Setkání se stářím

„Ahoj Dane!“ osloví mě znenadání kdosi na cestě ze školy, právě když se chystám odbočit na příjezdovou cestu našeho domku. Neznámý vzápětí připojuje ke svému pozdravu i přátelský úsměv, jako bychom byli dlouholetí kamarádi. Já jsem ale poněkud zmatený. Vůbec totiž nevím, odkud bych měl toho pána znát. Může mu být tak sedmdesát, možná dokonce osmdesát let…

I když pravda je, že navzdory jeho obličeji hojně zbrázděnému vráskami, mi jeho rysy trochu povědomé přece jen jsou.
Přesto mu trochu rozpačitě odvětím neutrálním dobrý den. Tento pozdrav je možná trochu prostý, ale rozhodně by v žádném případě neměl urazit.

Vzbudil však mou zvědavost. Zkusím tedy navázat rozhovor otázkou, zda se známe. Mohl si mě přece splést s někým jiným. Mé oslovení zvolil sice správně, jenže Daniel je celkem běžné jméno, takže na tohle se spoléhat asi nemůžu.
On se však tajnůstkářsky zašklebí a odpoví: „Ty mě zatím neznáš. Spíše já tebe. Tedy, aspoň do té míry, co mi ještě slouží paměť,“ směje se a já jsem zmaten čím dál tím více.
Asi to na mě musí být poznat, protože staříkovi pobavením září očka. Už mi to nedá. Rád bych se konečně dopátral jádra věci…“proč se mnou chcete mluvit?“ celý napjatý vyčkávám odpověď. Tolik očekávané rozuzlení se ale bohužel nedostaví. Naopak. Přestanu chápat úplně. Děda totiž odvětí: „Já? Že chci mluvit s tebou? To spíš ty se mnou… Jen si vzpomeň… Nepřemýšlel jsi včera o tom, jaké to bude až zestárneš? Zda si udržíš dosavadní přátele? Přestěhuješ se? Oženíš? A co tvůj vzhled?… Tak tady mě máš. Dobře si mě prohlédni. Tvé stáří, těší mě!“

Nevím, jestli se smát, dát se na útěk, nebo se toho pána opatrně zeptat, cítí-li se duševně zdráv. Jedním si však jistý jsem. To, co právě říkal, je pěkný nesmysl. Na to nepotřebuji žádné složité dedukce. Odvodím čistě logicky, že nic takového není možné. Nejsme v nějakém fantasy filmu.
„Nekoukej tak nedůvěřivě,“ přeruší tok mých myšlenek, „ne všechny věci, které se kolem tebe dějí, musíš chápat.“ To je vážně neuvěřitelné. On mi snad vidí do hlavy!
„Máš teď dvě možnosti,“ pokračuje, „buď tuhle šanci zahodíš a odejdeš domů psát úkoly, nebo matiku odložíš na později a rozhodneš se mi prozatím věřit. Pak získáš odpovědi na své otázky. No, tak?“ tázavě zdvihne obočí nad pravým okem. V tu chvíli mi dojde, že tohle je přesně můj zvyk. Rodiče i kamarádi se mi kvůli němu už léta smějí.
Hm, dokážu to všechno v této chvíli jen tak pustit z hlavy? To určitě ne. Nedbám tedy varování, které mě upozorňuje, abych se vyvaroval rozhovorů s cizími lidmi, a rozhodnu se risknout to. Ostatně ruku na srdce, nikdy jsem nebyl zrovna poslušný chlapec, který dbá na to, aby náhodou neporušil nějaké to pravidlo.

Má odpověď mluví sama za sebe.“Nechcete se posadit?“ ukážu prstem směrem k lavičce před domkem.
„Tak čím začneme?“ zajímá se ještě než se pohodlně uvelebí. Poněkud mě svou přímostí vyvede z míry. Najednou si nemůžu nic duchaplného vybavit. Nakonec vyhrknu první, co mě napadne: „Budu muset nosit naslouchátko?“ Málem skončí na zemi, jak se směje. Viditelně jsem ho svým dotazem pobavil. Vzápětí se ale omlouvá, abych to prý nebral osobně. „Chápej, jenom sem si vzpomněl, jak jsem se toho bál. Co když nebudu moci usnout? Uslyším každé šustnutí… a tak podobně. To všechno se mi honilo hlavou, ale dneska mi to ani nepřijde. Navíc to udělátko je tak nenápadné, že sis ho ani ty, se svýma mladýma očima, na první pohled nevšiml, jinak by ses asi neptal, že?“

