Je pondělí ráno. Chraptím. Asi to bude tím víkendovým soustředěním. Nacvičované requiem nám dalo docela zabrat a zbytek jsme dorazili po večerech…Soustředěně tedy hledám Vincentkové pastilky a Homeovox. Má spása…
Opak je pravdou, sice zkouška byla zkrácená, ale stihly jsme se dozvědět (sopranistky), že jsme vlastně k ničemu a jsou s nama jen problémy. Tiše skřípu zubama a dusím v sobě vztek. Tak já jsem tu dobrovolně a ještě si nechám nadávat? Malá v noci špatně spala, jsem unavená, a moje hlasivky ještě víc, nemám šťávu na to, abych kromě intonace ještě udržela barvu, výraz a forte… Že jsme celý víkend tahaly áčka až z paty, to už je zapomenuto….fajn. Jenže jsem člověk labilní, takže před zkušebnou oznamuju své sousedce, že to vidím na delší pauzu, protože toho mám plné zuby a že mě to fakt nebaví poslouchat. Přesvědčuje mě, ať to nedělám, ale jsem pevně rozhodnutá. V autě už mi lítostí a vzteky tečou slzy a doma hážu složku s notama do nejzapadlejšího kouta.
Úterý ráno nepřináší o nic lepší náladu. Chrapot zesílil, naštvání nezesláblo. Hned dopoledne se vykecávám kamarádce, která toho slýchá dost. Ortel zní – z toho se vyspíš. Tvrdím, že tentokrát nevyspím. Už o víkendu jsme si poslechly, že ty soprány by potřebovaly lepšího tahouna a včera to dorazil. Uražená ješitnost. Že by ji měly i ženské? Vždycky se o ješitnosti mluví v souvislosti s chlapama. No kdoví…
Ve středu během dne přichází mail od dirigenta. Je v něm odkaz na stránky, kde jsou jednotlivé části requiem hezky po hlasech, tak ať se můžem učit i doma….To víš že jo. Já si nechám nadávat a pak ještě budu něco cvičit doma. Stejně si dávám pauzu. Mail zavírám a ani mu nepřidám štítek „pracovní“, jak to mám ve zvyku. Jenže večer mi to docvakne! Vždyť já už mám zaplacenou půlku prázdninového zájezdu. Nóó, tak to s tou pauzou asi nebude tak horké… Večer nad knížkou mi myšlenky bloudí notovýma partama, stokrát si přehrávám scény, kdy nám dirigent něco vyčítá. Stokrát si říkám, že si jen nevidí do pusy a možná to tak ani nemyslel. Stokrát si představuju, že v pondělí večer nejdu do zkoušky a doma přemýšlím, co se tam děje. Ale zatím ze svého přesvědčení neustupuju. Aspoň 14 dní, aby si někdo mého protestu všiml….
Ve čtvrtek ráno mě neprobudí jen výkřiky z postýlky typu „Maminto, už je jáno, musíme vstávat!“, ale i úmorná bolest v krku. Tak káčo, to máš z toho tvého věčného zpívání. Zjišťuju, že malá má trošku rýmu. Tak to asi bude spíš ta změna počasí, než zpívání. Ruším Homeovox a započínám útok na krk.. Zatím jen polehku vitamínama a eukalyptovýma bonbonama. Asi k té pauze budu mít nakonec i důvod. Vzdor zatím trvá.
Odpoledne opět narazím při úklidu na noty a v mailu na odkaz. Váhám….Ale ne, fakt na to kašlu. Jenže když už sedím u toho malování a jistím vodovky, tak bych přece poslouchat mohla, ne? I bez not, aspoň to trošku dostanu do ucha. A taky je to requiem hezké, tak aspoň si ho připomenu….no jo, měknu jako máslo. Ale stejně jsem ještě naštvaná. Pokud teda zpívat neumím, tak ať mi to řeknou do očí a vyrazí mě. I když by mě to asi zabilo. Žádná hvězda nejsem, klasická sboristka, která nemá potřebu vyčnívat, ale myslím, že intonačně to zvládám…snažím se a zpívám s nasazením, s radostí….tak proč ze mě někdo dělá neschopného blbce?
