Tak dnešní zážitek jsem si dovezla z nákupů z města.
Občas mě opravdu zaráží chování některých maminek, jak se na veřejnosti chovají ke svým dětem. Tak si říkám, když si tohle „dovolí“ na veřejnosti, co asi zažívá dítko doma, kde je nikdo nevidí?
Začalo to tím ,že jsme onu maminku s 2 dětmi potkali u 1 krámku. Dítko tak stejného věku jako náš Martínek, tak nějak 3-4roky a druhé ještě v kočárku, tak 6-8měsíční. Maminka odstavila kočárek u obchodu a nařídila synkovi ,aby čekal u kočárku a ani se nehnul. Nařídila mu to doslova takovým tónem, že nejen já jsem se nad tím zarazila. Maminka zatím přecházela na druhý chodník do jiného obchodu. Chlapeček zahlédl přes výlohu, před kterou stály, svého kamaráda a tak na něj ořes sklo začal pokřikovat a radostně Vojtíška (jak jsem podle oslovení poznala) zdravit. V tu chvíli vylítla maminka před obchod a začala na synka řvát, že mu jasně řekla, že bude stát u kočárku, nehne se ani o kousek a už vůbec nebude na nikoho pokřikovat. Tak jsem s mou mamkou (která byla na nákupě s námi) zakroutila hlavou a mamka na stranu chlapečka dodala, že má teda „hodnou“ maminku a šli jsme. To jsme netušili, že se s onou maminkou setláme ještě jednou…asi o 20minut později šla ona maminka s kočárkem a chlapečkem po chodníku a chlapeček šel velmi slušně a jeho „zakřiknutý“ výraz hovořil sám o sobě. Maminka byla podle výrazu trochu asi přetažená nebo prostě na své děti neměla náladu a bavila se s jinou maminkou, tlačící kočárek. Jak známe asi všechny děti, rádi skáčou dospělým do řeči. Chlapeček smutně na maminku „Maminko..“ nedořekl to, jeho maminka se na něj osopila a začala na něj ječet na celé náměstí“ „Ty už mě dneska nes…..,mám Tě už dost“ a začala cloumat jeho hubeným tělíčkem. Náš Martínek zůstal jen stát a na křičící maminku zíral s otevřenou papulkou a pak se mě ptal, proč paní na kluka křičela. Lidé chodili kolem, nevěřícně kroutily hlavou a jen moje mamka jedina z nich si dovolila opět utrousit poznámku, tentokrát na stranu oné maminky. Něco v tom stylu, že sama maminka by potřebovala nejprve slušné vychování, že to je strašný, jak na něj křičí. Rázná maminka jí odvětila, ať se stará sama o sebe.
Jako já jsem z toho byla sama v šoku, opravdu mě to zarazilo, jak se ta maminka na toho chlapečka „rozeřvala“. Upřímně mě bylo toho chlapečka líto. Setkala jsem se už víckrát s rodiči, co zrovna v tu chvíli neměli náladu na své dítko, ale tohle byl vrchol všeho.
Jako matka 2 dětí vím, že občas jsou to chvilky hektické, stresové a plné vypětí, ale jinak si prostě už bez dětí svůj život opravdu nedovedu představit. Jsou naší součástí. Je mě pak líto, když vidím takovéhle maminky, jak se chovají…Občas také třeba se na synka osočím nebo zvýším hlas, ale rozhodně v určité míře. Tahle maminka mě moc nepřipadla, že by znala tu pravou míru. Doufám, že takových to „rázných“ maminek je co nejeméně!
Napsal/a: Andrea
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)
Mimochodem, když jsem četla zážitky lidí, kteří „se právě rodili“ v regresi, polévala mě hrůza. Musím říct, že porod je pro dítě nejméně stejně tak nepříjemný jako pro ženu 🙁
Dokázali přesně popsat podrobnosti porodu, jak se cítili, co lékaři říkali, což jim později metky potvrdily.
Ale osobně neznám nikoho, kdo by prožil svůj porod.
