Každý z nás se někdy něčím trápí, stane se nám něco nepříjemného nebo bolestného a trápení je tu. I já se trápím. A musím říct, že to umím velmi dobře. Někdy mám pocit, že nic jiného neovládám tak dokonale. Pokud by bylo potřeba vypracovat nějaký skvostně katastrofický scénář, zcela jistě bych vyhrála…
Cítím se, jako by mi vyhodili všechny figurky ze hry Člověče, nezlob se…
Manžel mě chvíli pozoruje a pak povídá: „Nechtěla bys ty ho mít pod skleněným poklopem?“ Kdyby to šlo, odpověděla bych „ANO“. Chtěla bych, aby můj syn byl vždy v bezpečí, aby mu nikdo neublížil. Chtěla bych ho mít stále na očích a chránit ho, kdykoli to bude potřebovat. A jakmile mi někdo řekne, nedělej si starosti, hned si je začnu dělat. Můj mozek je zjevně nějak jinak propojen, neodsouhlasí logické návrhy a nepodléhá žádným radám, funguje naprosto mně záhadným způsobem. Docházím k jedinému možnému závěru: jsem máma na plný úvazek, od konečků vlasů až k malíčkům u nohou.
V posledních dvou letech si svou vlastní „deformaci“ uvědomuji a snažím se to postupně napravovat. Se sevřenými rty a zaťatými zuby svého syna nepolíbím před školou a před spolužáky! Už ho neoslovuji: „broučku“, „zlatíčko“, „andílku“! Pustím ho samotného do obchodu a nebudu se plížit 20 metrů za ním a schovávat se za popelnicemi!
A protože je víkend a nepřichází žádné nové trápení, tak se trápím tím, že jsem se tak zbytečně trápila…
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Holčičky moje,také se trápím,když vidím škvrně zamračené nebo plačtivé.A což teprve,potkám-li venku děti,které se perou,sprostě si nadávají,nebo v přesile napadají spolužáka.To musím vždy zasáhnout.Své první dítě jsem musela odložit do jeslí,když mu bylo 1 rok.Rvalo mi to srdce.Druhou -holčičku jsem dala do jeslí ve dvou letech-ty první dny tolik plakala,že jsem to slyšela venku na dálku.Brečela jsem s ní.Pak si zvykla,ale vždy na mne smutně koukla a já se snažila,hned jak přijdu z práce,nenechávat děti moc dlouho v jeslích ani ve školce,jen chvíli pobyt v kolektivu,nutné zaměstnání a výuka odbor.zaměstanci,příprava předškoláků do školy a hned domů a věnovat se dítěti jako správná máma.
Cvrčku, těch prvních 14 dní bylo děsných, malej plakal, nikoho tam neznal a chvíli trvalo, než si zvyknul. Já bulela taky, ale až když za mnou zapadly dveře… Každý začátek je těžký, jsem ráda, že tohle máme za sebou.
Elišku máš senzační, jestli to takhle krásně zvládla, je šikulka a vědomí toho, že tam má brášku, jí určitě pomohlo.
Eliška šla do školky poprvé v den svých třetích narozenin taky bez zvykačky, s tím rozdílem, že tam měla brášku – já taky do nového prostředí…Ale možná to bylo pro ni dobré, že se s tím nedělaly žádné štráchy – vzala to prostě jako hotovou věc. Od první chvíle se tam těšila a ani jednou nenaříkala, že tam nechce. Jak asi musí trpět maminky, kterým děti ráno pláčou, že tam nechtějí…uááá – ani pomyslet!
Cvrčku, na nástup do práce po mateřské raději ani nevzpomínám, to byla skutečné utrpení!
Zavolali mi z práce, že pro mě mají místo a jestli chci nastoupit, tak musím HNED. Takže můj malej nastoupil do školky a já šla do práce! Oba dva vykulení a nešťastní. A první den rovnou na 8 hodin…. žádné zvykání, žádné rozkoukávání.. hodili nás do vody a plavte.
JOJO…první den v práci po mateřské byl pro mě horor. Do práce jsem se těšila, ale myšlenkama jsem byla celý den ve školce a od prvního dne mi visí děti na nástěnce:-)))
Piškotko, Ájíku – ani nevíte, jak mě bolelo, když si učitelka ve školce stěžovala, že je Elí ukňouraná a nesamostatná a jak mě po půl roce hřálo, když ji vychvalovala do nebes, jak se zlepšila a jaká je škoda, že chyběla na besídce. Martínek zase uchvacuje všechny ženský v širokým okolí svými kukadly (nebo i?):-)))-tak to taky povyrostu…
Postupem doby ale trnu míň a míň, ale nejvíc trnu, když si vjedou do vlasů – to pak nevím, o kterého se mám bát víc…
Bokul, vydrž, já bulela jako želva a to už jsem měla po porodu a do domova za tři dny((-: A stejně se mi stýskalo. Padmé, ano, vyrábět takové poklopy, vyděláme majlant((-:
Piškotko, Ájíku – napsaly jste to krásně obě dvě! Přesně tak to s námi je. A jak píše Ájík „určitě je to tak správně“! Přeji krásný sluníčkový den.
