V okamžiku, kdy můj syn nastoupil do školky a já do práce, začala jsem úporně shánět paní na hlídání. Hlídací babičku jsme neměli (a nemáme). A tak jsem musela „zalovit“ ve zdejších vodách…
Mám-li si pustit někoho cizího do bytu, tuším, že obavy budou zcela přiměřenou reakcí a což o ten byt či vybavení, o to by snad ani tak nešlo, ale co to dítě??!
A problém byl na světě. Měla jsem strach.
Měla jsem strach a obavy svěřit někomu cizímu svého malého syna.
A tak jsem začala bojovat sama se sebou…
A to už se projevil vliv školky. Rýma, kašel, teplota. Musela jsem syna nechat doma, nepřicházelo v úvahu, abych ho vlekla do školky. Kdo ho bude hlídat? Zavolala jsem do agentury, kde se mi dostalo odpovědi: „Nemocné děti nehlídáme.“ No a jsem v háji! … pomyslela jsem si. Paní na druhé straně jako by mi četla myšlenky, poněkud smířlivějším tónem pronesla: „Pokud by syn neměl teplotu, tak bychom se domluvily…“ Pochopila jsem. Přestože jsem v tomto ohledu „lehce dysfunkční“, trklo mě to hned. Takže jsem odpřísáhla s překříženými prstíky za zády, že je pouze nachlazen a má rýmu. „Zítra ráno k vám pošlu slečnu na hlídání“, řekla majitelka agentury. A já cítila, jak se mi lehce chvěje žaludek. Slečnu? Pošle k nám SLEČNU? Ta slečna se mi okamžitě zhmotnila před očima. Polonahá, silně nalíčená, v podprsence push-up, natužené zelené vlasy, šest náušnic v levém uchu a piercing v obočí, v nose a na horním rtu … Bože můj!
Ta nebude ani vědět, jak dítěti utřít nos, ach jo. V noci jsem nemohla spát a pořád přemýšlela, co se bude u nás doma následující den dít…
Od rána jsem „šmírovala“ za záclonou u okna, slečna přišla včas, to už jsem ji měla „sjetou“ od vlasů k botám, lehce zazvonila a to už jsem otevírala dveře. K mému velkému údivu vypadala jako úplně normální člověk, nebyla nalíčená, vlasy měla umyté a nehty ostříhané. „Fajn“, řekla jsem si. Seznámila jsem ji se synem, ukázala jí kuchyň, obývák a koupelnu, trochu jsem s ní promluvila, něco informací jsem z ní „vytáhla“ a něco informací do ní „nalila“ a už jsem spěchala do práce.
Celý den jsem byla jako na trní. Buď jsem měla orosené čelo nebo rozechvělý žaludek… Několikrát jsem telefonovala domů na pevnou linku a stále v duchu děkovala panu Bellovi za jeho vynález. Pokaždé se mi ozvala slečna a já pokaždé chtěla k telefonu syna – abych se ujistila, že je doma a naživu.
V práci jsem zcela samozřejmě nevydržela celý den, uvolnila jsem se dřív. Žádná z mých katastrofických představ se nenaplnila. Syn byl v pořádku, tedy až na tu rýmu a kašel, a slečna viditelně také. Zaplatila jsem jí, zavřela za ní dveře a s obrovskou úlevou jsem si vydechla…
Je dobré mít velkou fantazii a šílené představy, protože pak jste šťastni za to, že je vaše dítě ve vašem obývacím pokoji a živé. 🙂
Toť mé první setkání s první chůvou.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)
Pěkně a vtipně napsané. Naštěstí jsem nic takového nemusela řešit. Hlídací babičku máme v baráku, mamka bydlí 10 km od nás a když opravdu nebyl, kdo by hlídal, zvládl to i můj, tehdy svobodný, brácha. Teď mám sousedku kamarádku a vzájemně si vozíme a vyzvedáváme děti ze školy a tak různě si vypomáháme.
Zavo, všechno má své pro i proti :-))
(a jako „rouhání“ to neberu, chápu, jak to myslíš)
Asi to vyzní jako rouhání, ale věřte, že jsem ráda, že mi občas babička pohlídat mohla. I když bych ji někdy s největší chutí vyměnila za hodnou „tetu“, které bych dokázala vysvětlit, že takto to rozhodně nechci. A když by moje pravidla neuznávala, vyměnila bych ji…
Nello, děkuji za Tvůj příspěvek.
