Jistě to všichni znáte…když se nám naše miminko narodilo, muchlali jste se s ním a během kojení jej nesčetněkrát brávali do své postele, kde jste po kojení (nebo již během kojení) společně usínali a odplouvali jste do říše snů…
Pro maminky po porodu je velmi vysilující několikrát za noc vstávat k vrnícími uzlíčku, aby je nakojila a aby miminko cítilo, že není samo. Cítilo maminčino srdíčko, které slýchávalo už v době, kdy bylo schováno uvnitř v bříšku. Cítí maminčino teplo a je spokojené nadevše, neboť je právě u maminky-u té osoby, která mu vdechla život a přivedla jej na svět. Maminka je pro miminko teď to nejdůležitější a nejpotřebnější, co ve svém, zatím tak krátkém, životě potřebuje…Potřebuje maminčinu lásku, maminčino objetí, pomazlení a za všeho nejvíc maminčino mlíčko….
Čas mezitím pomalu plyne a miminku se stále u maminky v posteli líbí a maminka náhle zjistí, že miminko spí s ní daleko lépe než ve své postýlce a protože je ještě stále unavená, nechává jej usínat u sebe a také si jej po zbytek noci většinou ve své posteli nechává, neboť ví, že tak jedině oba načerpají sílu a nebudou…
Pak přijde věk, kdy se sami sebe optáte, zda je ještě vhodné, aby miminko spávalo ve vaší posteli. Už to není jen ten malý vrnící uzlíček, který hned po kojení usne…z miminka se pomalu stává aktivní človíček, který sebou šije, mrská se, rozhazuje ručičkami, kope nožičkami a pohodlný spánek se rázem mění již na méně pohodlný a vy se rozhodnete miminko začít nechávat spávat v jeho postýlce…
Říkáte si, že to nebude asi žádný problém, vždyť tam má kolem sebe krásné hračky, pěkné povlečení na měkoučké přikrývce, nad sebou má kolotoč a prostě vytvořené prostředí, aby se mu tam co nejvíce líbilo. Takže žádný problém!?? Je tomu opravdu tak?
Miminko to ale nějak nemůže pochopit, proč najednou už není se svou maminkou, neslyší její dech ani tlukot srdíčka i to tělesné teplo mu jaksi chybí a začne protestovat. Protestovat tak, že začne plakat, kopat nožičkami a vydávat zvuky hodně podobné vztekání. Co teď?
Nejedna maminka povolí a protože ví, že u ní usne dítko lépe, opět jej vezme k sobě do postele a nechá jej tam usnout a opravdu – miminko během chvilenky spokojeně vrní, ten tam je onen pláč a za chvíli také již spinká a maminka si konečně může oddychnout a odpočinout…Poté miminko přendá do své postýlky, miminko vypadá, že spí velmi tvrdě, ale sotva se maminka hne od postýlky, začne okamžitě dítko dávat najevo svůj nesouhlas, že je opět samo a v jiné posteli a celé to začne znovu….
Jenže jak dlouho takto může maminka dítku povolovat? Mamince to přijde nelidské, aby nechala své dítko plakat ve své postýlce a ví že si tak pořádně neodpočine ani jeden..Najednou se týdny a měsíce překulí a našemu dítku je rok, dva…a stále nechce samo usínat ve své postýlce.
Marně maminka i tatínek dítku vysvětlují, že má svou postýlku, kde má hračky a že oni zase mají postel svou…je to otázka času, který z rodičů dřív podlehne a nechá zalézt dítko pod svou peřinu. Nebo také si bude „tvrdě“ stát za svým a dítko stále směruje do své postýlky…říkáte si, že jednou se to prostě samo musí naučit. Sami chcete, aby to bylo brzy a aby jste se mohli v klidu vyspat ve své posteli. Večer si ale nechtějí lehnout do své postýlky a v noci pak křičí, dokud si je nevezmeme k sobě. Sami pak trpíte, když dítko slyšíte ze své postýlky usedavě plakat a víte, že se zklidní jedině ve vaší blízkosti.