Jasně, že ten pocit mám , Piškotko 😉 A určitě je to tak správně 🙂
I ti mí kluci jsou nejkrásnější a nejšikovnější a nejpřítulnější…. ale když vidím, jak mě kolikrát vytáčejí, tak si zas naopak říkám – noooo, když s..te mě, co by asi řekli ti druzí? 😉
Jsem taky moc ráda, že se tu sešla stejná „krevní skupina“ maminek :)))
Padmé, jestli já na tom nejsem hůř:o))) Kolikrát když nějaké dítko strčí do mojí Sárinky (3,5r), v duchu křičím:“Neviděls ji nebo co???!!!“ Když ona někoho dospělého pozdraví a natěšeně čeká, až jí odpoví, čehož se třeba nedočká, kleju mnohdy i nahlas: „Takového nezdrav, je nevychovaný!“ Prostě to máme v sobě:o) Taky máte holky pocit, že zrovna to vaše děťátko je to nejroztomilejší? Já mám takovou opičku doma, že to svět neviděl! :o) Jsem ráda, že jsme tu vesměs všechny podobné :o)))
Děkuju Vám všem 🙂
Je mi moc moc příjemné vědět, že jsem někoho rozesmála, pobavila nebo potěšila a hřeje mě vědomí, že je nás víc, kdo to takhle intenzivně prožívá :-))
Bokul: a co tvoje miminko? všechno v pořádku?
Držím palečky.
Padmé:-))) mluvíš mi z duše-katastrofické scénáře mě provázejí celý život-když je druhý den něco důležitého,tak v noci nespím a ,,bájím“…naučila jsem se udělat si u každé černé myšlenky pomyslné škrtám,škrtám-klidně můžeš naznačit i rukou a do hlavy si vtloukám jen samé pozitivní věci.
Když měl syn nastoupit do školky byla jsem měsíc zelená,že se asi zblázním,že ho tam neuhlídají,že se mu něco stane.
Ale člověk by takto přemýšlet neměl,jen si ty katastrofy na sebe a HLAVNĚ na ty své milované přivolává.
Takže s tím statečně bojuju a v myšlenkách se zaobírám veselými zítřky a víš jak, na co člověk hodně myslí,to se mu splní:-)))) K
Bokul brzy se uzdrav.Tomuhle trápeníčku se možná brzy budeš usmívat:-))
Padmé,hezoučký článeček o trápení asi každé mámy,ale to k tomu mateřství patří a přesně jak říká Ajík-malé děti malé starosti,velké děti velké starosti.Tak snad jen všem nám maminkám,ještě že jsou VD a můžeme se podělit,protože sdělená starost poloviční starost a člověku někdy stačí se svěřit a hned je trápení půl:-))
Taky se ted trapim….
Jo, docela dost vazne. Jsem v nemocnici a jelikoz mam vratit sluzebni notas, privezl mi manzel svuj… No a pri administraci VD (vyhodnoceni soutezi) se mi manzeluv notas zacal sekat a ted uz nejde pustit ;-(
Na pokoji jsem sama, na pusteni TV musi mit clovek koupenou kartu a na ni kredit (coz jsem po 15 dnech v nemocnici jeste nepotrebovala)…
Me asi klepne. Kdyz mi manzel pred 20 minutama volal, pripadala jsem si jak male dite na tabore, kde se mu nelibi a vsichni jej tam trapi…
Jsem ráda, že jsem nebyla taková sama. Také mě dětičky musely upozornit, že nemám dělat to či ono, protože budou před ostatním spolužáky za „magory“, které matka neustále šmíruje. Dalo mi to práci, ale se zaťatými zuby jsem všechno překonala a nevystavovala své andílky posměchu svých otrlejších spolužáků.
Padmé :)))) Moc jsem se pobavila – a doufám, že tě to nebude trápit :)))
jj, někdy bychom ty naše broučky nejraději zavřely do skleníku, aby se jim nikdy nic nestalo… ale moc dobře víme, že si musí své úspěchy, zklamání, bolesti a trápení odžít sami, jen aby získali tolik cenné životní zkušenosti…
Vidím to teď zpětně – když mám doma dva skoro puberťáky a k nim dva předškoláčky sotva odrostlé batolecímu věku – jak jsou ty starosti odlišné a dávám za pravdu mojí mamce, která s oblibou říká – malé děti, malé starosti.
Tak co říct? Zkus se netrápit a poper se s tím :))
Mobile Sliding Menu