Já jsem v tu dobu měla jednu babičku pracující a ještě daleko, ta druhá babička se nijak neprojevovala a když jsme poprosili (velmi zdvořile požádali) o hlídání, odmítla nás s tím, že se jí to nehodí, že má moc práce na zahrádce…
Jinak – ať žijí hodné tety 🙂
Také my už jednu takovou hodnou tetu máme 🙂
Ahoj,
článek mě pobavil. Je fakt, že děti vycítí naši nejistotu, tak hned onemocní… aby tu svoji milovanou maminku přivolaly nazpátek ;O).
My máme babičky pracující a nevíc 200KM daleko, takže u nás též nastoupila otázka „co dál“.
Nejde jenom o nástup do zaměstnání, ale někdy si potřebuji sama skočit k doktorovi nebo i bývám nemocná a s teplotama se špatně hlídá dítko až dvě. Manžel pracovně bývá dlouho pryč.
Měli jsme štěstí. První TETU jsme si „zlanařila“ už v práci. Měla jsme na starost pár studentů na brigádu a dvě holčiny se mi hodně pozdávaly. Po více jak roce mám, ale první TETA odcestovala a vrátila se těhotná – teď už je sama spokojená maminka.
Druhé kolo hledání nebylo už tak optimistické. Dali jsme inzerát a čekali kdo se ozve. No občas to bylo k pobavení, občas k pláči. Moc se mi do toho nechtělo a pořád jsme vyčkávala. Jednoho dne se do telefonu ozvala hodně sympatická paní. Pozvala jsme ji k nám a s manželem jsme dávali všetečné otázky. Prošla. Měla stejné hodnoty jako naše rodina.
Dneska je to víc jak rok co k nám chodí TETA. Troufnu si říct, že patří do rodiny. Je o něco starší než my s manželem. Má tři děti. Jedno s hendikepem do života, ale co ona všechno stihne !
Když porovnám obě naše TETY – jedna mlaďoučká nezatížená životem, která kreslila, zpívala, tančila. Druhá TETA zkušená ženská, která si v životě už sáhla hodně nadno, ale posílilo ji to. Je sportovec, plná životního optimismu, mateřská.
Měli jsme štěstí. Vím to. A jsem ráda, že tyto dvě bytosti přišly do našeho života a mým dcerám dávají lásku a úsměv. Bez nich bych se totiž v jistých chvílich OPRAVDU neobešla. Takže TETY na hlídaní existují !
Nella
Danniello, rozesmála jsi mě – už mi v té tvé představě chybí jen nalakované nehtíky a pilníček 🙂
Mám taky zkušenost, ale nebudu se rozepisovat, to by byl další článek. Jen chci říct, že jsem se bála úplně jiných věcí. Moje můra vypadala takhle: sebevědomá intelektuálka, neumí na dítě ani promluvit, natož ho převléct apod., znuděná, sedí, kouká do časopisu, pojídá křupky a dítě se kouká na pohádky nebo něco likviduje. A já za to platím. Ale měli jsme velké štěstí, slečna je super. Kdo ví, co si představovala ona.
Děkuji.
🙂
Padmé, svým příspěvkem jsi mě pobavila. Mám na mysli tvé divoké fantazie :-). Já vím na stopro, že můj by do bytu nikoho cizího nepustil. To by si raděj on vzal volno. A moc dobře znám, jaké to je, nastoupit do práce a dítě vzápětí onemocní. Mě pomáhala hodně sestra, v té době nezaměstnaná a babička. Jinak hlídání budu řešit příští rok. Agentura by mě nenapadla, ale jak píše Horempádem, mají určitě chůvy proklepnuté. Já bych byla asi klidná, kdyby malý nebyl nemocný, protože mám nesmyslný pocit, že se o mého drobka nemůže tak dobře nikdo postarat, jako já. Také jsem volávala sestře, jestli je všechno v pořádku a letěla domů. Ale dřív ne, to jsi mě rozesmála :-).
Ovšem můj názor na chůvu je: jen v nouzi nejvyšší.
