POZOR na B-berana

Na základní škole, v sedmé třídě, se do mě zamiloval spolužák JAROMÍR BERAN /příjmení je důležité/. Pořád mi posílal zamilovaná psaníčka, zval mě do kina, na poutě, na diskotéky. Mně se moc nelíbil, já ho nechtěla, ale on to nemohl nějak pochopit a pořád za mnou běhal. Už mi to bylo i občas nepříjemné, někdy jsem se před ním schovávala a dělala jsem, že nejsem doma.

Pak byly prázdniny, to se mi ulevilo, byla jsem po babičkách, příbuzných a kamarádkách a na Jaromíra jsem zapomněla. Doma mě pak ale čekala zase psaníčka a pohlednice od Jaromíra. Lezl mi krkem. Párkrát jsem ho potkala na koupališti, ale pořád jsem dělala, že ho nevidím a snažila jsem se mu vyhýbat.
Jen byl začátek školního roku, hned první den za mnou po škole přišel a řekl, že mě vyprovodí domů. Vždycky nás chodilo víc stejným směrem, tak jsme nešli naštěstí sami. Naštěstí pro mě. A pak se zase opakovalo to samé, co v sedmičce. Pořád mi byl v patách. Začala jsem ho nenávidět, bylo to hrozné, nedal mi pokoj. Kamkoliv jsem šla, byl tam taky. Ale pak, po dlouhé době, mu asi došlo, že nemá šanci a nechal mě být.
Na konci roku, když jsme měli rozlučkový večírek, tak se mnou tancoval, pořád chodil jen pro mě a měl – tenkrát pro mě – blbé kecy. A nejen kecy. Byl opravdu nepříjemný, vůbec nic jsem k němu necítila, byl mi nesympatický a protivný. Zkazil mi celý večírek, byla jsem bez nálady a tak jsem šla domů. Mrzelo mě to, ostatní spolužáci byli fajn.
Zase byly prázdniny, tak jsme se moc nevídali. On byl pak na internátu, já jsem dojížděla do školy každý den. Občas jsme se potkali o víkendu. Ale já jsem se pořád snažila se mu vyhýbat. Pak mi začal psát dopisy, že mu chybím, že chce se mnou být a tak.. Dostávala jsem 4 dopisy do týdne. Už jsem je ani nečetla a vracela jsem mu je. Kamarádka mi poradila, ať mu řeknu, že už někoho mám, tak ať mi dá pokoj. Pomohlo to. Sice jsem byla sama, lhala jsem. Ale byla jsem ráda, že mám od něj klid.
Léta ubíhala, já se vdala, porodila syna. Jaromír měl sem tam nějakou známost, většinou to bylo chvilkové. Ale pokaždé, když jsme se náhodou potkali, tak mi nezapomněl říct, jak na mě myslí.
Už mi to ale bylo jedno, já měla svou rodinu a žila jsem jen pro ni. Do té doby, než mi manžel řekl, že si našel jinou ženu. Odstěhoval se a já zůstala sama s Míšou. Jen co se to rozkřiklo, Jaromír zkoušel další šanci a nabízel mi, že mě bude mít rád i s dítětem. Neměla jsem ještě ale v té chvíli vůbec náladu na další vztah a už vůbec ne s Jaromírem. Byli jsme s Míšou sami 6 let a začal nám „táta“ chybět. Zkoušela jsem inzeráty a vybírala, vybírala a vybírala. Trvalo to 4 roky a já se zamilovala. S Rudou mě seznámila kamarádka a na první schůzce jsem věděla, že je to „on“. Hodně jsme jezdili na výlety a byli často spolu, na Jaromíra jsem zapomněla a zdálo se, že on na mě konečně taky. Byl pokoj, žádné dopisy, žádné návštěvy, nic.
Byla jsem s Rudou ráda, měl hrozně rád mého Míšu a to bylo pro mě důležité.
