Veselé Velikonoce – a teď už fakt vážně :)

Jak už jsem psala včera, letošní Velikonoce jsou poněkud zblázněné.  Cítím se jak dostihový kůň a občas mám pocit, že se proti mně spikli úplně všichni. Jako třeba v sobotu..

V noci jsem nemohla spát. Možná to bylo těmi „zážitky“, které přinesl uplynulý týden, možná příliš velkým množstvím kávy. Já nevím. Prostě jsem se probudila někde mezi hodinou psa a vlka (nebo jak se tomu říká), koukala do stropu a čekala, co bude. Nestalo se nic. Vzpomínám si jasně, že jsem ještě viděla na budíku číslice 5.45 a pak jsem konečně, blaženě a velmi tvrdě zabrala a spala fakt jak dudek. Tak intenzivně, že mne neprobudilo ani úzkostlivé skučení Karla se zlomenou nohou, ani ranní jekot dětí. A přesně v téhle době se mi zdál sen. Přišla ke mně babička, která je normálně asi už tak 10 let po smrti a říkala mi, jak je na mne pyšná, jak všechno hezky a s nadhledem zvládám a ať si udržím ještě hodně sil, že to veselé v mém životě teprve přijde.

Samozřejmě, že jsem se po takovém proroctví ihned probrala a vyskočila na posteli – to veselé v mém životě teprve přijde? No to snad ne? Mám život veselý svým ironickým způsobem až až a tak jsem se rozhodla, že se na babičku alespoň zajdu podívat na hřbitov – stejně jsou svátky, tak se to i hodí a ještě pro jistotu okouknu, jestli je všechno v pořádku.

Jenže, když jsem se vymotala z peřin a vařila si v kuchyni kafe, vyskočila Karolína na židli a radostně tleskala ručičkama.

„Mamíííí, mammíííínečkooo… taťka říkal, že nám dovolíš s tebou péct perníčky…“

„Perníčky?“ opáčila jsem užasle.

„Takové ty hnědé z medu, taťka nám říkal, že jsi na nás chtěla počkat…“

Mlsoun jeden chromý! Pomyslela jsem si vztekle a hledala argumenty, kterými bych pokus o cukrářskou seanci nějak zvrátila.

Neúspěšně. Ach jo.

A tak jsme začaly. Našly recept, míchaly mouku, přidávaly med… děti se výborně bavily a já jsem si s patřičnnou dávkou sebeironie při pozorování jejich řádění chtě nechtě vybavila jeden vtipný návod na postup pečení cukroví s dětmi. Vypadal asi nějak takhle:

• Pusť troubu.
• Ukliď z linky všechny upatlané skleničky, lego a papírky od žvýkaček.
• Vyndej z mouky puzzle.
• Odežeň děti a umyj z nich mouku.
• Vezmi vejce.
• Podej manželovi pivo.
• Vrať se, odežeň děti, zameť střepy z mísy na cukroví, vytři podlahu.
• Vezmi jinou mísu, zadělej těsto znova.
• Najdi rum a dej pozor, aby ti ho nesebral manžel.
• Odežeň děti a umyj z nich rozpatlané kousky těsta.
• Plech vytři tukem.
• Podej manželovi tlačenku.
• Vrať se, sundej z mastného plechu ořechové skořápky.
• Podej manželovi noviny.
• Vrať se, odežeň kočku dožírající zbytky těsta, které doposud nerozpatlaly děti…
• Zavolej veterináři – může kočku bolet břicho z těsta?
• Vezmi si prášek na uklidnění.
• Umyj podlahu, stůl, židle, nádobí, ledničku, sporák, děti, zdi i kočku.
• Vypni troubu.
• Jdi do cukrárny a přines několik pitomých perníkových vajíček.

Podle mne je pak ještě třeba doplnit následující bod:

• Odejdi na samotu nebo do hlubokého lesa. Tak hlubokého, jak hluboký jen ve tvém okolí může být. A pokud nebude kolem tebe vůbec nikdo, ani ježek, ani veverka, začni pravidelně dýchat. Nádech, výdech. Nahoru, dolů… a pak se odvaž a hlasitě řvi. Co to půjde. Do ochraptění. Až už to pak dál nepůjde, seber zbytky svého duševního zdraví a psychické pohody a vydej se zpátky do civilizace… teda, spíš mezi lidi… 🙂

Já teda neběžela do lesa, ale na ten hřbitov, jak jsem si slíbila ráno. Nikomu jsem nechyběla, děti spokojeně s nechodícím zasádrovaným Karlem u pohádky požíraly perník, takže jsem natáhla džíny a vyběhla ke hřbitovu.

Nutno dodat, že na náš hřbitov nechodím zas tak často. Resp. chodím tam hodně málo často na to, abych si všimla, že i hřbitovy mají své otvírací hodiny… Čert aby do toho kopl! Ale vždyť jsem to té naší babce slíbila!

Zkusila jsem zadní vchod. Doposud jsem měla za to, že jsou tahle rezí okoralá vrátka odemčená vždy. Nyní na nich ale visel obrovský zámek.

„Že bych na hřbitově přelezla přes plot? “ Napadlo mne.

„Ale co když mne někdo uvidí a udá?“ Křičelo mé ostražitější já…

Nakonec jsem se přikrčila, rychle rozhlédla a vyskočila nahoru na plot.  Vždyť jsem přece aktivní sportovkyně, tak co? Otupělá z prášku na nervy, který jsem si vzala při pohledu na spoušť, co jsme vytvořily s holkama při pečení a posilněná jedním malým Myslivcem ze vzteku a na cestu – jsou přece svátky, tak co? – jsem ale nějak přehlédla tu horní řadu velkých ostrých latí hřbitovního plotu… no jo a právě na ně jsem dopadla… tu bolest mezi oběma půlkami a snad vším mezi nimi jsem nečekala…  „AAAAUUUUU!!!!! “ Neslo se po hřbitově…

Domů jsem se dobelhala.

„To tě teď Martičko snad ani nebudu o velikonočním pondělí vyplácet pomlázkou… už jsem se začínal bát, jestli to s tou sádrou vlastně zvládnu…“ Karel se prostě při pohledu na mé modřiny vysloveně bavil. „Ještěže tě nesebrali policajti, že kradeš na hřbitově umělé kytky, no to by byl teprve mazec…“

Že by tohle byl začátek toho všeho veselého, co mi předpovídal sen? Chjo…

Jo a babi, takové věštby si prosím tě nech. Na Velikonoce i jindy… 🙂

Mějte se parádně

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková