časopisu Betynka

Napsal/a: Andrea

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (48 vyjádření)

  • Anonymní

    ahoj, Přítelkyně má téměř osmiletého syna, který do nedávna spal s ní v posteli, jelikož bydleli v 1+1 sami. Od října jsme se společně přestěhovali do domku, kde jsme měli o samostatnou místnost víc, kluk má svůj hezky zařízený pokojík, my jsme přez moje výtky stále spali s ním na vysouvací posteli. Asi před třemi měsíci jsme dobudovali i naši ložnici. Z počátku jsme kluka uspávali v jeho pokojíku, protože jsem už nesouhlasil aby v jeho věku spal s námi, s tím že může za námi o víkendu. Postupně za námi začal opět v noci pravidelně chodit.Asi dva týdny pracuji dál od domova a spím doma dvě tři noci týdně. Když jsem nebyl doma, uspávala přítelkyně kluka v naší ložnici, poslední dny už ho tam ukládá i když jsem doma. Měla dítě ve třiceti létech a chce si ho prý užít.Hádáme se kvůli tomu,já tomu prý nerozumím nemám vlastní dítě.Nevím co s tím…

  • Myslela jsem to tkhle:o té školce, když tam dcera chodila, měla problém se sama obléct, ne že bych jí to neukazovala a neučila, ale byla tvrdohlavá a nechtěla, oblečením házela a ty mě obleč, do školky jsem jí dala s tím, že se to vše naučí sama, jak bude chtít:)
    Ale ejhle, po měsící chození si paní učitelka stěžovala, že bych mohla nechat dceru, at se obléká sama, že mají menší děti, které potřebuji s oblečením pomoct:)
    Musím říct, že mě to popudilo, já se snažila, ale dítě nechtělo:)
    Bylo tehdy dobré, že mi to řekla a před dcerou, protože od té doby, není s oblékáním problém, né, že by chtěla, ale proto, že se cítila zahanbená, že paní učitelka si na ní stěžovala:)
    Věnováním neuděláš dítě vzteklé, to souhlasím, ale zase jsem to chtěla vyjádřit jinak.
    Opět na tom oblečení, ve třech letech jsem jí to začala učit, aby byla do školky připravená a byla i velká na to, aby se to naučila a byla v oblékání samostatná.
    Když jsem to po ní chtěla, vztekle házela věcmi a jančela, že to nebude dělat a že já:)
    Jde mi o to, vyjádřit, že čím je dítě starší, tak ho nenaučím novým věcem, čím menší, tím líp si zvykne na změnu, protože nemá tolik rozumu, aby dokázalo protestovat v takové síle, jako dítě čtyřleté:)
    Já už nevím, jak to napsat, aby jsme se tu nehádali:)

  • Peťka

    Mariko81, chápu.
    Jenže ono posluhování a věnování se dítěti, není to samé.
    Nevidím nic špatného na tom, že když něco dělám, dítě si hraje samo. To se vůbec nevylučuje.
    Nesouhlasím s tím, jak jsi psala o školce a samostatnosti.
    Tím, že se budu dítěti věnovat, z něho neudělám vzteklé děcko.
    Myslím si, že pokud tady mluvíme např. o ročním batoleti, pak je zbytečné mu donekonečna vykládat, že si má jít hrát samo, že nyní vařím. A ještě si u toho myslet, že takto se naučí samostatnosti. 🙂 Pokud mi poleze u nohy a bude se dožadovat pozornosti, pak mi může být nějaké vaření ukradené a budu se věnovat děcku. U staršího dítěte je to zase o něčem jiném.

  • Tento názor už je lepší a pro mě pochopitelnější, ale napsal jsi to tak, že dítěti nic nezbylo, to je jak kdyby jsi napsala, že je někdo krkavčí matka, šup děcko do klece a tam bud, než uklidím:)
    Vidíš, i to, že si dcera sama pohraje, je už samostatnost, bez tvé přítomnosti:)

  • Lien

    Mariko, to je snad ale normální, já doma taky uvařím a uklidím a nechodím jen celý den malé za prdelkou. Ale stalo se mi už, že jsem někdy práci odložila na později, nebo musela přerušit vaření. Mě to problém nedělá. Když byla maličká, dělala jsem to všechno s ní, měla jsem jí v šátku a potom když už se sama pohybovala, tak byla na zemi a dělala jsem to sama, ale jen když ona chtěla. Nenechala jsem jí někde v kleci (pardon v postýlce) řvát abych si v klidu třeba umyla nádobí. Prostě nádobí chvíli počkalo. A nevidím na ní, že by si teď kvůli tomu neuměla sama pohrát.

  • Lien, ted už jsem to pochopila:)

  • Peti, dám za příklad mého bratra, je mu 27.let a je u maminky a víš proč??? Protože není samostatný, nedokáže žít sám, neumí nic/ co se týče oprav a práce kolem domu ano/, ale neumí umýt ani hloupý talířek, neumí si koupit boty, neumí si zaplatit složenku……atd.
    Myslíš, že tyhle věci v životě jsou důležité?? Já ano:)
    Maminka mu totiž posluhuje, udělá mu vše, on toho zneužívá a mamča je neštastná, ale proč?? Protože ho k tomu nevedla a nevede:)
    Znám více takových lidí a je jím 40 let a bydlí u rodičů, protože se bez mamči neobejdou:( a nemají ani partnery:)
    Dávám dítěti najevo, že tu jsem pro něho, že mi může cokoliv říct a že je pro mě vším, ale tím nepochopí, že si může na záchod sednout i samo a bez mé pomoci:)
    Nejsem žádná krkavčí matka, ale prostě učím syna, aby si hrál sám, vysypu bednu hraček a já mezitím uvařím:)
    Nebo já nevím, jak je to u vás, ale můj manžel by nepochopil, kdybych neuvařila, nevyprala jenom kvůli tomu, že si musím hrát s ditětem celý den:)
    To už je úděl žen, skloubit domácí práce s dítětem s tím, že si bude chvilku hrát sám, to je samostatnost:)

  • Peťka

    Mariko81, nestihla jsem si pročíst celou diskuzi, jen tvůj poslední příspěvek a opravdu s tebou nemůžu souhlasit!
    Je to nesmysl. Opak je pravdou.
    Čím víc si dítě připoutáme, tím dřív se dokáže osamostatnit. Ač to zní divně, je to fakt. Dítě má základ, může se na rodiče spolehnout, věří jim. Není to o tom, že mu maminka stojí za zadečkem a dítě není samostatné.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist