Tady je Barákovo

Tak se tak hrabu v archivu a narazím na článek od Ajíka – Venkovská idylka. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Mluvíš mi z duše, drahá přítelkyně.

Psala jsem tu kdysi, jak jsem se seznámila s Brebtou, mým manžou, mou druhou polovičkou, mým druhým já…

Já jsem „holka z baráku“. Sice z okálu, ale i to se počítá. Lacin je vlastně taky „z baráku“. Oba, později, vinou souladu skutečností, jsme byli panelákoví. Taaakže, když jsme si padli do oka a bylo jasné, že to bude víc než kamarádšoft, shodli jsme se na tom, že zase jen do „baráku“.

Můj milý kdysi, o občanské nauce, na otázku, jak si představuje svoji budoucnost, prohodil, že by chtěl tak dva-tři baráky. Učitel se nechal slyšet, že si ten můj hrdina dost věří. Venkoncem vzato, ani moc ne, jmenuje se BARÁK..

Pracovali jsme oba u malé firmičky, skvělý a chápající zaměstnavatel, vlastně rodinné prostředí. Náš šefik znal náš sen o vlastnění nějaké nemovitosti a „honil“ nás, ať rychle něco koupíme, neb, přijdeme do EU a všechno půjde „nahoru“. Tak jsme se dívali, dívali, a nakonec „honem“ něco koupili.

Nevím, jestli mi porozumíte, ale když jsme vozili kohokoli, kdo byl ochoten se s námi na tu ruinu (jak nám později soused taktně sdělil, koupil by ji tak za „sto“) podívat a když se rozjela celá ta úvěrová mašinérie, jediné, co mne v té době napadalo, bylo, jaká neskutečná drzost to ode mne je. Od člověka, který vzal kramle z VŠ, protože ho „přestala bavit“. Od člověka, který neudrží korunu a to, že má šanci získat úvěr, je jedině zásluhou trvalého platebního příkazu k úhradě (že tedy na peníze, které odešly, se špatně sahá). Pak jsme TO koupili.

Nejprve to měla být víkendová chata a jednou možná… Jenže pak jsme začali zjišťovat, že se nám odsud v neděli nechce. A tak jsme začali odjíždět až v pondělí ráno… Jednoho dne jsme si řekli, že ta zborcená zeď je už vlastně opravená a tak proč nebydlet na stálo. Žádný bojler, ústřední topení, teplá voda – jedině z prádelního hrnce na kamnech. Z pěti místností jenom kuchyň obyvatelná a tudíž obývaná.

Po roce života v novém domově jsme zjistili, že jsme byli drzejší, než zdrávo. Byla jsem „v tom“. Jeden známý nám říkal, jak má přijít dítě, práce jde rychleji, než by se zdálo. Měl vážně pravdu. Šlo to až neskutečně rychle.

Byl 19. leden 2007, půl jedné ráno, já na počátku pátého měsíce těhu. Večer jsme strávili u sousedů, přetáhli jsme to a spát jsme šli až v jedenáct s vědomím, že rána budou těžká. Kolem půl noci mé ucho, zvyklé na panelákové ruchy a nezvyklé na vesnické ticho, zaznamenalo kovové „cinknutí“. Nechala jsem to „koňovi“ a v duchu nadávala našemu boxerovi, že určo našel ten tác s bábovkou, má ho zrovna v práci na podlaze a teď se tam v klidu láduje.
Byla jsem tak unavená, že jsem to nechala být. V pěti minutách ovšem zvonil manželovi mobil. (V místě, kde je takový nedostatek signálu, že si ani záchranku nezavoláte…) „Láďo, vstávej, spadla vám střecha.“ (Hle, odtud to kovové „cinknutí“.) Má rozespalá polovička odpověděla: „Jo, a kam?“ „Na vaše auto…“

Nu, co dodat. Já těhu, a orkán Kyrill o sobě dal takto vědět. Následující tři měsíce jsem chodila na záchod s děštníkem. Byla teplá zima, takže co v noci napadlo, přes den roztálo a než se udělala nová střecha, bylo vše „durch“. Střídavě jsme plakali, střídavě se utišovali a vzájemně se uklidňovali, že na Diazepam to ještě není (nejsme práškoví). Pojišťovna se „pochlapila“, nějaký ten úvěrek jsme ještě dovymáčkli a hlavně rodina zabodovala.

Takže v květnu jsem přivedla domů čerstvou holčičku a měla jsem pro ni „I“ teplou vodu rovnou z bojleru.((-:

Je třeba dodat, že naše drzost nezná mezí, takže jsme si letos v říjnu „donesli“ další holčičku. Na časté zamrzání vody a ucpávání odpadu jsme tak nějak už zvyklí ((-: a topení ve dvojích „krbovkách“ už mi nikterak zatěžko nepřijde. Přeci jen „bydlíme ve svém“ a HLAVNĚ,
TADY JE BARÁKOVO.((-: