Teprve nedávno jsem si položila otázku: jsem nebo nejsem rasista? Doposud bych tvrdila, že nejsem… Každý cizinec, kterého jsem kdy potkala, ať už pracovně či na zahraniční dovolené, se ke mně choval vlídně a zdvořile a já neměla žádný problém s určitou společenskou normou, jako je podání ruky, pohled do očí, konverzace v cizím jazyce…
Je spousta otázek, které mě napadají a na které neznám odpověď. A neznalost budí v duši strach. Až dostuduje, vrátí se domů a mou sestru si odveze do jedné z nejchudších a nejnuznějších zemí Afriky? Do země, kde je 40% obyvatelstva HIV pozitivních? Nebo bude mít k mé sestře tak silný vztah, že tu zůstanou? On k nám (do naší země) bohužel nikdy „nezapadne“. Na první pohled je zřejmé, že je cizinec. A to nemluvím o jeho češtině! Na ulici se po nich lidé otáčejí, drtivá většina kolemjdoucích se bohužel zamračí, ve městě na autobusové zastávce jí (mé sestře) nadával nějaký muž do „kurev“ a že „przní rasu“…
Za takovéhle ataky se do morku kostí stydím i já, protože to je neskutečná nechutnost. Já vím, že nejsou všichni stejní, nejsou všichni nesnášenliví.. jen si myslím, že je život sám o sobě už tak dost složitý, tak nač si ho dělat ještě komplikovanější??
Moc toho o něm nevíme, spoustu věcí neví ani on sám, rodiče mu zemřeli při tamější válce, jeho starší sestra zemřela vloni ve věku 35 let a nikdo neví, z jakého důvodu (ono se to tam u nich moc neřeší, mají úplně jinou mentalitu). Vychovala ho teta. Jeho zdravotní stav je v podstatě neznámý, takové věci jako očkování, u nás zcela běžné a samozřejmé, úplně pomíjím…
A teď je tady. Studuje. Studuje výborně, ovládá němčinu i angličtinu a se školou nemá nejmenší problém. Na druhou stranu – nic jiného neumí. Při jakékoliv práci nebo činnosti mám vážné obavy o jeho zdraví, nikdy nic rukama nedělal, takže vložit do jeho dlaní hrábě, pilku, sekačku je zhola nemožné. Byl by schopen ublížit nejen sobě, ale i těm okolo sebe… O tom, že není finančně zajištěný, se asi nemusím ani zmiňovat, lze to celkem jednoduše vydedukovat. Školu a ubytování mu platí jeho země. A ostatní financuje moje sestra, která pracuje i studuje. Práce má hned dvě, aby to „zvládla“…
A tak nevím, co mi vlastně vadí. Je to barva jeho kůže? Pokud bych měla být upřímná, nedokážu říct, že NE. Ale stejně tak nemůžu říct, že ANO….
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)
Jovanka: abych pravdu řekla, já to nevím úplně přesně, jak to u nás mají zahraniční studenti, moje sestra o tom moc mluvit nechtěla, jen mi řekla, že školu i kolej platí ta jeho země. Vycítila jsem, že je jí ten rozhovor nepříjemný, tak jsem se dál nevyptávala.
Padmé, a z čeho má chlapec oficiálně být živ, když nesmí pracovat?
Bramborko, souhlas.
Asi jo, Padmé,asi to opravdu bude spíš v tom, že čucháš v sestřině příteli „typickýho českýho nemaka“.)))-: Známe to všechny))-:. Holka by se pro lásku udřela a ještě by ho i bránila, on chudák musí studovat, přeci nebude ještě pracovat. Ted zrovna, jedna má kamarádka, žila pět let s přítelem, oba z jedné firmy, oba dálkově studovali, ona směny navíc, aby on při inženýrském studiu měl čas na zkoušky. Ona jako budoucí Bc. toho času zas tolik „nepotřebuje..“. Hmmm. V den, kdy udělal zkoušky jí dal kopačky. Se mi otvírá kudla v kapse.
