Na svoje školní léta teď s odstupem času vzpomínám s určitou nostalgií, je to čas, který bych velice ráda vrátila, ale je bohužel nenávratně pryč. Vybavuji si své učitele, spolužáky, (převážně jen tváře, se jmény už je to horší), budovu školy, tělocvičnu, ale konkrétních vzpomínek mám poskrovnu…
Byl začátek května, sluníčko vesele hřálo, měli jsme zrovna polední pauzu, takže co víc si přát. Chodila jsem zrovna do sedmé třídy a puberta se mnou dost cloumala. Vyšly jsme s kamarádkou zrovna ze školy a chystaly se k nám domů. Za námi si zrovna mašírovali všechny tři třídy kluků, šli zrovna na hřiště na tělocvik. Měli různé poznámky na naši adresu a o to víc jsem se naparovala a dělala, že mě to vůbec nezajímá, proto jsem si ani nevšimla, že se přede mnou objevila na zemi veliká kaluž. Já, frajerka, ji přeci nebudu obcházet, a tak jsem do ní vstoupila. To jsem ale neměla dělat, protože nešlo o vodu, nýbrž o olej, který (jak jsem se později dozvěděla) vykapal, když se tam kropily kytky. A hádejte, co bylo před naší školou? Byl tam pomník Antonína Zápotockého a okolo byly na zemi mramorové desky. Takže kombinace mramoru a oleje byla přímo katastrofální.
Vstoupila jsem tedy hrdě do kaluže, v tom okamžiku mi podjely nohy a já se za burácivého smíchu za mými zády máchala v oleji. Spadla jsem asi třikrát, protože jsem se nemohla postavit na nohy. Oblečení, které jsem měla shodou okolností nové, dovezené ze SRN, bylo v tu ránu nasáklé olejem, z vlasů mi kapalo, připadala jsem si jak sardinka. Rudá jsem byla až za ušima, tak moc jsem se styděla, ale nebylo se kam schovat.
Když mi konečně kamarádka pomohla vstát, byli už kluci i s učitelem, který se také smíchy popadal za břicho, pryč. Myslím, že jsem jim velice zpestřila hodinu tělesné výchovy. Pokračovaly jsme tedy dle plánu v cestě k nám domů. Očima jsem zírala tupě do země, abych nemusela koukat na vyděšené a smějící se obličeje kolemjdoucích lidí.
Doma jsem se převlékla, věci jsem hodila do vany, z čehož poté měli velikou radost moji rodiče, a šla s velikým sebezapřením zpět do školy na odpoledku. Myslím, že nemusím ani psát, co se dělo, když jsem se potkala se svědky této události, ještě ke všemu opačného pohlaví.
Když jsem se odpoledne vrátila domů, čekala na mě maminka mezi dveřmi a otázky se jí rýsovaly v obličeji. Vysvětlila jsem stručně danou situaci, bouchla jsem naštvaně dveřmi a urazila se, jak to obvykle puberťáci dělají. Večer měl tatínek taky velikou radost a já se urazila podruhé.
Oblečení se zachránilo, maminka-kouzelnice to nějak provedla. Mohla jsem sekat patky dál. Ale na louže už jsem si dávala velikánskej pozor, všechny jsem pečlivě obcházela.
Napsal/a: vlskorepa