Gábino,
Ano, tak to jsem Tě prve asi opravdu špatně pochopila. :o)
A k psychoterapii, s tou mám zkušenosti jen zprostředkovaně, ne osobní. Několik mých kamarádů(-ek) se díky různým metodám (reiki, kineziologie, regresní terapie atd.-vzpomínky byly jako „vedlejší produkt“) dostali ke svým ranným traumatům (a mnohdy i z prenatálního období)právě ve chvíli, kdy se snažili vyřešit nějaký současný problém. Taky jsem o těchto terapiích hodně četla. A koneckonců to vidím i na svém problémovém dítěti, na kterém se podepsal stres, kterým jsme v těhu prošli. To není žádná novinka, že dítě není nevnímající tvor bez citu a paměti.
Jsou různé metody, méně či více bezpečné. Sama bych se to podstoupit bála. Ale kdybych měla nějaký zásadní problém, tak pro jeho vyřešení bych to asi podstoupila.
Jsem ale jinak spokojená s tím, že si fakt nepamatuji všechno, čím jsem musela projít v dětství. :o)
Jé Dášo my jsme si nerozuměly.. to chápu, že to v dítku zůstává. Jinak by přece výchova do určitého věku neměla smysl. Jen jsem chtěla říct, že si to dítko – zaplaťpánbůh pro něj – nebude pamatovat, že na něj maminka ve 3 letech křičela když poodešel od kočárku…. aspoň jsem si to podle toho psychologa myslela.
Ale jinak mě kvůj komentář moc zaujal – máš zkušenosti s psychoterapií? Co takhle článeček? Docela by mě to zajímalo a myslím, že nejen mě. Překvapuje mě, že lze si vzpomenout na vlastní narození… ne že bych měla důvod to chtít, jen mě prostě zajímalo jaké jsou ty „určité okolnosti“ za kterých to lze…nenapíšeš o tom něco víc?
Gábino, bohužel s Tebou nemůžu souhlasit, ikdyž bych si moc přála, abys měla pravdu.
Je fakt, že si dítě obvykle nepamatuje VĚDOMĚ, co se dělo v jeho 3 letech. Vše v dítku ale zůstává. Vše dobré i špatné co prožilo. To by ses divila, co při psychoterapiích vyplave na povrch, lidé jsou za určitých okolností schopni si vzpomenout i na své vlastní narození. To, že si to teď v běžném stavu nedokážeme vybavit, je jen milostrdné zapomění.
Spousta fóbií a tiků, a strachů pochází právě z raného dětství. Bohužel.
Ahoj Mirčo, myslím, že se trefila. Každá máma chce být dokonalá ale žádná nejsme bez chyby…taky se mi občas stane, že na malou vyjedu, když už moje trpělivost přeteče, a pak je mi to tak líto, že to obrečím. Ta maminka z tohoto příspěvku sice podle zde uvedeného vypadá jako jiný případ, ale nesuďme někoho podle chvilkové reakce, když ho neznáme. No a jen malá poznámka k tomu, co si děti pamatují: můj kamarád byl nedávno u psychologa. Rozcházel se s přítelkyní, ktetá měla 3-leté dítě a byl z toho celý pryč, protože mu malou milovat a bál se, aby to nenarušilo její psychiku, byla na něj hodně fixovaná. A reakce psychologa? 1 věta: co si pamatujete z doby, kdy vám byly 3? no tak vidíde….
Tím nechci situaci zlehčovat a rozhodně neschvaluji řev na děti! Ale nemysleme si, že si děti pamatují, s jakou lásko jsme je v roce objímaly…samozřejmě je to základem kvalitní výchovy a vzájemného vztahu, ale konkrétní vzpomínks na to zůstane – bohužel – jen nám maminkám.
