Minule jsem vám psala o peripetiích spojených s výstavbou vlastního domku. Jak jsme si tehdy mysleli, posledního hnízdečka, o kterém jsme celou dobu snili.
To že se sen změní jednou v noční můru jsme si nepřipouštěli…
V létě toho roku, potom, co jsme se v zimě nastěhovali, se nám narodila naše dcerka. Byli jsme moc šťastní a bydlelo se nám nádherně.S příchodem zimy se ale přivalily potíže. V manželově práci se začaly otřásat základy. Měl velmi dobře, jak na tehdejší tak i na dnešní dobu, placenou práci. No a jaro nám přineslo první ránu. Majitel firmy, ve které manžel pracoval, byl v důchodovém věku a rozhodl se rozdělit jednotlivé pobočky firmy mezi své děti. Manžel měl tu smůlu, že se ocitl v područí nového majitele, který měl v úmyslu jejich pobočku položit.
Stalo se holt to, co se muselo stát, nepočítali jsme s tím, alespoň ne tak brzy, ale museli jsme se s tím poprat. Firma ukončila činnost. Manžel sice dostal odstupné, ale přesto jsme se báli nejhoršího. Našel si sice velmi rychle novou práci, ale mělo to své „ale“.
Rozhodl se pro státní správu, kde, dalo by se říci, je poměrně vyšší jistota v tomto ohledu. Jenže po víc jak půl roku pobíral základní plat, než prošel nutným povinným proškolením a plat se měl navýšit.
Chtěla jsem mermo mocí pomoci, abychom to ustáli. Než jsem otěhotněla, tak jsem pracovala ve firmě, kde jsem také nebyla zrovna špatně placena. Domluvila jsem se tedy s mými rodiči na dočasné pomoci v hlídání tehdy roční dcerky, abychom krizi ustáli. Nastoupila jsem tehdy na poloviční úvazek.
Jenže to neklaplo. Jednak manžel po tom půl roce nedostal zdaleka takové penízky, které by nám už pomohly a druhak se mí rodiče rozhodli pomoc s hlídáním po třech měsících ukončit. Pochopila jsem to, co se dalo dělat.
Manžel si tedy začal ještě přivydělávat druhou prací. Sice se dalo žít, tzv. na hranici, ale zas náš vztah šel do kytiček. Vůbec jsme se skoro neviděli. Přes týden byl v práci v Praze, abychom ušetřili na dojíždění a o víkendech dělal melouchy.
Začalo nás to zmáhat a vztah skřípat. Jak mě, tak jemu bylo líto, že nemůže být s dcerou a ukončení krize bylo v nedohlednu. Rozhodli jsme se tedy k tomu, k čemu jsme se rozhodli.
Přestože nám to lámalo srdíčka, tak jsme se dohodli na prodeji domu. Už jen proto, abychom se zbavili kolotoče okolo peněz a začali si konečně užívat rodinného života. Možná někdo řekne „srabi, mohli jste to třeba ustát“, ale tehdy jsme to tak prostě cítili, že to bude to jediné, co nás zmátoří a dá nám šanci začít odznovu a možná lépe.
Mno neříkám, že nám to zrovna manželovi rodiče schvalovali, ale pochopili to. Věděli o pozadí okolo toho všeho a nenesli to nijak drasticky. Nu což, vyplatili jsme jim penízky, které tehdy ležely jen na papíře a bylo to od nás prostě takové „omluvné“.
Protože jsme dům prodávali v době, kdy se ceny nemovitostí vyšvihly do nebeských výšin, tak jsme za něj dostali mnohonásobně více, než jsme vložili do stavby.
Vyčistili jsme si kompletně úvěrový štít. Pořídili byt na malém městě. Nový, pěkný na krásném klidném místě a začali žít tím pravým rodinným životem.
Taťka se nechal přesunout z Prahy nedaleko našeho městečka. Kde sice stále nejsou nijak slavné penízky, ale díky finančnímu nezatížení stačí. I já jako mamka přidávala ručku k dílu, ale tak, abych si dodatečně vynahradila pobyt s dcerkou na rodičáku.
