Nevím, jestli tak můžu můj článek nazvat, ale myslím, že ano. Ráda bych vám pověděla o pár mých zážitcích. Vždycky si říkám, že už mě nemůže nic překvapit a ono ano…
Už je to pár let, ale zapomenout se nedá.
V roce 1990, léto po Sametové revoluci, jsme měli možnost s Jedličkovým ústavem vyrazit do tehdejší Jugoslávie k moři. Cena byla přijatelná. Moje mamka se rozhodla, že mi to dopřeje. Spolu s babičkou a dědečkem dali peníze dohromady, musela požádat otce, že smím vycestovat a já jela – tedy letěla prvně k moři na 3 týdny.
Nastalo velké cestování dětí na vozíku, vychovatelů a jiných lidí z Jedličkova ústavu.
S mezipřistáním v Zadaru jsme letěli do Černé hory. Myslím, že letiště bylo Tivat, ale nepovím vám to přesně. V mých vzpomínkách figuruje Zadar. A mě bylo 13. Řešila jsem tehdy jiné problémy. V letadle se mi líbilo a byla jsem spokojená, seděla jsem na sedadle vedle jedné sestřičky. Vozík byl mezi zavazadly. Myslím, že nás tam tehdy bylo z Jedličkárny asi 30 a vychovatelé a ostatní zaměstnanci. Jezdili jsme na výlety, plavali v moři – teda já moc ne, což mě teď mrzí.
Psala jsem spoustu pohledů, což je u mě klasika. Píšu i bratranci a líčím mu zážitek z letadla a že je to super, ať se lítání nebojí – měl léta fobii.
Domů letíme místo 31.7. až 1.8. Už se těším, přeci jen jsem dlouho pryč. Vstáváme kolem páté ráno. Čeká nás snídaně a potom už jedeme autobusem na letiště. Odlétáme v 9 hodin a tam musíme být v sedm. V půl desáté jsme ještě na letišti. Autobus s dalším zájezdem Čechů má zpoždění. Přijeli s tím, že píchli. Konečně nastupujeme do letadla. Za půl hodiny nás čeká mezipřistání v Zadaru. Přistupují další zájezdy českých turistů. Vzlétáváme. Nepřišlo mi divné, že je to docela dlouho. Máme hlad, ale vzhledem ke vzletu nám kromě bonbonů ještě nedali najíst.
Najednou někdo říká: Křídlo letadla hoří!!! Všichni koukají. Vzniká panika. Ani si neuvědomuju, co se děje. Jen vím, že jsem v té době začínala chodit na náboženství a jediné, co umím, je znamení kříže, tak ho opakuji. Jedna holčička dostala hysterický záchvat, spolucestující ji utěšují. Průvodkyně z cestovky běhá po letadle a dožaduje se toho, že chce telefonovat do Jedličkárny. A tak se to pilot pokouší zachránit. Asi po půlhodině přistáváme v brambořišti. Přijely vojenské autobusy a vynášejí nás v náručí zezadu z letadla ven a převážejí na letiště do Zadaru. Tam čekáme na zavazadla a vozíky.
Čekáme na další letadlo. Najednou vchází pilot s posádkou a všichni tleskají. Ne, opravdu to není jen ve filmech. Takhle to opravdu je. Vždyť nás zachránil.
Rodiče čekají v Praze, někdo měl známé na letišti, tak se dozvěděli, co se děje. Jsou hrůzou bez sebe.
Po 17. hodině nastupujeme do dalšího letadla a po 20. večer jsme v Jedličkárně. Měli jsme přiletět v půl dvanácté. Ale vždyť je to jedno… Uvědomila jsem si, že jsem se po druhé narodila.
HOŘÍ…
Podle nadpisu vám musí být jasné, o čem je druhá zpráva. Ano, zažila jsem požár.
Je listopad 1993. Ležím na pokoji v Jedličkárně a jsem nemocná. Mám teplotu a začínám kašlat. Domů jedu o den dřív. Je jasné, že budu nemocná.
Máme nedělní odpoledne, maminka si udělala poobědovou siestu a já si čtu a poslouchám hudbu. Čtu Jih proti Severu, dočítám první díl. Je to napínavé, Scarlett zachraňuje Mel a pomáhá jí po porodu. Znáte ten příběh.
Jak si tak čtu, slyším z kuchyně cinkot nádobí. Říkám si, ha, to mamka nespí, tak ji poprosím, jestli mi pomůže na toaletu a volám na ni.