Maminko , která máte již třetí děťátko. V první řadě Vám to moc přeji a ve druhé řadě si za svým názorem stojím, možná právě proto, že nejsem mladá maminka , ale dospělá žena, která si musela počkat dost dlouhou dobu na své první děťátko.Z Vašeho příspěvku vyplývá, že jste dokonalá máma ( o co se snažím,a trpím když to nejde..). Pokud se dokážete v každé situaci při výchově dítěte jen usmívat, tak Vás obdivuji .Ale uvědomujete si, že pokud bude dítě žít v rodině , kde se neobjevují oba protiklady života (chyby a klady), tak to bude mít v dnešním životě dost těžké? Já se snažím, aby bylo víc toho pozitivního, protože své dítě miluji. Ale je to moje první dítě a já se učím být maminkou.Tak jako dobrý lékař se nestane jen tím, že vystuduje VŠ ,musí se dál učit.Bohužel nám máminkám by žádná škola nepomohla, protože my i naše děti jsou originály.Víte, jedna moc dobrá kamarádka mi řekla krásnou věc, kterou někde vyčetla a která jí utkvěla v paměti.Představte si svou ruku, která ukazuje na podle Vás “ špatnou mámu“ .Ukázováček směřuje směrem k ní a tři prsty ve Vaší ruce se vrací k Vám.Když jsem se toto dověděla, snažila jsem se miň druhé odsuzovat,nádavat na ně a myslet si o sobě , že taková já nebudu.Ono by se mi to mohlo třikrát vrátit.Na závěr mě moc mrzí, že takový prima server pro maminky se využívá k pomlouvání, odsuzování a kritizování druhých maminek.Plujeme všechny na podobné loďce, jenom nám k tomu fouká každé jiný vítr.TAK JSEM SI MYSLELA, ŽE BYSME SI MĚLY POMÁHAT, RADIT A NE SE (PROMIŇTE MI TEN VÝRAZ) POVYŠOVAT.Moc mě to mrzí a bolí….Mirča
Takže tím jsem chtěla říct, že člověk by měl onu maminku, nebo rodinu, poznat ze všech stran. Každý máme své dobré a špatné vlastnosti, také záleží na tom, jestli je známe a chceme se změnit k lepšímu.
Můj manžel s jeho matkou má vztah, který mu skutečně nezávidím. Ona se o něj nezajímá, on se o ní nezajímá, když má přijet, tak se jí nemůže ani zeptat jak dlouho se zdrží, protože to by se urazila!! To je pokrytectví a to je něco, co mě skutečně vytáčí!!!
Á, to jsem byla já, ta anonymní z 10.30
Víte, moje mamka s tátou se hádaly každý den hodiny…. Nesnášela jsem to, postupem času mi to začalo být jedno.. Vyrostl ze mne flegmatik. Bohužel, tato povaha mi ke správné výchově dětí moc nepomáhá!!!!!!!!!! Musím se velice kontrolovat, abych byla důsledná a udržovat pevné hranice je pro mě obtížné. Naopak, když se pak ucho od džbánu utrhne, tak je z toho mé dítě skutečně „v šoku“.
Babička (moje mamka) bohužel často na Terezku také zařve. Ale musím říct, že Terezka jí má dokonale obtočenou kolem prstu a je jí úplně jedno, jestli na ní babička řve, hlavní je, že dosáhne svého. Skutečně, babička skáče, jak Terezka píská. I přesto, že babička na ni řve, tak Terezka ji miluje, protože babička se jí věnuje (ona mamka je učitelka v důchodu, holt ty nervy to odnesly)!!! K druhé babičce, která se stará jen o vaření a uklízení Terezka nechce ani za zlaté prase…
Já souhlasím s anonymní, taky jsem měla potíže a nikdy jsem si svou nervozitu nevylévala na svém dítěti. A jestli někdy dostal „plácanec“ tak to bylo opravdu zaslouženě, když se třeba abnormálně vztekal, ale to si myslím, že je lepší než složité vysvětlování a řev, já ani tatínek jsme po našem malém nikdy nekřičeli a když jsme se hádali, tak jsme si věci vyříkali potichu a ne před malým. Nikdy jsme nechtěli, aby malý odskákal věci,za které nemůže, ať jsem byla unavená nebo nemocná nebo z něčeho nervózní, vždy jsem se před malým ovládala a mluvila s ním v klidu. Děti vždycky všechno vrátí i s úrokama. Malý se narodil jako uplakánek a rozhodně se mi trpělivost vyplatila, teď má 15 měs. a připadá mi klidný a hodně se směje. Ale zároveň se mu snažíme vštěpovat poslušnost ( jen v těch důležitých věcech, jako je držení za ručku, když jsme venku nebo spánek – spinkat se mu rozhodně chce, jen někdy zkouší, jestli ho vytáhnem a pár dalších věcí). Taky si myslím, že dítě ví, jak jsme se k němu chovali, když bylo malé (teda alespoň podvědomě). V.