Malá odešla s manželem za babičkou. Tahám z kouta noty, pouštím requiem a se zaujetím listuju partem. Cvičené pasáže mi naskakují, v dušičce blaho a já opět taju…Strávím u počítace s notama v rukách zbytek volného času, který tento podvečer mám. Stejně mám zaplacený ten zájezd. A v září se má znovu zpívat má milovaná Carmina Burana. Asi ten vztek opět rozchodím a v pondělí opět jako obvykle půjdu do zkoušky.
Kdo chce kam, pomozme mu tam…
Napsal/a: Pavlinkav
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
Krásný článek,líbí se mi a obdivuju vás,že máte ještě hlas.Operu nemusím,ale obdivuju ty talenty co to dovedou a poperou se s tím.Hezký večer.
Ahoj, z nám to od mé dcery, ale ta nevydržela a praštila s tím definitivně. Sice pořád poslouchala, že je spásou a jen ona to táhne, ale jak to zaskřípalo, už mohla za vše. Jen měla v tu dobu 13 let a tu zotpovědnost prostě malá duše neunesla.
Tak náš na acapelovky taktovku nebere, na orchestr jo. Své kvality asi předvedl na té carmině – orchestr+ 120členný sbor…
Tak náš „sbormistr“ tedy taky máchá rukama, ale zvládá to skvěle – udirigovat takový 60-ti hlavý sbor… na to, že je amatér, hodně dobré 🙂
Ó, Dášo, tak to se musím zastat, že my teda máme sbormistra-dirigenta;o), který svede velké kousky;o)
Ale ve Francii dirigoval Carminu bělorus Galanov, bývalý baleťák a dodnes se směju, když si vzpomenu, jak jsme s holkama čekaly na tu jeho „pózičku“:o))) Ale byl to machr, o tom žádná….
Teď trochu drzosti:
Jaký dirigent? Jenom sbormistr! :o)
On se jeden sbormistr pokouší u nás dirigovat totiž orchestr, a nepoužívá taktovku (to sbormistři málokdy používají), jenže pro hráče orchestru to je nejvyšší urážka – přijít bez taktovky. Tak mu říkají „hnětač“, protože mele rukama jako kuchyňský robot na těsto…
Ájíku tak nevím, jestli mám být ráda nebo smutná, že je to asi všude stejné:o)
Je fakt, že dirigent to taky nemá lehké, ale…my to vidíme z té naší stránky, že jo:o)
Pavlínko, krásný článek a říkám si, že se všemi sbory a dirigenty to bude asi stejné 🙂 Podobný vztek jsem taky občas mívala, když jsem ještě za svobodna zpívala v chrámové schole (v té kytarové 🙂 ) Taky jsem se vztekala, že to vždy ods…ou ti přítomní, že sama v sopránu mezi zbytkem sboru to opravdu neutáhnu a ať se zlobí na ty, co to flákají… 🙂 Nevydržela jsem ,po svatbě už jsem zpívala jen párkrát na svatbách. No co, zas to vzali ti mladší a naši vrstevníci (někteří) se přesunuli mezi starší a zpívají náročnější kusy 🙂 A je to stále stejné. Stejné nářky a stejné stížnosti, dirigent s tím taky „seká“ každý rok a zas poctivě jede dál… Někdy mi to taky chybí, tak snad třeba někdy, až už nebude tolik starostí s dětmi… 🙂
No, já zvažuji, kam se vrtnu, až holčičky odrostou.
A vypadá to právě na sbor. Jen nevím, jestli místní ženský, nebo smíšený.
Máme tu i divadelní spolky, ale ten vyloženě dospělácký to bere příliš vážně (klasické amatérské činoherní divadlo), ten druhý vede podivín a je plný vysokoškoláků – to už jsem zkoušela a nesedlo.