Začali jsme tedy být spolu víc jako rodinka a trávili pospolu mnohem více času. Začali jsme cestovat a dělat věci, o kterých jsme dřív jen snili.
Neříkám, taky občas přišel mráček, ale rychle zase odplul.
Jenže to by jsme nebyli my, aby jsme neukázali ty své „držtičky roztažený“. No co, jsme tu už přece dva roky.
Po tom, co jsme tak dramaticky přišli o jeden dům, zařekla jsem se, že už nikdy žádný stavět nebudu. Jak je to ale s tím naším nikdy, o tom zase příště 🙂
Napsal/a: Horempádem
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Horempádem, četla jsem tvé články, jen kvůli nedostatku času nereagovala.
Jelikož se děsně nerada stěhuji, mám ráda své jisté, tak teda koukám, jak si s vámi už život zahrál a kam vás všude zavál.
Baráčku je jistě škoda, ale nikdy neříkej – nikdy. 🙂
Ty sadistko,nedáš pokoj??????
Zas naťukneš a pro nás-pěkně si počkejte….
Máš talent vypravěče,pěkně udržet napětí,to já vykecám všechno hned.
Taky mě nikdy nenapadlo,že budu nucena řešit změnu ve svém životě.
Byt koupený,2zdravý děti,které jsem v bytě ponechala /nejsem pro sociálku-jsou dospělí“aspoň papírově“/a odstěhovala se o 2 ulice dál k příteli.Pěkně vše vycházelo-pohoda.
Pak začla likvidace stanice a problém co dál.Po dlouhém uvažování jsme rozhodli,že děti tu necháme,přítelův byt prodáme a odstěhujeme se do jeho rodného města.Mě se tam moc libí,takže není problém.
Jo OSUD s náma pěkně mává.Co bych za to dala,abych to zvládla z poloviny jako ty.
Tak piš rychle jak to pokračuje,ať načerpám naději,že když se chce všechno jde…
Ty sadistko,nedáš pokoj??????
Zas naťukneš a pro nás-pěkně si počkejte….
Máš talent vypravěče,pěkně udržet napětí,to já vykecám všechno hned.
Taky mě nikdy nenapadlo,že budu nucena řešit změnu ve svém životě.
Byt koupený,2zdravý děti,které jsem v bytě ponechala /nejsem pro sociálku-jsou dospělí“aspoň papírově“/a odstěhovala se o 2 ulice dál k příteli.Pěkně vše vycházelo-pohoda.
Pak začla likvidace stanice a problém co dál.Po dlouhém uvažování jsme rozhodli,že děti tu necháme,přítelův byt prodáme a odstěhujeme se do jeho rodného města.Mě se tam moc libí,takže není problém.
Jo OSUD s náma pěkně mává.Co bych za to dala,abych to zvládla z poloviny jako ty.
Tak piš rychle jak to pokračuje,ať načerpám naději,že když se chce všechno jde…
Holky ouplně jste mě dojmuly, a to myslím naironicky, ale upřímně.
V základu je to tak, že jsem se z toho potřebovala uceleně vypsat a možná tak ukázat „někomu“, že se to stává i druhým.
Takováhle rozhodnutí jsou vždy těžká. Znám lidi okolo sebe, kteří lpí na svém bydlení a říkají, že by se toho nevzdali nikdy. Díky bohu ale nemuseli nikdy řešit to co my.
Osud je někdy nevypočítatelný a je jen na nás jakou cestu vybereme. Já jsem ráda, že jsme s manželem byli zajedno a rozhodli se pro rodinu, ve prospěch dcerky. Tak aby maminka i tatínek na ni měli čas a nemuseli dřít od nevidim do nevidim, jen aby se bydlelo ve vysněném domečku.
Tehdy jsme si to zdůvodnili tak, že dům tu má být pro nás a ne my pro něj.
