Napíšu o naší zkušenosti rodiny s dítětem a pejsky dohromady, někdy docela nelehké:
Asi mnoho z Vás je rozumnější a nemá tolik zvířátek, co my…
To bylo tak, že jsem začala mít mateřské pudy a toužila po miminku, ale jak už to tak bývá, nebylo to hned, jak si člověk usmyslí. Na trhu jsem spatřila nádherná štěňátka (psí rasa: Tosa inu) a zblbla jsem manžela natolik, že jsme si nakonec jedno odnesli domů.
Štěňátko Růženka bylo něco jako děťátko, po čase z něho vyrostla k našemu překvapení dost ohromná – 41 kg vážící nádherná psí slečna. To už jsem byla samozřejmě spokojeně těhotná.
Jenže teď, po narození miminka, mě došlo, že jsem to malinko nedomyslela..
Jelikož nemáme zahradu, jen malý dvorek, tak musím denně chodit pejsky venčit a s kočárkem a ohromným psem na vodítku (druhý je volně, je to poklidná čubinka) je to někdy docela fuška. Manžel mi sice pomáhá s venčením, jak jen to jde, ale zároveň je také často v práci. Nějak mi nejde v přítomnosti miminka na pejska puberťáka moc křičet a tak si Růža někdy vyloženě ze mě nic nedělá. Mám pejsky moc ráda a oni za to nemůžou, že je máme, že potřebují pohyb, péči, výchovu ….
Jen si moc nedovedu představit situaci, jak to bude, až třeba budeme mít další děti a já budu s nimi všemi chodit na procházku (jedno za ručičku, v další ruce pejska a kočárek…).
Někdy si trochu připadám jako otrok pejsků…
Vím, že jsem se do takovéto situace dostala sama a nezbývá mi než ji nést na vlastních bedrech… (Vždyť i Malý Princ se musel starat o svoji ochočenou lišku a mít zvířátko často bývá dobrá průprava na mateřství.)
Zajímalo by mě, jak je to u Vás, zda někdo máte podobnou zkušenost s pejskem nebo jiným zvířátkem. Jak to zvládáte i s malými dětmi?
Ještě chci napsat, že děti mají rozhodně v naší rodině přednost před zvířátky, ale nechci zase vypadat jako tyran pejsků. Prostě asi budu muset chodit jednou s pejsky a jednou s dětmi, dobře mi tak….
K tomuto článku mě dohnalo včerejší zdrhnutí barvící Růženky a její návrat po 8 hodinách! Nějak se mi to vymklo z rukou, i když Růža zdrhla ráno manželovi, teď nám nezbývá než po 25 dnech čekat na kontrolní ultrazvuk, jestli budou štěňátka… Prostě Vám radím, buďte rozumnější než my a neztěžujte si život tolik jako my.
Ale končím s nadneseným sloganem: Dětem a pejskům zdar!
Napsal/a: Mara
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Nějak to nechápu – ty nemůžeš venčit psy a jít na procházku zároveň? Sama mám malé děti plus dva pejsky a jde všechno.
Ahoj,do31.1. jsem byla ve stejné situaci jako ty.Bohužel nám pejsek umřel,takže po 18 letech máme prázdný byt.První dcera má 9 let ,jak se narodila měli jsme 2 psy-německé ovčáky.Chodila jsem s nima do služby,jelikož jsem dělala u ostrahy.Takže mi zůstali doma a také nemáme zahradu.Pokaždé, když malá usla tak jsem šla se psy ven.Ráno-poobědě-večer.Pokud jsme šli odpoledne ven tak i se psy.Pak fenka umřela a zůstal nám pes.Teď máme druhé dítě a zvládli jsme to taky,než nám pes umřel.Lidé už si za těch 18 let zvykli.Naopak teď se mě ptají kde mám psa.Takže u nás je teď po18 letech byt bez psa .Je to opravdu hrozné,chybí mi i ty vycházky.Zatím si to vyzkouším jaké je to bez psa .Snad až budou děti větší tak se neboj nejsi sama.Opravdu jsem žila tak jak ty.Procházky se psy ,,pak s dětmi prostě pořád dokola.Tak to nějak zvládni ˇa pohlaď za mmně pejsky.
Přesně takhle začal i náš sen o velké rodině. Pět let marného snažení, tak co se takhle starat o pejska? Jen co jsme domů dovezli krásné štěňátko, byla jsem v tom. Ale nic lepšího jsem si nemohla přát!! Každodenní vycházky mi dělaly v těhotenství moc dobře, i když ke konci byly náročnější a náročnější. Však 22 kilo navrh, nebylo nic jednoduchého k nošení. Za to porod byl pak tak lehký, že jsem si na něj více- méně odskočila mezi vycházkami. Třetí den po poporodu, jsem už mazala s naší Barčou na vychajdu, aby ji nebylo smutno 🙂 A teď den co den, vláčím v jedné ruce psa, v druhé kočárek a jsem nejšťastnější na světě! A běda, když se někdo chce do kočárku podívat, to už Barča kontroluje zda z kočárku něco nezmizelo, takže sen o načančaném kočárku, vzal brzy za své. Je věčně od bahna. A protože se ještě stále cítím plná sil, chci na jaře další štěně a do roka snad další miminko. Takže jednoduché to rozhodně není, ale krásné ano:-)
Ahoj Maro,tak takhle nějak to vypadá i u nás.Belinku jsme si donesli 3 dny po svatbě.Vůbec jsme netušili,co z ní vyroste,otec byl neznámý a fenečku zajelo auto,takže jsme ji ani neviděli.Vyrostl z ní krásný černý chlupatý oříšek a dnes je jí 8 let.Je hrozně hodná,asi jako kocour od Káči,ale taky hrozně žravá,jako pejsek od Vanduly.Bohužel má epilepsii a 2krát nám málem umřela.Když jdu ven,beru Belinku pokaždé sebou.Přes zimu Belinku venčí ráno a večer manžel a když má noční,tak to děláme jak se dá.Ještě když žila maminka a byla zdravá,chodila mi ji večer venčit ona,nebo taťka.Jinak k nám vždycky seběhne sousedka a pohlídá děti a já jdu s ní ven.Už bych si ale pejska nepořídila.Nemůžeme nikde na dovolenou (dřív hlídali naši,ale mají taky psa poděsa a teď když je tatínek sám,tak bych to po něm asi ani nechtěla),ne všude taky pejsky rádi vidí.Procházky vypadají taky šíleně.Loni v zimě jsem jednou rukou tlačila kočár s Vojtou a druhou jsem tahala boby s Matym a ještě držela Belinku,to byl pohled.V dětství jsme doma mívali andulky,rybičky,křečky,myši a nakonec morčátka a to jsme si pořídili i teď,ale bohužel nám po 3 letech onemocnělo a umřelo.Jinak,kdybych nebyla soudná,tak máme doma asi zvěřinec.