:o) Moc hezký, musím se smát,
mně hlídá mamka, když je potřeba,
tak tohle neznám.
Ahoj Zuzino, také jsem si to původně představovala poněkud poklidněji (myslím v pomalém tempu – seznámení, okouknutí, hlídání na zkoušku – třeba na hodinu), jo, člověk míní a život mění :-)) Upřímně řečeno: já to mám vždycky teoreticky zmáknutý, jen ta realita mi dává na frak :-)))
Ahoj Padmé hlídání asi řeší občas každá z nás,i když nejde třeba o celodenní..s agenturou sice zkušenost nemám,ale dcerku mi hlídala kamarádka sousedka,když jsem šla v jejím roku a půl do práce.Hlídala ji u sebe doma a bylo to v klidu,ale spíše tím,že dcera na ni byla zvyklá..U té agentury bych se já asi musela napřed osobně seznámit s tím kdo mi má dítko pohlídat a abych viděla jak dítě na ni reaguje..někdy mě to třeba napadá,když bychom chtěli s manželem zajít na večeři,do kina a podobně… u nemocného dítěte opravdu nevím,ale ona kašel a rýma je u těch dětí docela často a pak se špatně chodí na paragraf,to chápu.také se mi stávalo,že po noční jsem šla spát až manžel došel z ranní domů…je to kolotoč,no:-)
Evčo, to víš, že bych musela na paragraf, kdybych nesehnala hlídání – jenže mi to bylo nepříjemné a hloupé vůči zaměstnavateli, protože jsem byla v práci tři týdny (nástup po mateřské).
Ájíku, děkuji 🙂
Jinak – o tu slečnu jsme vzápětí přišli, odjela do Anglie.
A děkuji Vám všem za vaše reakce 🙂
Padmé, moc hezké :))))
My zatím těchto služeb využít nemuseli, ale myslím, že je to výborná věc, pokud je potřeba dítko pohlídat… Ale tvé obavy chápu :))
Padmé, alespoň že ty agentury existují. Co bys jinak dělala? Musela bys jít na paragraf… Je fajn, že to dobře dopadlo a slečna se osvědčil. Příště víš, koho si máš vyžádat :-D.
Danásku, to chápu. Taky když mám hlídat některé kamarádce prcka, tak jsem raději, když ho přivede k nám. I když je to kamarádka, mám blbý pocit, že něco zničím já nebo moje děti.
Padmé , přeji, aby to vždy dobře dopadlo, věřím, že agentury si dávají záležet s výběrem zaměstnanců. Teda alespoň většina.
Já tehdy udělala chybu a dala spíš na reference. Tehdejší paní na hlídání mi udělala neuvěřitelnou paseku v psychice dcerky a dodnes jí to nemohu zapomenout. Nikdy bych nevěřila, jak pár slov či nesprávné zacházení dokážou zamávat s malým dítkem. Od tehdy jsem si řekla už nikdy. Bohužel paní na jednu stranu se jevila dobře a rozumně (navíc měla celoživotní praxi ve školce), ale na druhou stranu dělala věci, které čluvěku s touto praxí nepřísluší.
Takže ještě jednou ti přeji, aby vždy vše bylo OK 🙂
Danásku, věřím, to víš, že Ti věřím, jen mě to nenapadlo – já jsem si to doposud (kdo ví, co mě ještě v životě čeká :-))) z té druhé strany nevyzkoušela – mohla bys o tom napsat 🙂
Padmé, já to znám z jiné strany a věř, jako chůva jsem měla obavy být v cizím bytě. A jakmile to věk dítěte dovolil, radši jsem ho hlídala u sebe doma. Když mi něco zničilo, bylo to u mne a nemusela jsem mít strach o jejich věci. Píši nahonem, ale obavy jako chůvy by se také dali popsat.
Kurko, díky :o)
Když je malé dítě a babička v nedohlednu, je občas nějaké to hlídání potřeba. Vím, že se dnes „používají“ chůvy místo péče maminek, které spěchají do práce, ale to můj syn neabsolvoval – byla jsem s ním doma 3 a 1/2 roku 🙂
😀 predstava chuvy je velice pekna a predvadi nemalou cast nedsni maldeze, bohuzel, jinak moc pekny pribeh
Mobile Sliding Menu