Zdravím
no já si dovolím tvrdit-/jsem už „stará bába“:o)/,že je to i o věku,nadhledu,povaze a hlavně chuti nechtít řvát,nervovat se!!!A o tom jsem se přesvědčila už milion-x:o)
Máme třetí děťátko, v pozdním věku,chtěli jsme ho moc,ikdyž příroda k nám moc nebyla ze začátku štědrá..
Ale o tom psát nechci!
Víte,“anonymní“ Mirčo,to,že je ta maminka třeba nevyspalá??!!/vždyt to je asi každá,pokud se opravdu svému dítku 24h.věnuje!!!!/,nemocná..a pokud je na vše sama..takových maminek je ale mnoho ,i já patřila mezi ně!A věřte tomu,že já například nemám ani tu ochotnou babičku!Ani jednu!
Ale přesto to není „omluva“!!A věřím tomu,že je opravdu více maminek,které opravdu po dětech nekřičí, více se usmívají se..Věřím,že ano!!
A taky vidím,okolo sebe,že hlavně ty starší-tím nic proti mladým maminkám:o) Ale věřte tomu,Mirčo,že i já jsem byla nervoznější jako mladá mamina a uplně jinak reaguji teď:O)Víte,je to i povaze té konkrétní maminky!!,jak celkově bere život,jak ona sama byla-nebo nebyla, vychovávaná!!!
Skrátím to-souhlasím plně s článkem, a chápu,co tím chtěla autorka říct:O)Taky sleduji,že se některé maminy více nervují na své děti,než je zdrávo!!
A pak se divěj,že mají ubrečené,nervní děti!!:o(
A taky je nás-naštěstí víc,které to bolí i za ty děti!!!
A taky kolikrát sleduji,že by pár facek zasoužila ta vřískající matka!!!Dle mě,by totiž právě máma měla bejt máma!!!
Žádná máma není dokonalá,máte pravdu,ale o to v článku vůbec nešlo,ale jsou matky a „matky“,to mi věřte:o)
Pěkný večer a na závěr-vážně je velmi málo situací,kdy se nedá ovládnout a raději se usmát,nebo nadechnout,než řvát,či dokonce plácnout,třeba i roční dítě:o(
A věřte tomu,že si vás dítko pamatuje,jaká jste byla,když bylo malinké a díky tomu pak je,nebo není „hodné“:o)A 1000x vám to pak „vrátí“..
Dobrý den maminky.Především mě zde zarazila příhoda na pískovišti a trestání hopsajícího mimíska.Jistě že je pravda že děti občas pěkně zlobí,ale pořád jsou to prostě děti a nemyslím si že by si rády hrály jenom tak,jak jim maminky nařídí.Neřeknu,jde-li o jejich bezpečnost např.u silnice ale občas mám co dělat abych nedala těmto matkám najevo,jak se mi jejich přístup příčí.Ale pak si řeknu že ještě že u nás je pohoda a raději na to zapomenu.A hošík v ponožkách?Přála bych mu aby se nezranil.
