Tak dnešní zážitek jsem si dovezla z nákupů z města.
Občas mě opravdu zaráží chování některých maminek, jak se na veřejnosti chovají ke svým dětem. Tak si říkám, když si tohle „dovolí“ na veřejnosti, co asi zažívá dítko doma, kde je nikdo nevidí?
Začalo to tím ,že jsme onu maminku s 2 dětmi potkali u 1 krámku. Dítko tak stejného věku jako náš Martínek, tak nějak 3-4roky a druhé ještě v kočárku, tak 6-8měsíční. Maminka odstavila kočárek u obchodu a nařídila synkovi ,aby čekal u kočárku a ani se nehnul. Nařídila mu to doslova takovým tónem, že nejen já jsem se nad tím zarazila. Maminka zatím přecházela na druhý chodník do jiného obchodu. Chlapeček zahlédl přes výlohu, před kterou stály, svého kamaráda a tak na něj ořes sklo začal pokřikovat a radostně Vojtíška (jak jsem podle oslovení poznala) zdravit. V tu chvíli vylítla maminka před obchod a začala na synka řvát, že mu jasně řekla, že bude stát u kočárku, nehne se ani o kousek a už vůbec nebude na nikoho pokřikovat. Tak jsem s mou mamkou (která byla na nákupě s námi) zakroutila hlavou a mamka na stranu chlapečka dodala, že má teda „hodnou“ maminku a šli jsme. To jsme netušili, že se s onou maminkou setláme ještě jednou…asi o 20minut později šla ona maminka s kočárkem a chlapečkem po chodníku a chlapeček šel velmi slušně a jeho „zakřiknutý“ výraz hovořil sám o sobě. Maminka byla podle výrazu trochu asi přetažená nebo prostě na své děti neměla náladu a bavila se s jinou maminkou, tlačící kočárek. Jak známe asi všechny děti, rádi skáčou dospělým do řeči. Chlapeček smutně na maminku „Maminko..“ nedořekl to, jeho maminka se na něj osopila a začala na něj ječet na celé náměstí“ „Ty už mě dneska nes…..,mám Tě už dost“ a začala cloumat jeho hubeným tělíčkem. Náš Martínek zůstal jen stát a na křičící maminku zíral s otevřenou papulkou a pak se mě ptal, proč paní na kluka křičela. Lidé chodili kolem, nevěřícně kroutily hlavou a jen moje mamka jedina z nich si dovolila opět utrousit poznámku, tentokrát na stranu oné maminky. Něco v tom stylu, že sama maminka by potřebovala nejprve slušné vychování, že to je strašný, jak na něj křičí. Rázná maminka jí odvětila, ať se stará sama o sebe.
Jako já jsem z toho byla sama v šoku, opravdu mě to zarazilo, jak se ta maminka na toho chlapečka „rozeřvala“. Upřímně mě bylo toho chlapečka líto. Setkala jsem se už víckrát s rodiči, co zrovna v tu chvíli neměli náladu na své dítko, ale tohle byl vrchol všeho.
Jako matka 2 dětí vím, že občas jsou to chvilky hektické, stresové a plné vypětí, ale jinak si prostě už bez dětí svůj život opravdu nedovedu představit. Jsou naší součástí. Je mě pak líto, když vidím takovéhle maminky, jak se chovají…Občas také třeba se na synka osočím nebo zvýším hlas, ale rozhodně v určité míře. Tahle maminka mě moc nepřipadla, že by znala tu pravou míru. Doufám, že takových to „rázných“ maminek je co nejeméně!
Napsal/a: Andrea
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)
Článek se mi líbil.Dnešní maminky.ale jen některé my připadají jaksi moc vystresované,nervozní.Ale s tím musejí počítat,že dítě nebude stát v koutě a čekat až maminka přijde a něco se jí bude chtít udělat.Mysleme na to ,že máme doma děti které byli stvořeny z lásky takže bychom jim tu lásku měli věnovat i tedˇ.Hezký večer.