Zkoušela jsem i šermíře, ale to taky nedopadlo – to jsem ještě dojížděla denně do práce. Teď mám zas děti.
Takže to vypadá, že si buď založím něco sama, nebo se vrhnu na muzicírování s mými dětmi – někteří učitelé v naší ZUŠ to prý docela vítají (že bychom hrály časem třeba trojhlas na zobcovky, nebo bych se mohla naučit nějaký jednoduchý klavírní doprovod…)
Ale zatím mě fakt limitují holčičky, jejich věk a jejich „provozní“ závislost…
Carmina Burana je úžasná (jako samotný Carl Orf a jeho „škola“).
Jarmi, příklad si nevezmu:o) A znechutit se nenechám, ono ho to zas přejde a bude rád za to, že nás tam má (doufám:o))). Divadlu jsem propadla taky, ovšem jako divák:o) Zpívání jsem propadla někde na střední, začla jsem kostelní scholou a skončila tady v tomto smíšeném. Mezitím jsem okupovala vysokoškolský:o)
Hlasivky už jsou v rychtiku, ale pro změnu šílená rýma, takže jsem si právě nahlásila pauzu i se zdůvodněním a dám si tak 14 dní pohov….ale už mě to fakt přešlo a seč mi síly stačí sháním tu nahrávku, je to moc hezké requiem. Zatím u mě sice pořád vede ten Mozart, ale i tohle má svá krásná místa.
Babofko – ta Carmina bude pravděpodobně na podzim ve Vyškově;o) a dost často bývá v Praze – zpívá ji Vysokoškolský umělecký sbor. A je to nářez:o) Loni jsme to zpívali ve Francii – nezapomenutelné.
Hm, nelíhnou se dirigenti ve stejném hnízdě?
Mám podobnou zkušenost, ačkoliv já jsem alt (dle některých bych dobře zapadla i mezi basy (o; )
Náš dirigent si otevíral hubu právě na nás alty a nikdy si neodpustil poznámku, že je nás přehršel…
Já se naštvala a zmizela. Ale jak jsem mu pak byla dobrá, když na jedno vystoupení potřebovali doprovod na zobcovky (už si nejsem přesně jistá, ale myslím, že to byla nějaká skladba Petra Ebena a u toho svého partu jsem se pěkně zapotila – ale úspěch to mělo).
Podobně se choval sbormistr v dětském sboru, který mi časově koridoval s dramákem (chodívala jsem až po rozezpívání). A když jsem jednou radila jedné spolusboristce, co vykecávala a netušila, které noty zrovna zpíváme, tak jsem to slízla já. A jako horká hlava jsem se na sbor vyprdla a cele propadla divadlu.
Zato ve školním sboru na základce jsem byla za hvězdu. Hlasově alt, ovšem jako jedna z mála uzpívala i první hlas. A pak přišla na řadu i ta moje zobcovka.
V osmičce jsem dostala diplom za úspěšné reprezentování školy a knihu „Píseň nejdražší“ (hm, už bych si ji mohla konečně přečíst…)
No ale ze mě a z mé horké hlavy si asi příklad neber…
Co…!?
;o)
Krásné, krásné… :o)
Requiem nemůže za dirigenta, ne?
Však to znáš-maminka a dirigent má vždycky pravdu.
BNyla by škoda kvůli němu přestat zpívat.
Tak ať vám to dobře dopadne!
Teda, Pavlinkav, obdivuju každého, kdo umí zpívat, takže i tebe, a i když teď momentálně asi skřehotáš, jsem si jistá, že pořád zpíváš 100x líp než já 🙂
Já zpívám strašně ráda, ale strašně falešně. Myslím, že i mé „hóóóřííí“ by znělo tak pekelně falešně, že by hasiči stejně nepřijeli 🙂
A Carmina Burana, to si dám líbit, je to tak nádherný, až mi z toho naskakuje husí kůže… 🙂
Mobile Sliding Menu