Pravda, pomyslím si a přikývnu. Zároveň si už připravuji novou otázku. Potřebuji nějakou smysluplnější, na zlepšení reputace.
„A co zdraví?“ To je přeci důležité v každém věku. V duchu jen doufám, že se jako starý nevyžívám ve vyjmenovávaní bolestivých kloubů, dat, hodin a minut, kdy mě kde píchlo, případně o kolik zase zdražili léky.
„Vidíš mě, ne?“ začne mé druhé já. Nadzvedne klobouk, pod kterým schovává téměř holou lysinu a zvesela začne popisovat: „Vlasů bych měl dostatek, akorát na poněkud menší hlavu. Za to oči, ty by mi mohl závidět i ostříž.“ No jo, samochvála vždy patřila k mým slabším stránkám.
„Bezva, takže mi můj milovaný koníček, čtení knížek, zůstane?“ Dnes čtu každý den: v autobuse, před spaním i o některých nepotřebných hodinách ve škole. Třeba o takové chemii, že. Ale co když ke stáru své zvyky změním? Stařík naštěstí jen odmítavě zakroutí hlavou. „Mám doma knížek, že bych si mohl zařídit vlastní knihovnu. A to, čistě mezi námi, by mi bohatě stačily jen dvě. Než dočtu druhou, děj té první stejně zapomenu,“ uchechtne se.
„Má to však i výhody. Když se s babičkou pohádáme, druhý den o tom ani jeden z nás neví.“ Asi bych se měl smát, avšak místo toho skáču radostí jen v duchu. Tak se přece jenom ožením. Hurá! Maminka může být klidná. Námět pro další dotazy se mi přímo nabízí. Nemůžu přece přijít o příležitost poznat svou nastávající blíže.

Mé „já číslo dvě“ si na úvod neodpustí několik kousavých poznámek o tom, jak jsem najednou zvědavý. „Omlouvám se, nemohl jsem si pomoct. Tak tedy: možná to bude znít jako klišé, ale ona je něco jako moje sluníčko.“ To určitě někde vyčetl. Spolknu rýpavou poznámku.
„Když je hezky, vyrazíme na procházku, prohodit pár slov se sousedy. Hodně času zabere práce kolem domku a sadu. To víš, babička dlouhou dobu pracovala jako zahradnice. Za deštivých dnů se držíme raději doma. Ono posezení v houpacím křesle s kávou a novinami taky není špatné.
Nechce se mi věřit vlastním uším. Já, člověk srostlý s městem, zvyklý na cheesburger z rychlého občerstvení k obědu, víkendové noční večírky, obchodní centrum za rohem, se dobrovolně přestěhuji na venkov.

„Děláš, jako kdyby to byla nějaká ostuda. Na vesnici se stěhuje čím dál více lidí, a to i mladých. Jestli tě to ale aspoň trochu potěší, konečně si splníš svůj dlouholetý sen, jež sis ve městě dovolit nemohl. Koupíš si psa, velkého huňatého hafana, kterého si zamilují především tvé vnučky,“ spiklenecky na mě mrkne.
Nejdřív manželka, teď ještě děti. A ne jedno, rovnou dvě. Navíc pokud to chápu správně, samé holky. Hotová převaha, ještě že tam bude ten chlupáč.
„Netvař se tak vyděšeně. Jsou jako princezny. Markétka a Eliška se jmenují. Uvidíš sám, obtočí si tě kolem prstu. Ještě ty sám budeš vymýšlet, kam s nimi vyrazíš, odpočítávat dny, které zbývají do jejich příjezdu. Ber to tak, že u vás alespoň stále bude živo. Až budeš starší, pak si teprve uvědomíš, jak hrozná může být samota.“
I tak je to pro mě menší šok. Teď ale otázka nejzásadnější. Už,už se ji chystám vyslovit, když se z našeho domu ozve telefon. „Crr,crr!“ Zvuk stále sílí. Už se nedá ignorovat.

Náhle se probudím. Zvonění, které všechno zmařilo, nepocházelo z ničeho jiného než z budíku na mém nočním stolku. Vztekle ho vypínám. V hlavě mám zmatek. Nevím, co si o tom všem mám myslet…Byl to opravdu pouhý sen?

Napsal/a: Helča V