Sami jsme tohle zažily na vlastní kůži a jednou jsem o tom našla článek v Betynce z roku 2001 a jeho některé části, bych zde chtěla citovat:
První měsíce života v posteli u rodičů? To je naprosto v pořádku
Během prvního půlroku života dítěte mohou všichni spát podle toho, jak jim to nejlépe vyhovuje-ať už společně či odděleně.
Obojí má své výhody: Když dítě spí už od porodu ve své vlastní postýlce, nemusí si na ni pak zdlouhavě zvykat. Jeho maminka pak ale k němu musí častěji vstávat, ať už ho kojí či krmí z láhve. Ale i tak dítě většinu noci prospí.
Při společném spaní rodičů s dětmi může maminka při nočním kojení dítěte zůstat ležet a hned poté zase usnou. Rodiče přitom navíc mají uklidňující pocit, že mají své dítě neustále nablízku. To ale nemusí znamenat, že děti, které spí samo, prožívají příliš nebo málo pocitu bezpečí. Úzkostné matky spí klidněji, když vedle sebe slyší oddychovat své dítě. I tak se ovšem většinu probouzejí při každém jeho vzdechnutí.
Od 7.měsíce, nejpozději koncem 1.roku života, by už dítě mělo spát bez rodičů ve vlastní postýlce. Právě v tomto věku snadno vznikají ony problémy se spánkem, jimiž rodiny pak někdy dlouho trpívají. V laboratoři pro výzkum spánku se prokázalo, že děti spí tvrději, když leží v postýlce sami. Má to dva důvody: rodiče se během spánku automaticky pohybují a mění polohy, a tím dítě ze spánku ruší. Kromě toho bývá v posteli až příliš teplo, pokud tam leží více lidí vedle sebe. I to vede k tomu, že se častěji probouzejí.
Ovšem ve věku 6-8 měsíců začínají malé děti s prvními pokusy o osamostatnění se. Ale teprve ve věku 3let začínají děti tento vývojový krok poněkud zvládat. Až do této doby jsou ve svém nácviku osamostatňování se odkázány na pomoc rodičů. Ti v tom ale mohou své dítě podpořit, pokud mu znovu a znovu dodávají odvahy k odloučení – a to jak přes den, tak i v noci.Děti, které nemohou samy spát, mívají často strach ze tmy a samoty. Děti, které opustí lože rodičů až po 1.roce života, trpí pak víc strachem z odloučení.
A jak by rodiče mohli pomáhat svému dítěti vtom, aby se naučilo samostatně spát?
Není žádná 100% účinná metoda, jež by zaručovala klidné noci.Avšak nejlepší je postupovat drobnými krůčky, které nás mohou dovést k úspěchu. Ovšem než s tím vůbec začneme, měla by se splnit jedna předběžná podmínka: oba rodiče musí být přesvědčeni o tom, že jejich dítě může spát samo, a musí se také shodnout, že oba to tak skutečně chtějí.tímto přesvědčením si určují pevný cíl. A s trochou trpělivosti ho také dosáhnou.
Čím je dítě mladší, tím snáze se nechá položit do své vlastní postýlky. V prvním půlroce se do daří většinou bez problémů. Pak je zapotřebí několika cvičení a podnětů:
Dítě nejdříve dostane svojí postýlku s ložním prádlem a měkkými látkovými zvířátky na mazlení, které už zná z rodičovské postele. Starší děti ji smějí spoluutvářet, například tím, že si na vnitřní stěnu postýlky přilepí třeba světélkující hvězdičky, přes okraj si pověsí ručníky, či že si poblíž postaví malou noční lampičku, takže se tma už nezdá tak hrozivá. Nové místo pro spaní by mělo být útulné. Čím příjemněji je dětský pokoj zařízen, tím nevlídněji by měl (aspoň dočasně) působit rodičovský pokoj.