Milá Andreo! Dokud jsem neměla své dítě, tak jsem na takové maminky pohlížela také s pohrdáním.Ale kdo z nás má právo soudit druhé.Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem.I já jsem se přistihla , že na své dítě zařvu a pak mě to strašně mrzí i jsem kvůli tomu byla u psycholožky, protože jsem měla pocit, že jsem strašná máma.Jsme jenom lidi a pokud dítě nebiju hlava ne hlava a nevylévám si na něm svůj vztek, tak mám právo se rozlobit.Nikdo neví , co ta maminka řeší za problémy( nevyspalá, nemocná….)Každý jsme jiný, každý jinak zvládáme životní situace, někdo s klidem, někdo vyletí.Na rady Tvé maminky bych se taky ohradila.Je to jen moje dítě a nikdo nemá právo mě soudit.Za jeho výchovu nesu odpovědnost já.Jsem člověk a ne dokonalý stroj na úsměvy.Pokud někdo žije v iluzi, že mateřství je pouze povznášející pocit, úsměv od ucha k uchu když dítě něco provede apod.,tak to asi přečetl moc článků v časopisech o našich herečkách,zpěvačkách apod. Teď když uvidím takovou maminku , jak křičí na své dítě byť venku, tak jí polituji a pak si řeknu , třeba tak jako u mě destkrát maminka řekla tiše a trpělivě tomu dítěti,co má dělat a po jedenáctý už trpělivost prostě dojde.Pszcholožka mi řekla , že jsem dobrá máma a nesmí se snažit být dokonalá.Přesto své dítě moc miluji a nikdo nemá právo mi bránit , abych se rozlobila.Pokud jste Vy jen samý úsměv , tak klobouk dolů. Třeba i to , že Vám pomáhá maminka,je výhoda pro Vás.Některé maminky to musí zvládnout sami. Vše dobré Vám přeje Mirča
Sunny,
Já myslím, že máš úplnou pravdu. Děti někdy prostě i zlobí a my někdy prostě nejsme dokonalé a neumíme řešit vše jen s úsměvem na rtech.
Zase by se to s tou „individualitou“ a „silnou osobností“ u našich dětí nemělo přehánět, aby nám z nich nevyrostli takoví ti američtí fracci co příjdou do školy a postřílejí půl třídy a učitelku, protože přece byly vychovávány ke svobodě projevu, že ano…
Všeho s mírou. Moře lásky, ale taky pevné mantinely.
(Hezká teorie, jen ta praxe pokulhává! :o) Známe to)
Takhle se to zdá hrozné,ale nevíme,co tomu předcházelo.Co když klučina od rána dělal jednu neplechu za druhou a teď prostě jen „Přetekl pytel.“Známe to všichni,jsou věci,které nás normálně nerozčílí,ale když je toho víc….Samozřejmě tu maminku neomlouvám a nepatřím k těm,kdo by na své děti řvali,ale vždycky koukám na věci z obou stran….snad mě neukamenujete:-)
Jo, děti to mají někdy těžké. Docela mě udivuje, jak rychle jsme zapomněli na své vlastní dětství a na křivdy, jež byly na nás páchány a děláme totéž svým dětem. Teda snažíme se nedělat. Ale já už jsem se mnohokrát přistihla při tom, jak naprosto nevýchovně řvu po svém dítku, a zpětně jsem si musela přiznat, že se zas až tolik nestalo, jen jsem podrážděná, unavená, vycucaná. 🙁
Nevěřím, že žádná maminka NIKDY neztratí nervy, že vždy všechny jsou usměvavé a vlídné, ikdyž ji dítě popáté neposlechne nebo dělá naschvály sourozenci…
Jsme jen lidi. Ale takové věci, jako že své dítko nastrojím a pak si nesmí hrát, nebo že ho omezuji v radosti, hopsání, honění, to opravdu nehrozí. Myslím, že naše děti smí mnohem více, než jsme směli my.Vědomě se snažím nedělat to, co mi vadilo na mých rodičích. Ale ony někdy prostě docházejí síly a mít doma takového hyperaktivního divocha, co vám málem přestaví autobusovou zastávku během 10-ti minutového čekání na autobus, to je pěkný záhul na nervy, když máte podobné situace řešit denně. To se těžce zůstává svěží, milá, v pohodě.
Nedávno jsme s přitelem navštívkli restauraci,kde jsme šli za úmylsem oslavit výročí. seděli jsme u stolu a povídali si ,když tu přišli ke stolu vedle nás rodiče se sotva ročním miminkem a nestačila jsme se divit,když si obědnali.maminka onoho miminka krmila své dítě hranolkama a smaženým sýrem. dítěti se sýr natahovat z krku až za uši a dusilo se a onu maminku nenapadlo nic lepšího,než dítě pokárat,že slintá a snaží se sýr vyplivnout a že si pokecalo tričko. V té chvíli jsem litovala těch malých,že si nemůžou vybrat,komu se narodí.