Po dlouhé době jsem se potkala s Jaromírem ve městě. Ruda vybíral v bankomatu korunky, já stála s Míšou u výlohy. Jaromír šel kolem a jak mě viděl, dal mi pusu a řekl, že je rád, že mě zase vidí. Já jsem zčervenala jak malá puberťačka a hned jsem koukala po Rudovi, jestli nás viděl. A viděl. Šel akorát k nám, tak jsem je představila. Schválně jsem řekla, že je Ruda moje láska. Jaromír se rozloučil a odešel. Ruda nic neřekl a šli jsme po nákupech. Ale stejně mu to nedalo a za dva dny se začal vyptávat. Tak jsem mu všechno o Jaromírovi řekla. Vyprávěla jsem mu, jak po mně jel, jak mi pořád psal, no prostě všechno jsem mu řekla. Ruda začal žárlit, Jaromír mu vadil. Když jsme ho potkali, tak vždycky dal Jaromír najevo, jak je rád, že mě vidí. A poznala jsem, že to Rudovi vadí.
Bylo léto a my jsme přemýšleli, kam vyrazíme pod stan. Rozhodli jsme se pro kemp na Branžeži. Je to asi 40 km od nás. Kempů je kolem dokola spousta, ale já vybrala Branžež. Sbalili jsme a hned ráno vyjeli. Ještě jsme sjeli k benzínce a vedle nás tankoval Jaromír. Ruda vystoupil z auta se slovy, že mu hned po ránu zkazil náladu. Celou cestu jsme mlčeli, jako kdybych za to mohla, že tam Jaromír tankoval. Při vjezdu do kempu se nálada zlepšila a bylo to v pohodě. Pobyt jsme si zaplatili na 14 dní. Užívali jsme si sluníčka, koupali jsme se, chodili po okolí, grilovali, bylo nám dobře. Jednou po obědě jsme leželi na dece u vody a viděla jsem na Rudovi, že se něco stalo, měl naštvaný výraz v obličeji. Na otázku „Co je?“ mi jen ukázal hlavou. Otočím se a koho nevidím. Kousek dál byl Jaromír s pěti kamarády. Stanovali ve stejném kempu jako my!
Z těch zbylých 10ti dní pobytu jsme ho potkávali každou chvilku. Dokonce když jsme jeli na nedaleký hrad, byl tam taky. A s námi ve skupině na prohlídku. To už Ruda nevydržel a ten den jsme se děsně pohádali. Nenechal si vymluvit, že jsem se s Jaromírem nedomlouvala a že ho nesnáším stejně jako on. Zbytek dne se mnou Ruda nemluvil a další dny byl protivný. Pořád mi to připomínal. Večer jsem mu řekla, že jestli chce být takhle hnusnej, tak můžeme jet domů, že akorát zkazíme Míšovi prázdniny a úplně zbytečně. A šla jsem si lehnout k Míšovi. Ráno jsem se probudila a měla jsem připravenou snídani a u talíře luční kytičku. Usmířili jsme se s tím, že už o Beranovi nebudeme ani jeden mluvit. Zbytek kempování jsme si zas užívali, ale uteklo to a balili jsme. Míša šel k babičce a my chodili do práce. Další víkend jsme si udělali výlet do Liberce do ZOO, a že neuhodnete, koho jsme tam potkali? Ano Jaromíra.. Zase mi byl v patách.. Ale zas nechtěně, nemohl vědět, kde a kdy jsem. Ale Ruda nadával, jen ho viděl. Nejdřív měl připomínky, že mu to zas dělám schválně..
Nejdřív jsme měli oba po náladě, ale nějak jsme se tam s Jaromírem míjeli a sledovali jsme zvířátka a na něho zapoměli. Tak jsme si den hezky užili. A pak zase práce, výlet, práce..
Pak, po delší době, jsme jeli k Rudovým rodičům. Ruda po cestě zjistil, že jede bez papírů, tak řekl, že pojedeme zadem. Je to cesta hodně lesem a přes malinké vesničky. Je to delší cesta, ale to nevadilo. Projeli jsme první vesničkou, lesem a začala další víska. Napravo od silnice byla ohrada a na ní velká cedule – POZOR BERAN. Měla jsem záchvat smíchu… Ruda akorát prohodil, že bude chodit asi kanálama, aby bBerana už neviděl.. Smáli jsme se oba.
Teď jsem tři roky s Rudou šťastně vdaná a Jaromír už nám ani jednomu nevadí.

Napsal/a: zebra