Dítě tedy od nynějška spí ve své vlastní postýlce. Pro začátek si dospělý může lehnout na zem na matraci vedle něho. Od druhého roku věku se může uspávání také nacvičovat během dne v rámci hraní sociálních rolí. Dítě například ukládá do postýlky své hračky. Tímto způsobem si vytváří představu, co to znamená spát ve vlastní postýlce.po pár týdnech se ponechá v noci dítě ve svém pokoji samotné. Zpočátku bude rodiče neustále volat nebo za nimi možná i přiběhne do jejich pokoje. Ale přesto by teď rodiče měli zůstat pevní a důslední a své dítě vždy znovu a znovu odnášek zpátky do jejich postýlky.A zároveň s tím začíná druhé nacvičování –kdy se dítě učí usínat večer samo. To znamená, aniž by se mazlilo se svým prsem, aniž by pilo ze své lahvičky, aniž by ho někdo nosil nebo houpal v náručí. To je totiž předpoklad k tomu, aby pak nepřetržitě spalo.
Každé dítě se několikrát za noc probouzí. Než se naučí usínat bez cizí pomoci, bude muset přinejmenším jednou za noc usínat znovu. Pokud to nedokáže, pak bude s vysokou pravděpodobností vyžadovat při každém probuzení podporu mámy a táty.
Konec konců v prvních měsících života je jednodušší děti prostě nechat ležet v posteli, i když jsou vzhůru. Při usínání mohou pomoci drobné rituály. Asi tak půl hodiny před dobou, kdy je pro dítě vhodné odejít do postele, by se měla atmosféra v rodině ztišit a ztlumit. Dítě dostane svou večeři a případně se nakojí a přebalí. Pak by se měli rodiče a dítě pořádně pomazlit a v pokoji ztlumit světlo. A nakonec se dítě, i když je ještě vzhůru, uloží do postýlky, možná i s nějakou oblíbenou hračkou. Pokud pláče, může se pohladit, pak z jeho pokoje nakrátko odejít a zase se po krátké chvíli znovu na něj přijít podívat.
Ale i když se dítě už naučilo spát samo, vždycky se může stát, že se zas někdy bude v noci probouzet a chtít zpátky do postele k rodičům. Pokud je nemocné, má děsivé sny, či pokud právě prožívá nějakou těžší vývojovou etapu, pak proti tomu odborníci na spánek nic nenamítají, důležité je však toto: jakmile je toto období za námi, dítě musí jít znovu spát do své postýlky. A to se mu lehko podaří, když mu budou rodiče důvěřovat.
Jakýsi impuls k napsání tohoto článku mě dala moje známá, která je od prosince 2004 maminkou Tomáška a svěřila se mě, že Tomášek spí daleko lépe u ní v posteli, než ve své postýlce. Že se pak budí méně a zda-li jej nerozmazlila na „velkou“ postel? Říkala jsem jí, že je to u miminek asi naprosto normální, neboť to dělal i můj syn a nyní i dcerka..Ovšem u syna jsme tomu v ten pravý čas nezabránili a odnaučili jsme ho to vlastně až kolem 3.roku života a tak bych tentokrát u dcery tomu chtěla zabránit dříve…
Naše 2 děti spí již 1,5měsíce ve svém pokojíčku spolu. Za noc několikrát musím zaběhnout za synem, kterému budou v červnu 4 roky a utišit ho od zlého snu nebo mu dát napít, či ho přikrýt nebo dát vyčůrat nebo jen prostě uspokojit jeho potřebu a udělat jeho oblíbené„tuli tuli“ a pak zase odbíhat k dcerce, která ve svých 4 měsících vyžaduje hamáníčko po 2 (někdy i více hodinách…Teď jsem však po několik dní uspávala dcerku v kočárku, neboť jsem přišla na to, že usne rychleji a je to pro mě tím pádem pohodlnější…navíc měla po pár večerů nějaké trápeníčko a pořád plakala a v kočárku usnula rychleji a také v něm spala delších intervalech než v postýlce a také neměla studené ručičky….prostě mě všechno vyhovovalo více, uspávat jí v kočárku.
