12. 6. 2004
Revoluce
Doma si připadám jak v prodejně ovoce a zeleniny. V našem případě to vypadá spíš na specializovanou prodejnu banánů…
Při balení 65. krabice jsem byla již v transu nebo spíše v jakémsi nastupujícím pološílenství, které, jak se později ukázalo, propuklo po přestěhování na chalupu.
Skříně se vyprazdňovaly a předsíň naplňovala k prasknutí. A já? Já jsem na veškeré dotazy: Jak se vede? odpovídala: „Krabice, samé krabice, všude krabice“. Bohnice byly na dosah.
20. 6. 2004
Už je to tady
V den stěhování jsem raději sedla do prvního naloženého auta a odjela první. Nechtěla jsem se s bytečkem dlouho loučit. Zůstanou mi krásné vzpomínky.
Cestou mě dohonil zbytek naší stěhovací kolony, a tak jsme dojeli do našeho nového bydliště. Na chalupě jsme vyložili všechny krabice z aut a chlapi odjeli zpátky do Prahy pro další krabice, které dobalovala babička. S Eli jsme na chaloupce osiřely. Čekal nás křest ohněm – první noc na chalupě a hned samy. Brr. Bylo to děsně strašidelné. Všude tma jak v ranci, šustění listí, kvílení větru a lišky kroužící kolem chalupy všem vykecávaly: “To jsou ti rozmazlení Pražáci.“
Zkrátka fantazie pracovala na plné obrátky. Jakmile padla tma, zamkla jsem barák, napustila vodní příkopy okolo naší tvrze, natáhla samostříly a šla do hajan. Samozřejmě jsem do rána oka nezamhouřila.
30. 6. 2004
Budeme se znovu stěhovat?
Další dny přijížděla auta a vykládal se z nich nábytek, krabice a ostatní věci z bývalého domova. Začínala jsem se ptát, jestli opravdu stěhujeme jen nás, nebo jsme k tomu přibrali i sousedy. Při odpovědi, že je to jen a jen naše, jsem začala blednout a cítila jsem, že každou chvíli musím omdlít. Po čase to přerostlo téměř v hysterické záchvaty, které se střídaly se stavy naprosté apatie. Chtěla jsem zpátky do Prahy, odstěhovat se ke své milované babičce. Jediné, co mi v tom zabránilo, bylo to, že bych musela znovu balit.
2. 7. 2004
Z maxi do mini
Je to opravdu hrozné. Zkuste si představit stěhování pěti pokojů, dvou kuchyní, tří předsíní, dvou koupelen, jednoho wc, do tří pokojů, jedné kuchyně, jedné pidi koupelničky s wc dohromady a jedné verandy. Krabice nanoste dovnitř a pak, když se tam ještě něco vejde, doplňte nábytkem. Zbude vám tak 30 cm chodbičky, abyste se mohli vůbec pohybovat po chalupě. Zbytek nábytku navršte před chalupu. Obraz stěhovací katastrofy máte před sebou. Kdo zkoukl naše stěhovací video, tak pravil, že tím místem právě musela proletět dobře mířená raketová střela.
5.7.2004
Škatulata, škatulata hejbejte se…
…tak přesně tahle hra se u nás hrála asi týden. Babička si odnesla krabici a pak ji zase vracela, že je naše. Krabice jsme nosili na půdu, abychom pak zjistili, že jsou v nich věci, které strááášně nutně potřebujeme dole. Postupně jsme takhle ze shora dolů přestěhovali vše, co jsme tam před tím nanosili.
Po 14ti dnech se situace značně zlepšila, ale tik zůstal….
Tak to je tak ve zkratce vše. Poté jsem si říkala, že již žádné stěhování nebude následovat. Spletla jsem se. Jsou to tři neděle, co jsem podobnou anabázi prožila znovu. Příště si koupím sirky.
Napsal/a: Ramira
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Sice už pozdě, ale nedá mi to nereagovat :)))
Vzhledem k tomu, že my jsme stěhovali čtyř pokojový byt, k němuž patřila ohromná předsíň s třemi vestavnými skříněmi (které mi tady mimochodem velmi chybí, ale zase máme komoru 🙂 ), vypadalo to u nás podobně – asi 70 krabic, do toho hromady nábytku a tři děti :))
Jo jo, stěhování opravdu prožít tak jednou dvakrát :))
Našli jsme tedy všechno, ale dodnes se ptám, proč jsem propána tři čtvrtiny těch krámů nevyhodila????? Pokaždé, když ty narvané skříně a komoru uklízím….
Ba naopak((-:, Vandulo, kolik věcí se přitom najde a kolik věcí se „zařídí“, aby se už nikdy nenašly(((-:. My jsme to nedávno počítali a od narození jsem se stěhovala patnáckrát. To poslední stálo za to. Z paneláku (1+kk) do stoletého baráku (5+1+stodola+chlív+dvě koupelny). Žijeme tu čtyři roky a já zjišťuju, že nemám ty věci už KAM dávat! Asi se množí dělením, i když jim pravidelně ubírám sil, stějně mě mají „zmáknutou“(((-:
Chápu. Bohatě mi stačilo, když jsme stěhovali skříně v rámci pokoje – a kolik věcí jsem od té doby nenašla….
Jojojoo…před dvěma měsíci jsme též pro samou krabici neviděli náš nový byteček… Pocity úplně stejné, od hysterických výlevů přes mdloby až úplnou apatii jsme se přestěhovali. Nervy pracovaly spolehlivě! S našim tehdy tříměsíčním miminkem jsem si myslela, že je to nemožné ;o)….Jde to!
Ramiro,
mezi námi, sirky jsou fakt dobrý vynález!
Ahooj ,počítám-nejdřív jsem se stěhovala z rodn.města s (ex)man.na slovensko k jeho rodičům!!uf..,pak do podnájmu,pak do služeb.bytu!!Pak po rozvodě jsem šla s dětma do baráčku na vesnici ,pak do města do prvního podnájmu-to už v česku ,pak do druhýho,pak azylák!!Pak spátky do rodnýho městečka -do podnájmu!!A ted jsme ve státním bytě s manželem a dětmi!!Takže opravdu raději vyhořet,než se ještě jednou stěhovat,vymalovat,vybalovat,zařídit změnu občanství,uřady,sociál…..!!To vše jsem musela s dětma tenkrát zvládnout sama,sotva jsem měla penízky na stěhováky…Takže ,když se mě ze srandy manž.zeptá-miláčku,kdy se budeme stěhovat?..tak to bych vraždila!!:-))
Ahoj Ramiro!Věř mi,že vím,jak ti je:-) Já se s rodiči stěhovala 7x za 6 let.Jednou z vesnice do Prahy a pak 6x v Praze(po podnájmech)než jsme si koupili vlastní byt.Pak jsem si na Prahu tak zvykla,že když jsem se stěhovala s přítelem od rodičů do domku u Berouna,vydržela jsem to tam 3 měsíce a pak šup zpátky do Prahy.Teď už by mě z Prahy nikdo nedostal a radši budu bydlet v bytě 2+kk,než se ještě jednou stěhovat do většího;-)Že je lepší vyhořet,než se stěhovat……..něco na tom asi bude:-)))
Tak v tomto případě bych spíš než sirky navrhovala zastřelit původce stěhování. 🙂
Mobile Sliding Menu