Zase jsem na nástupišti v metru, stojím uprostřed a koukám, jak se přímo uprostřed křižují dvě zmenšené vlakové soupravy… lidé kličkují mezi nimi.
Nastupuji do vlaku, který připomíná spíše nějaký malý horský vláček, a vyrážíme směr tunel. Všude je polotma, řidič zastavuje a my vystupujeme.
Na konci nástupiště jsou schůdky, vylézám na ně a jsem zachráněná.
Tenhle sen mě provází zhruba 18 let. Pokaždé je stejný. Pořád si ho vybavuji, do detailů.
Mívám spousty snů, jsou velice „propracované“, někdy také jen sním o běžném dnu. Jindy se probudím celá zpocená, protože můj syn právě vypadl z okna, nebo oplakávám smrt blízkého člověka. Jednou jsem viděla tunel, na konci s velkým, jasným světlem… Snad to byl jen sen.
Noční můry jsem měla všeho všudy asi dvě, ale stály za to. 🙂 Navštívilo mě „číslo pět“ a chtělo mě zabít. K tomu ve skříni létalo prádlo a já zaboha nevěděla, jestli spím, nebo ne… Druhá můra je většinou o Hitlerovi, jak se mě snaží chytit a já utíkám a utíkám…
Sny jsou krásné, mám je moc ráda a ještě raději každé ráno poslouchám, co se zdálo mému tříletému synovi. „Venku byl pán s bubnem a letělo letadlo. :-)“
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v červnu 2011. Stačí se zapojit do diskuse Sny nebo do 10. 6. 2011 poslat svůj článek do redakce.
Napsal/a: bublais