Včera jsem poprosila manžela, zda by mě večer opět kočárek dovezl do pokojíčku, avšak jeho odpověď mě donutila k tomu, se nad tím opravdu zamyslet a začít uspávat klasicky jako předtím…po kojení dát malou do postýlky nebo jí nechat u prsa usnout a pak do postýlky přendat, i když to bude třeba trvat 2-3x tolik, než bych jí uspala v kočárku….a co že manžel na mou prosbu o dovezení kočárku odvětil? „Já bych to nedělal, protože si na to zvykne!“ Já mu za tohle musím poděkovat, i když jsem v tu chvíli, už značně unavená, měla na něj vztek, ale vlastně měl pravdu!
A co vy rodičové, jak vy uspáváte Vaše dítka?
Daří se vám je nechat usínat samotné ve své postýlce nebo musíte tam být s nimi a čekat až usne a pak se potichu odplížit??? Nebo dokonce musí dítko usínat ve vaší posteli nebo stěhuje se během noci nebo po ránu k Vám?
Napsal/a: Andrea
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (48 vyjádření)
Mariko, to samozřejmě nechci, ale já věřím, že ona samostatná bude taky, jen až přijde její čas, ne ten, o kterém si já myslím, že její je.
Je to pochopitelné?? Někdy píšu, že bych to ani sama nepochopila.
Lien, samostatnost se naučit nedá, k samostatnosti vést musíš. Tady se asi projevuje volná výchova dítěte? Přizpůsobit se dítěti? Lien, v tomhle se nikdy neshodneme.
Příjdeš mi rozumná ženská, ale psát: nic jiného dítěti nezbylo???
Lien, co je lepší, nechat dítě hrát na zemi, když si hraje a nebo ho chovat u rozpálené pánvičky??
Víš, dítě se musí naučit samostatnosti, at už ve spinkání a nebo v hraní:)
Později, je pak s dětmi problém je odnaučit spát ve své postýlce a nebo, aby si samo hrálo, je pak problém umístit takové dítě do školky, protože si pak dítě bez maminky neprdne nebo, když ho budeš akutně potřebovat pohlídat:)
A menší děti se rychleji a lépe adaptují na změny, se staršími už je problém, protože dokážou udělat hysterií, umí mluvit a být vzteklé:)
Nepřejí ti to, ale vím, co je, když je dítě vzteklé a hysterické:)
Jde vidět, že se malé strašně moc věnuješ, ale to není Lien všechno, musíš jí začít připravovat na tu samostatnost nebo chceš, aby s tebou žila a ty jí opatrovala celý život??
Takové maminky, jsou pak neštastné:(
Mariko, mám na to opačný názor. Odpočinutá jsem a malá vypadá, že taky. To čemu ty říkáš samostatné dítě, já říkám dítě, kterému nic jiného nezbylo.
Lien, dítě na tebe právě bude více fixované, když budete spolu spinkat v jedné posteli.
Prostě dítě má být po spinkání v noci odpočinuté, taktéž i rodiče:), takže k tomuhle nevede hromadné spaní:)
Podle mě, je to už samostatnost, když dítě spí samo:)
Je i samostatné, když vařím, prská mi olej a dítě si hraje na zemi s hračkami, nedám si přece dítě, které nevydrží samo na zemi na linku, kde ho budou prskající kapky z oleje zasahovat:)
Pro mě prostě platí, že když dítě něco chce, má k tomu důvod. Mě nemusí být zřejmý, ale to neznamená, že není. A samostatnost se naučit nedá. Tím, že to budu zkoušet, dosáhnu opaku. Dítě bude na matku fixované, protože stále bude očekávat naplnění potřeby, kterou mu odpírá. Klidně až do dospělosti, takových lidí je.