My svého pejska nemáme, ale u rodičů máme mazlíčka – fenku voříška (matka jezevčík). Je to hroznej mazel a takový mimino mých rodičů. S venčením problém nemáme, naši mají velkou zahradu. Horší to je se žárlivostí. Agátka dost na Barunku žárlí, i když teď bych řekla, že to je už lepší. Naštěstí není agresivní a nikdy se po Barče neohnala, spíš dává přednost úniku. Ale stejně bedlivě dáváme pozor. Barča totiž Agátku nenechá vydechnout. Do budoucna ovšem plánujeme do domečku dva jezevčíky, takže doufám bude pořád veselo. Jsme milovníci psů, i když je s nima i dost starostí.;-)
Tak my máme psa a tři kočky. Pes je z útulku a mírně řečeno není zcela normální. Jediná jeho celodenní starost totiž je, co by kde sežral, a dost často se mu daří okrádat všechny okolo – tedy kočky i děti. Někdy ukradne i jídlo nás dospělých. Pokud náhodou není co kde ukrást, vybírá z koše na odpadky co se dá – tedy třeba papíry od jídla a sežere alespoň ty. Další jeho koníček je vlézt někomu do postele – jak vytuší příležitost, okamžitě jí využije.
Naopak k jeho kladným vlastnostem patří dobré hlídání a to, že se pěkně chová k dětem.
Na procházku s ním ale chodí jenom manžel, ono totiž venčení toho psa je dost na nervy, i když za ty roky, co u nás je, se už poměrně zklidnil. Ze začátku taky zdrhal, tomu jsme ale učinili přítrž – dali ho vykastrovat.
Kočky jsou relativně v pohodě, na náš záchod bohužel neumí, takže mají v lavorku svůj záchod kočičí (naštěstí jenom přes zimu, od jara do podzima chodí ven). Občas si ho děti pletou s pískovištěm, takže je potřeba je hlídat a okamžitě zakročit.
Když jsme se s naším tatínkem seznámili, měla jsem já černého angorského králíka Bohouše a on starého mourovatého kocoura Fritze. Fritz – to není kocour, to je přírodní úkaz. Je veliký, dobře stavěný, ne tlustý a …naprostý ale naprostý pohodář, který se okamžitě s každým spřátelí, v životě by nikomu neublížil, žere bábovku, spí u mých nohou v posteli (nedá se odehnat) a chodí čůrat na záchodovu mísu – prý se to naučil sám od sebe…Limitem našeho sestěhování se stala míra úspěšnosti soužití těchto dvou živočichů..jednoho večera jsme přivezli klec s Bohoušem a postavili jsme ji do předsíně – Fritz kolem ní chvilku chodil, potom zamňoukal a přestal tomu věnovat pozornost…R. to komentoval slovy „já jsem věděl, že mu nic neudělá…“ potom jsme klec otevřeli (Bohouš byl zvyklý), Bohouš vyhopkal, kocour se strašně lekl a utekl…takže jsme se sestěhovali:-)…Bohouš bohužel asi po roce našeho společného bydlení skonal a Fritze máme pořád – i potom co se narodil náš syn. Fritzovi je nyní cca 14 let (náš otec neví přesně), klukovi 19,5 měsíce a Fritz si od něj nechá líbit úplně všechno – píchání do oka, tahání za vousy, za uši, za ocas, plácání (samozřejmě, že syna okřikujeme, ale kocour drží jako přikovaný:-))…někdy se spolu honí (Prokop honí kocoura, který chce mít přece jen ve svém věku trochu klidu), někdy sám kocour honí míček, který mu Prokop hází a strašně se u toho chechtá:-)…zkrátka super kocour!!! Škoda, že je tak starý a asi už dlouho nevydrží (přáli bychom si co nejdéle)…škoda, že nejde naklonovat…
Fritz má svůj vlastní „byteček“ – druhé WC v bytě s okénkem ve dveřích a nás strašně štve,že chodí na záchod k nám – představte si, že musím sem tam stát frontu na čůrání po kocourovi:-)…
P.S.jednou jsem žertem poznamenala, že by se teda měl Fritz naučit splachovat, když už čůrá sedíc na prkýnku – určitě by na splachovadlo (zabudované ve stěně nad mísou) prackou dosáhnul…R. mi odvětil, že v minulém bytě to uměl, ale potom mu to zakázali, protože si s tím splachovadlem začal hrát a splachoval a splachoval:-)….
Mobile Sliding Menu