Ptá se mě, proč volám, když vím, že spí. Já jí říkám, že jsem ji slyšela z kuchyně. Ona mi říká, že si myslela, že jsem to já. Tak mi šla pomoct. Přesouvám se z vozíku na postel… no na tu toaletu už jsem se nedostala.
Mamka mi říká, že cítí kouř a jde se podívat na balkon. Vrací se s tím, že pod náma z bytu jde dým. Bere klíče (jsou to sousedi, se kterými se přátelíme a navzájem máme klíče). Seběhla dolů. Za chvilku se vrátila s tím, že tam hoří, volala hasiče a přemýšlí, koho by požádala o pomoc. Bydlíme v bezbariérovém domě a většina nájemníků je na vozíku. Zvoní na souseda, jdou se podívat, ale požár je velký. Hasiči jsou tu během 3 minut. Zdi praskají. Řekli nám, zavřít okna a opustit byt. Všude je dým. Čekáme na chodbě u výtahu a pak se přesunujeme do vedlejšího domu (jsou ve 3. patře propojeny). Tam potkáváme majitele bytu, šli na kafe k přátelům. Během 20ti minut to vzplanulo. Oba jsou na vozíku a jejich asi 7 letý syn je u babičky.
Hasiči vše uhasili, ale byt je totálně zdemolovaný. Výsledek vzniku požáru je špatně udělaná elektrika. Od jiskry chytila sedačka a bylo. Přišli o vše, před vánoci, a mohli se tam vrátit na jaře.
Upřímně, od té doby mám z ohně hrůzu. Nemohla jsem vidět ani prskavku a i po letech svíčky kontroluju. Tohle nechci už zažít.
POVODNĚ NA MORAVĚ 1997 A JINÉ VODY
Další má vzpomínka je na vodu. Pro změnu jsme tehdy s přáteli byli na letní akci na Moravě. V den, kdy jsme odjížděli, začalo hustě pršet a celou dobu nepřestávalo.
Další dny k nám mělo dorazit ještě pár lidí, ale už se k nám nedostali. Byli jsme u Frýdku Místku. Sice nad řekou, ale nad námi byla přehrada. Říkali, že jestli se protrhne, bude to katastrofa.
Večer jsme ulehli a s holkama na pokoji si vyprávěly o tom, jak budeme plavat na matračkách. Takhle to zní vesele, ale když holky usnuly, začala jsem panikařit. O spánku nemůžu ani přemýšlet.
Najednou slyším hlasy a lidí je tu hodně. Pak se vzbudila některá z holek a já ji pověřila, ať se jde zeptat, co se děje. Vrátila se s tím, že dole ve vesnici je evakuace a lidi se stěhujou k nám do tábora. Na klidu mi to nepřidalo. Přišel kamarád – jeden Salesián, který akci vedl a uklidnil mě, že se nemám bát.
Byla to hrůza. Celý tábor nepřestalo pršet a kamarádi se za námi nedostali. Ale my se v pořádku dostali domů.
A další vodu jsem si zažila o pár let později v Praze. Na kraji města se mě to netýkalo, ale bylo mě líto centra. Ta hrůza, že stará krásná Praha bude zničená (mám ji ráda). Uf, bylo to napínavé, ale dopadlo to dobře…
Trošku jsem si zavzpomínala na nelehké chvilky. A třeba i vy něco máte, tak povídejte…
Napsal/a: bovinkabovinka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
nemáš někdy pocit, že kam šlápneš, tam je katastrofa? Taky jsem měla takové období. Ale zase jsou z toho posléze prima historky
Požár jsem nezažila, povodně také ne, neb bydlíme v horách, letadlem létáme, zatím ale bez následků 🙂
Zážitek s panikou na palubě mám z doslechu od letušáka, který s námi bydlel na hotelu na Kubě 🙂 Třináctihodinový let do této perly Karibiku byl opravdu vyčerpávající, ale něco nalétáno máme, tak se s tím dalo počítat. Když už se konečně po těch hodinách objevila pevnina, tak člověk tak nějak pookřeje a těší se, že už bude na zemi. Nicméně letiště v letovisku Varadero je blízko pobřeží, takže letadlo dosti zprudka stáčí a klesá k přistávací dráze. Navíc na můj vkus už poměrně nízko nad zemí se stále stáčí na jednu stranu, až mi připadá, že každou chvíli bude brousit špičky palem o křídlo :-)))) Raději se dívám před sebe do sedačky a snažím se na to nemyslet 🙂 Někde vedle mě se začne někdo plašit a vykřikuje „pane bože…jééééé…“, to mi fakt nedodá klidu :-), ale přistáváme hladce.