Lien, já nevím, ale pokud pětileté dítě chce spát s rodiči, to už není o strachu z toho, že by mohlo spát samo. Ví, že se mu dovolí spát s rodiči a rodiče nesnesou pláč, tak ho dají mezi sebe a dítě má vyhráno. Já to nedělám z důvodu toho, že bych dítě u sebe nechtěla, ale chci, aby vědělo, že už je velké na to, že může samo spát. Pokud vezmu v úvahu tvůj příklad: pokud dítě nebudete frustrovat, ty ani tvůj manžel, nebude mít důvod být frustrované. Samozřejmě, že děti vnímají to, co se děje doma, ale ty ho nemusíš v nějakém strachu jěště utvrzovat tím, že budete spolu spát. Tvá holčička je jěště malá..
Jinak soukromé chvilky neodbývám 🙂 A soukromím nepovažuji jen sex 🙂
Mariko, cítíme to stejně 🙂
Corino, tak to je samozřejmě něco jiného, když dítě už samo chce spát. Ale zase je potřeba chápat, když třeba ani v pěti letech ještě nechce. Nikdo neví, proč se ještě nechce nebo nemůže osamostatnit, tohle bych prostě nekorigovala. Když to bude v 11 letech, tak to bude. A soukromé chvilky se dají odbýt i jinde než v noci v posteli. Např. se může stát, že moje malá bude frustrovaná z toho, co zažila a bude se osamostatňovat dlouho. Nikdo neví, jak děti ten svůj domov a jistotu ve své rodině vnímají, nebo jaké zážitky a vrozené předpoklady je ovlivňují, takže bych byla chápavější k lidem, kteří s nimi spí i déle.
Já nevím, ale je dobré, když dítě spí ve své postýlce, co je na tom??
Nebo vám připadá normální, aby s vámi spalo třeba 15.leté dítě???
Jsem ráda, že děti spí v postýlkách, jsem s němi od rána do večera a jsem ráda, že si od nich mohu odpočinout aspon v noci:)
A co pak dělají vaší muži?? Vždyt nemůžete mít ani žádný sexuální život, když mezi vámi spí mimčo:)
I když své děti neskutečně miluji, tak jím poskytuji dostatek lásky, něhy a pohlazení, ale koná se to mimo pstel nás rodičů:)
Sončo, já zase nechápu, co na tom nechápeš. Důvody jsem napsala. Jakkoliv velké dítě může spát s rodiči v posteli? Třeba i dvanáctelitá? Kde máš soukromí? Ty nebo tvé děti?
Lien, mé dítě s námi spalo jako miminko taky, až jsem měla strach, že si na svou postýlku nezvykne. Zvyklo. A bez povyku. Já ho k ničemu nenutím, jen jdu v souladu s jeho vývojem. Myslíš, že se s prcek nemazlím? Křičící děti, které se dožadují být v posteli s rodiči, možná nejsou jěště zralé na to, aby spali sami, ale jednou se tohle přece musí naučit. Tomu se říká důslednost. Můj syn už je dostatečně velký na to, aby spal sám. A neprotestoval nikdy.
Corino, samostatné dítě může být jen dítě, které má uspokojeny všechny potřeby včetně kontaktu. Pokud se „nabaží“, tak se pustí a jde dál opravdu samostatně. Pokud ho k tomu přinutíš, nebude se moci osamostatnit dokud ta potřeba bude trvat. Když má dítě hlad, musí se najíst, aby přešel. Můžeš mu nabídnout, vodu, přes zadek nebo něco jiného, ale hlad tím nezaženeš. Maximálně tě na něj přestane upozorňovat, protože bude mít strach, nebo si zvykne, že se dosyta najíst nesmí. A takové dítě nikdy syté nemůže být, stejně jako nikdy nebude samostatné dítě, které touží po náruči, i když si o ní třeba ani neříká, jelikož stejně ví, že se nedočká.
Píšeš, že malému jsou dva, tak to podle mě JE malé dítě. Souhlasím s ekrovkou. Ten úryvek z betynky je o ničem. Jestli nějaké dítě má raději měkké peřinky a svítící hvězdičky než svojí maminku, tak já jsem čínský bůh srandy. Taky už je to dost starý názor a doufám (leč nejspíš marně), že už překonaný.