Miney777: nepřemýšlím nad tím, jak se jí šťourat v soukromí, lámu si hlavu nad tím, jak uklidnit maminku a jak zkrotit taťku 🙂 Moje sestra zcela samozřejmě udělá to, co sama uzná za vhodné a já to budu respektovat.
Jovanka: nepracuje, zatím nepracuje, sestra mu na podzim dohodila nějakou brigádu, jenže jeho představa se rozcházela s realitou, myslel si totiž, že bude v kanceláři za dlouhý peníz a ne tvrdě makat u stroje za pár šušní! Problém je, že on oficiálně být zaměstnán nesmí. Je v naší zemi jako student, tedy host bez pracovního povolení.
Bramborka: tuším, že se s tvým názorem dokážu dokonale ztotožnit 🙂 Já vím a souhlasím s tebou, nás bělásků je málo a jsme tak pyšní! A na co vlastně, že?!
Já v zásadě neohrnuju nos nad nikým, kdo se živí poctivou prací a chová se slušně, takový člověk má ve společnosti své nepopiratelné místo a pak je opravdu jedno, jestli má na kůži fialové puntíky.
Spíš je to o tom, že otázek je spousta a odpovědí málo… Alespoň v tuto chvíli.
No, milá moja, já tě chápu. Taky jsem si říkala, že jsem vlastně velice tolerantní. Pak jsem pět let pracovala v zastavárně, a musím říci, že asi jsem „tak trochu“ rasista. Tedy, uznávám, že lidé jiné barvy kůže jsou lidé jako my, ale kdyby si moje sestra přivedla někoho, asi bychom to také „řešili“. Zajímavé je, že nám „nevadí“asiaté, ani černoši, ale s romy by byl problém)))-:. Velice se za sebe stydím, především pro to, že „bílá“ populace je vůbec ta nejméně početná na planetě, a proto nechápu důvody, proč si takhle „vyskakujeme“…. Veškeré invektivy vztahuji samozřejmě také na sebe.
Ahoj Padmé, v podstatě to zásadní už napsaly holky přede mnou.
Chtěla bych se jen zeptat – on nepracuje? Když může sestra pracovat i studovat, může i on, nebo ne?
Jinak přeji všem zamilovaným šťastnou ruku při výběru (kdo z nás to ale ví dopředu, že? i když má „bělouška“) a toleranci nejbližšího okolí. Z toho vzdálenějšího je to někdy problém, ale ti, kteří pokřikují věty o hanobení rasy (nebo jak jsi to psala), jen ukazují na vlastní ubohost a nestojí za to, aby se jím normální lidi zabývali.
Ach jo, co by jsme bez vás sester dělali?:) Ta moje je o dva roky starší a taky tu byla vždycky pro mně, i když bylo období, kdy jsem z naší dvojice byla ta „zodpovědnější“ spíš já:)
Padmé: já myslím, že by se to mělo nechat na nich – buď se natolik milují – že jim to vydrží, a okolí bude muset jejich vztah a rozhodnutí respektovat – nebo půjdou každý svou cestou.. A podle mě, čím víc lidí se v tom bude šťourat, tím víc tvá sestra udělá „okolí a blízkým“ na truc.. jestli mi rozumíš.. i když, ty jí určitě znáš, a víš, jestli si nechá poradit, vyslechne dotyčnýho – nebo má svou hlavu a přes tu vlak nejede…
Děkuju vám všem. Jsem mile překvapená reakcemi. Díky.
Danda: já se svou sestrou komunikuju, mluvíme spolu, vedeme neskutečně dlouhé debaty; nebyla bych schopná se k ní otočit zády v okamžiku, kdy potřebuje podporu.
Jestli se ti bude chtít, napiš o sobě víc… můžeme zkusit vzájemně si pomoct.
