Příběh čtvrtý, předvánoční

Po napsání tří příběhů (jarní, letní, podzimní) jsem slíbila napsat ještě jeden – čtvrtý příběh pro dobu předvánoční.
Když jsem onehdy vyndala z nákupní EKO tašky (Holky, vlastní výroba!) pár nových ozdob na stromeček a vánoční ubrus se zasněženými chaloupkami, zasnila jsem se.

Představila jsem si, jak se stříbrné baňky budou vyjímat ve světle svíček a jak chaloupky budou slušet našemu jídelnímu stolu. Došlo mi, že je čas k napsání čtvrtého příběhu.
Sliby se maj plnit – a nejen o Vánocích.

Tak už nám to zase začalo.
Nekompromisně rozbíjíme prasátka a nakupujeme, aby bylo všeho dost a ještě víc.
Bereme šmahem obchoďáky a vymetáme půvabné malé krámky, až přijdeme o podpatek svých šik kozaček.
Kvapíme tak, že si při předbíhání ve frontě nejednou vysloužíme pohoršený pohled (kdyby jen pohled) ostatních koupěchtivých občanů.
Dárky sháníme taky prostřednictvím netu, až nám klekne počítač (To jsem celá já!).
Doma uklízíme s takovou vervou, že zpoza skříně vymeteme dokonce i dva roky postrádaný a našim dítkem oplakaný dílek malovaného dřevěného pexesa.
Jo, jo, čas adventní, čas požehnaný…

Co se mě týká, cukroví peču od začátku Adventu.
A tak už teď se na mě culí z dortové krabice vanilkové rohlíčky, jeden jako druhý.
Těším se, až k nim přibudou čokoládové rybičky a ořechové pracny v podobě formičkových zajíců.
Těším, se, až si na mne budou „otvírat huby“ žabí tlamičky a šibalsky pomrkávat kočičí oči.
No, hotová Archa Noemova.
Jak jsem řekla, cukroví peču od samého počátku Adventu.
Chlubím se, že budu mít sladkých dobrůtek hooodně a že chci, aby mi vanilkově voněla celá doba adventní.
Pravda je taková, že u vykrajování, plnění formiček, vyndávání rozpálených plechů a obalování rohlíčků vydržím tak dvě hodinky, ne víc… a proto nemůžu s pečením začínat až po Mikuláši.
A tak už nyní i náš čtyřnohý čipera voní cukrem, který mu padal přímo na hlavu a mezi uši. Vypadá, jako by měl bílou čepici.

Co dárky?
Manželovi kapesní hodinky s řetízkem, aby byl paráda.
Synovi stříbrný řetízek s přívěskem, aby mu nosil štěstí u zkoušek.
Dceři řetízek na nohu, aby se v létě mohla předvést na koupališti.
Ještě pro tetičku.
Teta je dávno v důchodu. Čas hlídat nepotřebuje, zkoušky ve škole neskládá, na koupaliště nechodí.
Koupím ji klubíčka bavlněné příze, aby mohla háčkovat ty svoje čepičky pro radost tří děvčátek.
Háčkování?
Vlastně taky začíná řetízkem.

Dospělým postačí dva tři dárky.
A dětem?

„Zapálíme si prskačku?“ žadoní Nikoleta. Přizdobila se vánočním řetězem a rozčepýřenými lametami.
Předvádí sněhovou vločku.

Ráchel podupává nožkou a už popáté recituje vlastní básničku: „Jak chodí Ježíšek?
Oknem či dveřmi?
Už přijde brzičko,
Adélko, věř mi.“
Ráchelčiny panenky jsou teď všechny Adélky.

Róza trpělivě škrtá další čárku v kalendáři.
„Kdy už přijde Ježíšek?“
„Já myslím, že už brzy. A víš co, Rozárko? My mu včas necháme pootevřené okno.“

Právě v adventním čase instaluji do okna decentní nesmělé osvětlení, které zaujme kolemjdoucí chladnou krásou.
Různobarevné blikačky se u nás doma nepěstují. Úplně postačí, že máme epileptického pejska. Mám pocit, že pravidelné blikání by podobné záchvaty vyvolalo i u ostatních členů rodiny.
Jo, jo doba Adventu, doba krášlení a příprav…

Čtu si svůj čtvrtý příběh a napadá mě, že na předvánoční rozjímání je v něm příliš řetězů a řetízků.
Není to proto, že my ženy přece jenom pobíháme jako urvané ze řetězu?
Jaký paradox, když se příroda uložila k zimnímu odpočinku. A my jsme součástí přírody.

Přeji Vám všem klidný čas adventní…

Napsal/a: hannah58