Pak když už jsme asi týden na hotelu, tak si k nám večer sedá letušák (teda stevard), který s námi poletí za týden zase domů. Tak se bavíme o všem možném a narazili jsme na téma našeho přistání, s tím že se tomu už smějeme. Pak letušák prohlásí, že to zas taková prča nebyla páč i on se bál 🙂 Ale vysvětlil, že právě tím, že to je na rozhraní studeného Atlantiku a pobřeží, tak se tam setkávají studené a teplé proudy a piloti to mají občas obtížné s přistáním. Nicméně to naše prohlásil za extrémně nepříjemné 🙂 Pak přidal historku z letu z Thajska, tj. to byl ten let, který nás zdržel v Praze a odlétali jsme kvůli němu později. Zhruba v půli 14 hodinového letu z Thajska spustila jedna paní povyk, že se rozpadá letadlo. Samozřejmě způsobila lavinovou paniku. K hysterii ji přiměla odchlípnutá malá krycí lištička na křídle, u kterého seděla 🙂 Dost dlouho prý trvalo personálu, než zklidnili všechny pasažery a ujistili je o tom, že se fakt letadlo nerozpadá, protože ta lištička pád letadla opravdu nezaviní. Paní musela dostat injekci na zklidnění, páč prý chytla slušný záchvat paniky a rvala se k nouzovému východu, který hodlala použít 🙂
Od létání mě to každopádně neodrazuje, pořád to považuji za nejbezpečnější, nejpohodlnější a nejrychlejší způsob dopravy na dovolenou. Za necelé dva měsíce letíme do Řecka, což je dvě hoďky, tak to se dá zvládnout. Ale jsem na sebe zvědavá v zimě, kdy plánujeme Thajsko 🙂 Turbulence jsou pro mě noční můrou, ale kynedril a lexaurin to jistí :-)) Co bych neudělala pro to, abych se prošla po těchto rajských plážích a pak se nechala smést tsunami :-))))
BOVINKO – méně nebo vůbec žádné katastrofy do tvého života, už máš myslím vybráno…
Z létání jsem měla vždycky hrůzu,ale naštěstí jsme nikam na dovolenou nelétali.Když na dovolenou tak mě stačí zajet na chatu.
Potopy u nás také byli,ale jen v malé míře.Hezký článek,ale obsach je velmi smutný.Nejen pro mě,ale určitě pro všechny co to zažily.Přeju hezký večer.
bovinko, tohle mi nedělej!!! Víš jakou mám hrůzu z létání??? A když se konečně zase odvažuji po nějaké době letět, přijdeš s požárem motoru… Uf… Každá taková zpráva je pro mě utrpením… Já vím, že jste to přežili a všechno dobře dopadlo, ale já vždycky vidím ty scénáře co by kdyby… 🙁
A na povodně mám taky vzpomínky. Měla jsem tehdy jet za kámoškami na Hracholusky (přehrada kousek za Plzní), ale už jsem se tam nedostala. Pamatuju si, jak jsem zírala na to množství vody vylité z koryta řeky, a na to, jak ten živel s sebou bral vše, co mu přišlo do cesty. Plavaly skříně a tříštily se o mostní zábradlí a sloupy…
A já tehdy šla do zverimexu omrknout hady a když jsem zjistila, že jim díky povodni vypli elektřinu a ta nádherná chudinka krajta je celá ledová, hned jsem si ji položila na prsa a kráčela s ní směrem k domovu. Od té doby vím, jak to vypadá, když si hřejete hada na prsou 🙂 A taky si přesně díky tomu pamatuju, kdy jsem si ji koupila… 🙂
Tak letadlem jsem neletěla, požár taky nezažila , ale v roce 1997 byly u nás na Moravě povodně.Bydleli jsme s manželem u mých rodičů, večer jsem šla spát ale za chvilku už byla kolem domu voda a stoupala a stoupala, no rodiče mají dům přízemní, takže šup pod střechu do sena, a ráno drsné probuzení, všude kolem po pás vody, všechno zničené, hrůza.Zažít bych to teda nechtěla už nikdy.
Tak to je moje osobní katastrofa.
Mobile Sliding Menu