Přiznávám…

Teprve nedávno jsem si položila otázku: jsem nebo nejsem rasista? Doposud bych tvrdila, že nejsem… Každý cizinec, kterého jsem kdy potkala, ať už pracovně či na zahraniční dovolené, se ke mně choval vlídně a zdvořile a já neměla žádný problém s určitou společenskou normou, jako je podání ruky, pohled do očí, konverzace v cizím jazyce…

Moje mladší sestra má přítele. Potkali se ve škole. A je z toho láska jako trám. Jenže… ten hoch není zdejší. Ten hoch není ani „od vedle“. Je z jiného kontinentu. My tomu kontinentu říkáme „černá Afrika“. Studuje u nás, v České republice, čtvrtým rokem techniku (technickou univerzitu). Je svobodný, bezdětný, inteligentní… tak proč je celá moje rodina vzhůru nohama??? Tatínek se chová jako smyslů zbavený, přitom je to neskutečný lidumil a mou sestru vždy ochraňoval a miloval, teď mluví samé nesmysly – od zákazu vstupu až po vyhození z domu… Moje maminka pláče, pláče a pláče…. a já? Přiznám se, že nevím. Já opravdu nevím.

Je spousta otázek, které mě napadají a na které neznám odpověď. A neznalost budí v duši strach. Až dostuduje, vrátí se domů a mou sestru si odveze do jedné z nejchudších a nejnuznějších zemí Afriky? Do země, kde je 40% obyvatelstva HIV pozitivních? Nebo bude mít k mé sestře tak silný vztah, že tu zůstanou? On k nám (do naší země) bohužel nikdy „nezapadne“. Na první pohled je zřejmé, že je cizinec. A to nemluvím o jeho češtině! Na ulici se po nich lidé otáčejí, drtivá většina kolemjdoucích se bohužel zamračí, ve městě na autobusové zastávce jí (mé sestře) nadával nějaký muž do „kurev“ a že „przní rasu“…
Za takovéhle ataky se do morku kostí stydím i já, protože to je neskutečná nechutnost. Já vím, že nejsou všichni stejní, nejsou všichni nesnášenliví.. jen si myslím, že je život sám o sobě už tak dost složitý, tak nač si ho dělat ještě komplikovanější??
Moc toho o něm nevíme, spoustu věcí neví ani on sám, rodiče mu zemřeli při tamější válce, jeho starší sestra zemřela vloni ve věku 35 let a nikdo neví, z jakého důvodu (ono se to tam u nich moc neřeší, mají úplně jinou mentalitu). Vychovala ho teta. Jeho zdravotní stav je v podstatě neznámý, takové věci jako očkování, u nás zcela běžné a samozřejmé, úplně pomíjím…
A teď je tady. Studuje. Studuje výborně, ovládá němčinu i angličtinu a se školou nemá nejmenší problém. Na druhou stranu – nic jiného neumí. Při jakékoliv práci nebo činnosti mám vážné obavy o jeho zdraví, nikdy nic rukama nedělal, takže vložit do jeho dlaní hrábě, pilku, sekačku je zhola nemožné. Byl by schopen ublížit nejen sobě, ale i těm okolo sebe… O tom, že není finančně zajištěný, se asi nemusím ani zmiňovat, lze to celkem jednoduše vydedukovat. Školu a ubytování mu platí jeho země. A ostatní financuje moje sestra, která pracuje i studuje. Práce má hned dvě, aby to „zvládla“…

A tak nevím, co mi vlastně vadí. Je to barva jeho kůže? Pokud bych měla být upřímná, nedokážu říct, že NE. Ale stejně tak nemůžu říct, že ANO….

Napsal/a: Padmé