Piškotka: taky své sestře přeji lásku, takovou tu velikou, tu pravou ořechovou (jen tahle bude asi čokoládová :-)) neudělám nic, čím bych jí ublížila; snadné to není a nebude, ale my to zvládnem 🙂
Stanleynka: já vím, že si svůj život bude žít sama podle svého, stejně tak vím, že jí záleží na tom, co my; dobře vím, že si přeje, abychom ho přijali a záleží jí na tom, tak tomu necháme volný průběh a čas ukáže 🙂
Padmé, máš pravdu v tom, že když je „to“ vzdálené, nevadí nám to, pokud „to“ máme doma, je to něco úplně jiné. Asi to bude znít hodně morbídně, ale je to stejné, jako když řekneš, „když zemře někde tisíc lidí, je to statistika, když ti zemře blízký člověk, je to tragédie“. A popisovala si to taky sama, neznalost v mnoha ohledech znamená strach.
Na druhé straně, vůbec se nedivím, sama sem poznala černocha, který tady byl, žil a i když byl opravdu srdečný a milý, byla to prostě jiná mentalita a mně to hodně vadilo, takže z toho vlastně nic nebylo:). Každopádně ale jak říkají holky, všechno je na tvojí sestře. Já bych se asi na tvém místě snažila „mladým“ pomoct, ale hlavně zjistit co nejvíc informací. Teda spoznat toho hocha víc, ono ne všechno musí být, jak se to na první pohled zdá. A vím to z vlastní zkušenosti, protože já sama jsem ve vztahu s přítelem ten cizinec, i když jen „odvedle“:).
Padmé, tak to teda nebude jednoduché, že? Vůbec si nemyslím, že bys byla rasistka, ono člověk má vždy spíše obavu, aby se jim spolu žilo dobře, míšené děti to nemají lehké, navíc popisuješ jeho nedostatky ohledně práce, zručnosti, zdraví… To by měl strach každý. Podívej, vy bohužel můžete asi jen čekat, jestli sestra z toho vztahu po nějaké době vystřízliví nebo zda on se tady (popř. jinde s ní) uchytí a bude úspěšný. Teda co se týče toho zdraví, tak tady bych měla obavy největší, pokud se u nich v Africe (a jako že ano) „nic“ neřeší, určitě bych trvala na testech a celkové prohlídce, to není nic špatného, každý má strach o své zdraví, nedej Bože… Nechci vypadat jak štítivec, mně barevní lidé nevadí, ale jde o zdraví sestřičky, obavu rodičů fakt chápu, i když by taťka mohl ubrat. Jůůů holka, není to snadné, ale sestře lásku moc přeji!
Moc zajímavý článek. Sestra má štěstí, že má tak bezvadnou sestru.
Padmé, věř tomu, že ty samé otázky, co si kladéš Ty, si klade i Tvoje sestra. V noci nespí, přemýšlí o tom. Občas má deprese. Prosím, snaž se jí pomoct jen tím, že o tom s ní budeš mluvit, když bude chtít.
Pro mě by bylo nejtěžší se na jejím místě vyrovnat s tím, že ty krásné čokoládové děti se můžou narodit až v následujících generacích, kde to bude pravděpodobně problém…
Třeba se rozejdou, třeba ne.
Můj přítel je taky cizinec. Není z černé Afriky a i tak to v naší rodině vyvolalo reakci jako ve Tvé. Je hodný, pracovitý, miluje děti, je rodinný typ…nezájem, rodina v něm vidí jen toho cizince.