Zároveň vím o pár lidech ve svém okolí, kteří by i něco podobného také raději provedli, aby se dostali ze šlamastiky, ale doba jim nepřeje. Prodej bytu, domku se jim nevyplatí, protože by jim nepokryl dluh natož ještě nové bydlení. Tak se snaží zase jinak po svém. Hledají lepší práci, uskromňují se , jak to jde a taky je to řešením, ale samozřejmě se těší, až to budou mít za sebou.
No nebudu předbíhat, ale rozuzlení vás asi překvapí:-)))
Horempádem, opět úžasný, ale bohužel tenhle díl zrovna není k pobavení:(
Normálně s tebou cítím a vrýváš se mi těmihle články do kůže.
Dohnala jsi mě i k zamyšlení, co kdyby……….to bylo tak i u nás.
Ale bohužel, manžel by se svého domečku nevzda, i kdyby na něm vázly sebevědší dluhy, což neváznou, je na něm prostě závislý, má zde kus svého života.
Já osobně, kdybychom se do takové situace dostali, tak bych udělala to samé, je důležitá rodina a láska k ní a ne nějaké peníze, které lidem kazí jen charakter, což vy ten charakter musíte mít obrovský!
Už se budu těšit na další pokračování:)
bože chraň,abych se dostala taky do takové situace…
Nevím jak bych to zvládla.Tvrdit,že ano by byla lež jako věž.
Holka dáváš mi zabrat.Po přečtení Tvých článků mě to doslova nutí přemýšlet.
Já nikdy nelpěla na majetku/taky proto skoro nic nemám/a brala spíš vztah na prvním místě.Nač by byl barák,když by v něm byl člověk nešťastný.
Je to děsný,že v dnešní době není žádná jistota.Už vidíš pohodu a najednou konec.Přesně jak jsi napsala.
Proto bych do stavby baráku nikdy nešla.No možná o pár let dřív,ale jak sama víš,člověk nikdy neví co mu OSUD přinese.
No musím se opakovat-seš dobrá,že to tak zvládáš.Myslím,že hodně lidí by se položilo už u prvního dílu…
Já souhlasím s Bramborkou – to je co se týká hmotných záležitostí snad jediná věc, které se upřímně děsím – že bychom museli domeček opustit a jít zpátky do paneláku.
Horempádem, jste fakt dobří, chápu, že to tehdy asi bylo nutné a určitě je dobře, že jste před „zlatou klecí“ dali přednost rodinnému životu, určitě to chtělo hodně síly.
Ale fakt by mě zajímalo, co jste si zas vymysleli 🙂
Jo Bramborko, život občas nebývá růžový. Bohužel jsme si museli stanovit priority. Tou naší hlavní se stal náš vztah a dcerka. Peníze ani majetek nejsou všechno, alespoň ne pro nás.
Situaci okolo splácení hypoték či jiných úvěrů, už zažívá mnoho lidí a ne vždy z toho lze vybruslit takto lehko, i když to lehko je v hodně velkých uvozovkách.
Dalo nám mnoho práce a úsilí domek vybudovat, ale nechtěli´jsme, aby tou poslední devizou, kterou sežere byl i náš rodinný život. Rozhodli jsme se tedy, že přednější je pro nás být spolu, než rozděleni, ale pyšní, že máme dům.
Ale jak říkám, každý má priority jinde, někdo by se s tím i lépe srovnal než my. Třeba by někomu ani nevadilo točit se pět let jen okolo vydělávání peněz a na vztahu by se to nepodepsalo. Jenže u nás jsme to tak neviděli.
Jenže ne nadarmo se říká, „co vás nezabije, to vás posílí“. To že jsme se v konečném důsledku domu vzdali, nás sice hodně bolelo, ale vykoupením byl rajský rodinný život, točící se okolo té naší ratolesti a to se penězi zaplatit nedá 🙂
Horempádem, úplně se mi svírá srdíčko, když si představím, že bych se té naší barabizny měla vzdát!!!! Obdivuji vás, jak jste to zvládli, klobouk dolů((-:. Těším se na další pokračování((-:
Mobile Sliding Menu