Sběratelství

Asi není na světě člověk, který by něco nesbíral. I třeba jen obyčejné věci. Něco nás nutí věci hromadit a vlastnit. Většinou už s tím začínáme jako děti. A na to, co sbíráme, má vliv doba, móda a taky to, co sbírá okolo nás. V budoucnu se náš malý koníček může stát vášní a začneme se sbírání věnovat „profesionálně“. Já bych chtěla mluvit o tom obyčejném sbírání…

„Totáč“ byla doba, ve které jsem já prožívala své dětství, tak nikde nebyl takový výběr, jako dnes. Ale asi proto bylo sbírání zajímavější. A co se vlastně sbíralo? Například to byly obaly od žvýkaček. Měl-li někdo známé v cizině a třeba i na západě, mohly se v jeho sbírkách objevit unikátní kousky.
Velký hit byly filmové obrázky Vinetoua nebo Sandokana a mít tričko s těmito hrdiny byl opravdu výkon.

„Céčka“, já sbírám céčka? Vzpomínáte na písničku od Michala Davida, která na nás řvala z rádií? A ta kvanta umělohmotných výlisků ve tvaru písmen C, O, Q, S, § a jiných, která se na nás hrnula na poutích, v obchodech. Děti si je mezi sebou měnily, počítaly, sestavovaly různé řetězy… A z některých byly v domácnostech i závěsy. Přiznám se, i já je ještě nedávno měla :o)
Mezi takové ty běžné věci, co tak normálně sbíráme, patří pivní tácky, zátky, půllitry, propisky. Snad každý někdy sbíral známky nebo pohledy.

Já jsem se soustředila na papírové ubrousky. Myslím, že jsem svou sbírku dotáhla do počtu asi 1000 ks. A to tenkrát žádné úžasné nedělali. Většinou byly ubrousky bílé, nebo maximálně s kostičkami. A před Vánocemi nebo Velikonocemi se objevil druh s větvičkou, šiškou nebo zvonečkama a ten byl ve třech barvách. Skvělá série, ne? Známí, rodina mi nosili ubrousky z restaurací nebo když jel někdo na dovolenou do Bulharska, tak nějaký přivezl.
Stejný sběratelský zájem měla i moje sestřenka (o 2 roky starší). Její taťka chvíli pracoval v NSR a nějaké zajímavé jí dovezl. Já sbírku podědila, když ji to přestalo bavit. Za nejzajímavější kousky jsme tenkrát pokládaly vícevrstvý (to už je teď klasika) s kýčovitým sněhuláčkem. No vkus se mění.

Když jsem byla starší – už bylo po revoluci. Ale těsně! Začala jsem se učit anglicky a zkoušela si dopisovat s dívkou z Japonska. K ní ode mě putoval Spejbl a Hurvínek a ona se z dopisů dozvěděla o mé zálibě a poslala mi pár japonských ubrousků. Myslím, že do té doby jsem neviděla nádhernější díla. Byly krásné, tenoučké, s japonskými motivy. To snad nebylo ani půl vrstvy. Vévodily u mě pak jako TOP.
Sbírala jsem je hodně dlouho a pak přestala. Říkám si, je škoda, že teď už je nesbírám, protože v obchodech je ráj. Ten výběr motivů, neskutečné. Jen koukám a nevěřím.

Jelikož jsem měla další velký koníček, dopisování, asi tak návazně nastal zájem o dopisní papíry. Kupovala jsem potištěné. Někdy jsem měla i 30 – 40 druhů. Je fakt, že jsem měsíčně napsala 100 dopisů, tak spotřeba byla. Začala jsem si z každého druhu odkládat jeden papír s obálkou a dělám to doteď, i když už nepíšu taková kvanta dopisů, ale i tak si je nechávám.

Další mojí vášní se staly notýsky, deníčky, diáře, prostě vše, do čeho se dal psát deník. Těch mám taky kvanta a většina z nich je popsaných.

Jak je vidět specializovala jsem se na papírnický průmysl :o).
A co vy? Sbíráte něco? Nebo jste jako děti sbírali?

Napsal/a: bovinkabovinka