A já trávím ty bezesné noci a občas mám deprese…své první v životě…
Nezdá se mi, že Vaše „netolerance“ pramení z barvy kůže. V závěru sama popisujete věci, které by Vám vadily i na českých mužích: nepracuje, není k manuální práci, nechává se živit (státem a Vaší sestrou)… To jsou věci k zamyšlení a na těch bych stavěla svou případnou promluvu k sestře. O rasismus v Čechách není nouze, ale to není důvod pro ukončení vztahu. Lenost nebo neschopnost, to už ano. A zdravotní stav? Ten je snad ještě důležitější. Nicméně rozhodnutí je opravdu na Vaší setře 🙂
ahojky,moc hezky si to napsala,bohužel toto musí vyřešit sestra sama můžeš jí říct svůj názor tak jako rodiče ale ona udělá co sama bude chtít.máš pravdu jiná mentalita já sama měla při porodu doktora araba,při operaci ráčka černocha a ted po operaci ani nevim odkud byl.spousta cizinců tady pracuje a musim říct z vlastní zkušenosti dost dobře ale to nehodnotí všechny.pokud by zůstal tady tak bych se nebála ale jet někam do jeho vlasti tož to by byla jiná.držím pěstičky a zkus něco vyzvědět o jeho životě uvidíš papapa
Ájíku, ono je to celé hrozně zvláštní – tedy pro mě. Já jsem si vždycky myslela, že beru lidi podle toho, jaké mají srdíčko, jak se chovají a jestli jsou hodní. A teď najednou mám pocit, jako by mi tu mou víru někdo vzal… Znamená to, že když je nám „to“ vzdálené, dokážeme to tolerovat a když „to“ máme v rodině, už je to jiné? Neumím si představit, že se o ni postará, že to bude umět… no, musím tomu dát čas, musím ho dát i sobě, i našim… Ájíku, jsi hodná, děkuju za pochopení.
Padmé, velmi oceňuji upřímnost, s jakou píšeš…. a docela tě chápu. Taky chápu, že by to vaše rodina asi vnímala jinak, kdyby šlo o černouška z nějaké vyspělejší země. Což o to, čokoládové dětičky jsou krásné :)) – ale jednoduché by to ti dva asi neměli, alespoň v naší zemi ne. Vůbec nevím, co poradit, snad jen – drž se a moc ti přeji, ať to ustojíš – budeš v tlaku jak ze strany rodiny, tak sestry…určitě budu moc zvědavá na pokračování 🙂
Virenko, cítím to stejně jako ty, je to moje sestřička, chtěla bych jí nějak pomoct. Řekla jsem tatínkovi, že by to měl nechat na ní, že je dospělá a že si to musí rozhodnout sama. Samozřejmě mi oponoval, že není dospělá, že je „blázen“, který neví, co dělá … a nakonec jsem se s ním pohádala i já… prý taky nemám rozum …
Když bydlí u rodičů, je to problém, pokud rodiče nezáří radostí… Ach jo, starší sestro, tu situaci ti tedy vůbec nezávidím :-((. Já bych se bráchy (v mém případě) zastala, ale asi by mu to v takové situaci nepomohlo :-(.
Virenko, nejsou spolu dlouho, takže ty pomyslné růžové brýle ještě nějaký čas vydrží… Já bych to samozřejmě vůbec neřešila, moje sestra je plnoletá a je to její věc. Jenže ona má své bydlení v domě mých rodičů. A naši (mamka s taťkou) se dovolávají mě… jako starší sestry.. abych s ní promluvila… ach jo, jak já to skoulím, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?
Padmé, to je upřímná zpověď. A jedna z opravdu nevšedních životních situací. Jak dlouho jsou spolu? Ne že bych chtěla být sýček, ale vztahy v prvních 3 letech jsou ještě láskyplně „slepé“, teprve potom začínají padat sklíčka z očí a leccos se ukazuje v novém světle. Ale kdyby ne, co naděláš, do koho se zamiluješ, si nemůžeš přímo vybrat. Jako její blízcí jí buď můžete vyjádřit podporu, nebo i naopak. Potíže a kulturní rozdíly budou nést jen oni sami, v tom se pomoci nedá… Tvoje ambivalentní pocity dost chápu. Já bych si to ale asi postavila tak, že pokud ho přijímá sestra, není na mně to řešit 🙂
Mimochodem, možná, že schopný student jednou nebude žít ve své vlastní zemi, může se uplatnit v jiných zemích, jako jazykově vybavený třeba v kulturně tolerantnější západní Evropě nebo USA… Pak, pokud by byli spolu, by na tom byli podobně, oba v nové zemi cizinci…
Mobile Sliding Menu