Zase mám jeden příběh z dětského hřiště. Sešly jsme se na hřišti tři maminky s pěti dětma. Každá jsme vysypala na písek nádobíčko svých dětí a pustili se do bábovek,hradu a tunelu. Děti to s radostí bourají,lítají kolem houpaček a předvádí se jeden před druhým. Za chvilku přišla další maminka s dvěmi dětmi,mladší holčička a starší kluk. Kluk začal lízt po provazech,holčička šla k nám na písek. Maminka zůstala na lavičce a otevřela si časopis. Holčička po nás chvilku pokukovala,bylo vidět,že by si chtěla vzít nějaký hračky,co tam byly vysypaný. Tak jsme jí řekly,že si může vzít,co chce. Šáhla po sítku a hezky poděkovala. Za chvíli její maminka zvedla hlavu od časopisu a začala křičet,že nesmí sedět na zadku,ať si sedne na bobek,ať nedává písek do bot,ať kouká,kam písek hází,ať se zvedne a furt dokola. Tak to asi holčičku přestalo bavit a šla na průlezky. Zas chvíli byl klid a pak jsme slyšely-kam to lezeš ty tele,hned ať jseš dole,chceš spadnou,Radku,ty jí nemůžeš ohlídat,kam zas koukáš,čum kam dáváš nohu… Tak se děti sebraly a šli na houpačku. Když jsme viděly,jak marně naskakujou,aby si mohli sednout každej na jinou stranu a s maminkou to ani nehlo,tak se kamarádka zvedla a šla jim pomoc. Děti se za chvíli rozdováděly,dělaly si drncáky a houpaly se tak,že bouchaly sedátkama o gumy,který jsou u země. To asi maminku probralo,ta se už zvedla,začla na ně řvát,že si vůbec neumějí hrát,že furt musí dělat kraviny a že jdou domů. Tak si děti užily 25 minut na hřišti a šly domů.
Také už jsem párkrát potkala takové „matky“. Jednou to byl maly kluk, hopkal po chodníku, tak pěkně vesele a bezstarostně, dokonce jsem se za ním otočila, protože byl moc roztomilej, když v tom ho dostihla jeho máma a dala mu pohlavek: Řekla jsem, že nemáš skákat. Kluk pak šel vedle ní, po očku jí pozoroval a byl úplně smutnej. Druhá matka zase cloumala s dítětem, jen proto, že vjel s kolem do louže. Viděla jsem to jen z dálky, těžko posoudit o co přesně šlo, ale ječela pěkně. Dítěti mohlo být tak rok a půl, určitě vůbec nechápalo, o co jde. Řvoucí matky potkávám denně, nechápu je.
Hmmm, hrůza, jseště že jsem ji nepotkala já – to by něco vyslechla – a já asi teda taky?
Tatím jsem se s takovejma „macechama“ nesetkala, ale potkala jsem jiné: jezdíme nakupovat do hypermarketu, já, manžel, 3-letá dcera a 9-ti měsíční. Občas projedeme všechny ty krámečky, a tak se nám i stalo že jsme v jednom z nich objevili klouzačku pro děti – děti se kloužou a rodiče (spíše maminky – byl to krám s oděvy) mohou v klidu vybírat. Takže Káťa se v klidu klouzala a já vybírala. V tom se tam přiřítil chlapeček – splavený – bez bot a začas strkat do Káti – ta si to nenechala líbit a řekla mu že se to nedělá – po chvíli pátrání jsem oběvila jeho „maminku“ v klidu si prohlížela věci – synek ji nějak moc nezajímal. Z obchodu jsme odjeli – do haly kde mají různé atrakce pro děti (kolotoč, auto, vrtulník – vše za 10Kč), Káťa se zrovna vozila na kolotoči – chlapeček se tam opět přiřítil – opět bez ponožek – podlaha kluzká – kdyby ukouzl – byl by to pěkný otřes mozku – né-li něco horšího, ohlídla jsemse kde že má tu svou „pozornou“ maminku, ale ona nikde až po 2 minutách si lážo-plážo vyšla z obchůdku, klučina tam lítal, ale ji to nijak nevadilo.
To mě zaráží, žádný strach…ať si dítko dělá co chce, chodí kam chce – však on se někde ukáže….
Mobile Sliding Menu