Souhlasím s Cori:)
Nějak pořád nechápu, co je špatného na tom, že dítě jakkoli velké spí s rodiči? Brzí ho to psychicky, fyzicky nebo inteligenčně?
My spíme čtyři na 180 centimetrech a nevadí to mě, partnerovi ani dětem.
Ekrovko, můj syn má dva a něco, je už velký na to, aby spal s rodiči. Stresovaný rozhodně není. Psala mi známá, že její dítě, které chodí už do školky, pořád spalo s rodiči 🙁 Teď čekají miminko a zoufalá hledala řešení, jak dítě naučit spát samostatně. Poradila jsem jí a oni mají po 4letech s manželem soukromí. Není kruté, když je dítě něčím měřeno, motivováno. Jak by sis to představovala ty?
Samostatné dítě mi může být rovnocenným partnerem, ne človíčkem, který je nezdravě fixovaný na matku (nebo na oba rodiče) Dítě může pořád zůstat dítětem, ovšem jeho návyky se musí logicky měnit. Rozhodně nejsem pro, aby děti spaly s rodiči. Přikláním se jen, když je miminko.
U nás je to tulení 2:1. Malá a já spíme dobře jenom přitulený a manžel potřebuje ke spánku prostor, i když se nevrtí. Ale vyřešili jsme to tak, že usínáme všichni společně a v průběhu noci manžel odejde do svý ložnice a nebo já uspávám malou v naší ložnici, několik málo hodin spí sama a já se k ní v průběhu noci vrátím.
Ekrovce s nočníkem – u nás se chodí od sedmýho měsíce. Malá se totiž vyčůrala vždycky po sundání plíny při přebalování, tak jsem se rozhodla, že jí mezitim stihnu posadit na nočník a uvidím. A dařilo se, tak se toho držíme. Postupně jsme přešly i na tlačení, naopak se malá tváří divně, když má tlačit do plíny a „nadává“ když si nevšimnu, že tlačila a někam ji posadím.. Je jí 13 měsíců.
Co je to velké dítě?? Jsou mu 3, 7, 10, 15 či kolik?? Samostatnost je zásluhou úplně něčeho jiného. Přijde mi kruté, že od narození dětem stále něco odměřujeme, kojit 2 roky, pleny 2 roky, dudlík 1 rok, lahev 8 měsíců.
Nestresujeme je nějak brzo
Mé dětičky taky spinkají ve svých postýlkách už od narození:)
Vyjímka je zlý sen, nemoc a když jsem kojila:)
Jde o to se vyspat do růžová a to jedině, když si má člověk kam lehnout, my bychom se v posteli po sobě váleli, protože jsme ve spaní pohyblivý:)
To je zajímavý článek. A myslím, že pořád aktuální.
Ekrovko, jakožto možný inteligentní rodič učím své dítě samostatnosti, proto spí ve své postýlce. Proč nespí s námi? Třeba proto, že už je velké…
Zamyslel se někdo v časopise Betynka nad psych.vývojem dětí spících u rodičů a ve vlastní posteli? Mnoho vědců se zamyslelo a mnoho z nich nechápe proč inteligentní rodič nechá dítko spát samotné. Dítě s vámi spalo 9 měsíců a teď už nemůže? Proč???