Tak jsem dočetla až jsem.Jsem ráda,že tady píšou i normální mámy s nervovým systémem v těle.Jednou jsem si vyjela s dětma na výlet do Prahy.Začali jsme v Ikea a potom jsme jeli do Metropole.Tam jsem měla malýho v kočáru a řval.No prostě to zkoušel už v Ikee a chtěl chovat.Ale nosit ho celý den na ruce přece nebudu,když máme kočár .No prostě jsem ho nechala chvíly vycukat,ale samozřejmě ,že jsem ho nachvilku zase zvedla z toho kočáru.Ale zrovna v tý fázi cukání se otočim a nějaká dokonalá maminka kroutila hlavou…Tak jsem si říkala ať si trhne nohou,že už mě bolí ruce ,tak snad nedělám nic tak hroznýho,když ho nechci zvednout z kočáru,když se mu nic neděje a jenom by se choval..jinak mám kupodivu super nervy,když jedu s dětma takhle do nějakýho chaosu,než když jdu běžně s nima u nás do města.Možná ten stereotip působí nějak dráždivě..Ale samozřejmě se nezastávám všech mamin co na dítě řvou a cloumají s ním..Ono taky odsud podsud.
Gábino,teda to je síla co ten tvůj kluk umí.To se přiznám,že já ti neporadim.To mi udělat děti,tak hned vymyslim nějakej zákaz něčeho a jak šlapou.A to je pak a mami,že už jsem hodná?
Gábino, kolik je synovi? Zkus zadat dotaz do poradny, nebo do tamtamu, tam se určitě sejde více odpovědí – nápadů….
No možná tu píšete jako by i o mě, než jsem měla svoje vlastní dítko, také mě zarážely ostatní matky, které trestali svě děti na veřejnosti. Ale po tom, jak se náš syn začal chovat, tak už je zase tak neodsuzuju, jelikož mi tedy poslední dobou také ujíždí nervy. Syn se celou noc budí, ale ráno musím jít nakoupit, syn neposlechne na slovo, pořád někde llítá, v obchodě vyhazuje věci z regálů na zem a když mu vysvětluji proč se to nedělá, ještě více přidá a ještě se u toho chechtá, opouštíme obchod,jelikož už v té době na mě padají zlé pohledy, venku si usmyslí, že se bude šťourat u totálně „zechcaného“ odpadkového koše, tak mu trpělivě – seš se mnou ještě lomcuje vztek z obchodu- vysvětluji, že tam čůrají pejsi a proč si tam nemá hrát, just jde a ještě si do toho klekne, 3x klidným hlasem opakuji, že už musíme jít, syn nereaguje, tak ho vezmu za ruku, ale kousne mě do ní, docela bolest, nepouštím ho a vleču ho po schodech na autobusovou zastávku, šprajcne se a prostě po schodech nejde, lehne si tam, málem se zkutálel dolů, to už moje nervíky nevydržely a vleču řvoucího po schodech, docela i ječím, ale kdo to nezažil, nebo spíše nezažívá každý den, asi to nemůže pochopit. Místo toho, aby jste mne tu případně ukamenovaly, prosím spíše o radu, jak vychovat našeho syna, už si nevíme rady, vše mu vysvětlujeme,proč, co a jak ne, ale moc ho to tedy nezajímá, neposlechne na slovo a poslední dobou už to s manželem začínáme nezvládat, občas se uchylujeme i k fyzickým trestům, což je chyba, ale nervy máme bohužel jen jedny, tedy už spíše nemáme ani jeden.
Gábina
Je to už trochu mimo téma shora, ale musím přispět s tím, co se stalo mně. Když jsem byla na artterapii, jedním z témat byl můj příchod na svět. Malovala jsem opravdu bez soustředění na estetickou kvalitu a ponořila jsem se do svých pocitů(jde mi to dost špatně, protože jsem racionálnějšího založení). Vylezlo z toho k mému překvapení cosi podobného otvoru vaginy a kolem nějací tmaví ptáci. Když jsem za čas mluvila s mámou, ona mi úplně mimochodem, protože jí jsem o artterapii neříkala(„to je pro ty cvoky“), sdělila, že během porodu pan doktor mluvil o vraní či havraní polévce. Divné, co?!
Mobile Sliding Menu