Mno, problémem to opravdu může po čase být. Naše dcerka nyní je jí už víc jak 2,5 r, spinká sama ve svém pokojíčku. Ne nebylo to tak od počátku, ale instinkty mi fungovaly asi dobře, takže systém který je popisován v článku, jsem prakticky více či méně kopírovala, aniž bych do té doby něco takového četla 🙂 Když se dcerka narodila, tak prvních pár dní spinkala s námi v posteli. Právě pro zmíněný pocit „mého“ bezpečí, že mám miminko pod kontrolou. Nespala ale se mnou pod peřinou, nýbrž ve své zavinovačce a já se snažila okolo ní vyčlenit větší prostor (rozlehlá postel), abych ji nerušila. Pak jsem po pár dnech usoudila, že asi bude lepší jí dát už do postýlky. Právě proto, aby jsme se ani já ani ona v noci vzájemně nerušily a já neutiskovala manžela 🙂 Postýlka byla ale přiražena k mé části postele, tak abych na ni dobře viděla a dobře slyšela. Byla jsem po CS, takže jsem měla rošt ve výšce, tak aby se mi pohodlněji vyndávala z postýlky. Vstávání k ní mi ale nevadilo, bydleli jsme v patrovém domě, ještě ke všemu na vesnici, kde byla v noci tma jak v pytli, takže kojit jsem chodila do přízemí. Proč? Protože jsem nechtěla každé dvě hodiny svítit manželovi do ksichtíku (čínské mučení) :-)) Navíc jsem to spojovala s občasným přebalením, když jsem věděla, že je počůraná a mohlo by jí to rušit při spánku. Když se mi jizva zhojila, tak jsem rošt posunula níže, takže byl na úrovni naší postele. Tudíž, pokud tu byla rušnější noc, nějaké bolení, či špatné sny, tak jsem ji držela za ručičku, nebo ji hladila. Postýlka se samozřejmě osvědčila v době, kdy zdokonalovala své lezecké umění a zabránila náhlému opuštění místnosti, aniž bych si toho všimla (za ložnicí bylo schodiště do přízemí). Dcerka toto samostatné spaní brala v pohodě a měla jsem jí pod kontrolou, nestrádala z nedostatku mé blízkosti. Když jsme se přestěhovali, tak dostala vlastní pokojíček. To jí bylo 1,5 roku. Spala v pohodě celou noc a byla zdravá, tudíž neměli jsme důvod jí nedopřát vlastní království. Přijala to krásně a bezproblémů. Sice občas přišlo období, kdy se jí tam spát nechtělo, ale byly to jednodenní záležitosti a nyní to neřeší. Jen jak je starší a už ví, že tatínek občas chodí do práce na noc, tak se vloudí do naší ložnice, protože ví, že má celou postel pro sebe a pro maminku 🙂 Samozřejmě když je nemocná, tak spím u ní v pokoji, abych měla vše pod kontrolou (vysoké horečky). A jak usíná? To je různé někdy to je u čtené pohádky, někdy padne za vlast dřív než stačím něco přečíst, jindy usne na gauči a pak ji musím přenést. Snažíme se používat stejné rituály denno denně, tak aby věděla, že je čas spinkat a je to fakt pohoda. Po těchto zkušenostech jsem přesvědčená, že když dítě má začít spát samo, tak větším stresem ze separace jsem trpěla já než dcerka. To že není v dosahu mě znervozňovalo a já nespala, kdežto dcerka byla v klidu :-))) Pokud někdo z vás má pocit, že je chudák nemazlené dítě, tak mazlení tu bylo. Pravidelně během dne mi usínala s hlavou na srdíčku, vlastně jsme takhle spaly obě. Mě i ji to uklidňovalo, ale v noci to nevyžadovala. Nemám pocit, že bych jí tímto traumatizovala, ani že bych byla méně citlivá než ty ženy, se kterými spí dítko do pěti let. Proč o tom mluvím, protože mí rodiče mě u sebe nechávali spát do mých šesti let. Pak se děsně divili, že když jsem dostala pokojíček, tak stejně jsem v noci odcestovala k nim:-) A jak to pak řešili, když už je to fakt obtěžovalo? Drželi se rady, že mě tam mají udržet stůj co stůj. Můj táta se toho jal doslova a když jsem prostě cestovala dál, tak mě jednu noc do toho pokoje zavřel a zamknul a nechal vyřvat. Pravdou je, že jsem se to takhle naučila, ale na to trauma jsem nezapomněla. Takže maminky jednejte uvážlivě a opravdu v zájmu svých dětí. Svá tvrzení ale neodpřísáhnu dřív, než budu mít druhé dítě :-))))
Mobile Sliding Menu