Musím se vám k něčemu přiznat. Mám auto a řídím.
Na tom by nebylo nic divného, kde kdo má dnes auto a řídí.
Dokonce – jak sleduji – stalo se trendem poslední doby – dodělat si papíry na auto…
Dělala jsem si řidičák, jako moji sourozenci, jaksi preventivně. S vědomím, že nikdo v rodině auto nemá a kdoví, jestli a kdy bude mít. Ale řidičák se může hodit. Třeba až se budu někdy ucházet o místo.
Absolvovala jsem autoškolu, včetně zkoušek (no, to taky byla story….) a byla celá natěšená.
Měla jsem štěstí – rodina mého tehdejšího přítele měla doma auto, staré MB. Párkrát jsem to zkusila a mé nadšení mě opustilo. S tímhle autem měli problém jeho majitelé – poměrně zkušení řidiči, natož já, čerstvý „absolvent“ autoškoly.
Pak se tohle MB vyměnilo za Š105, ale v mém případě žádná velká změna.
Už v autoškole jsem byla známá jako nervák (můj učitel už mi před zkouškou říkal, ať si dám panáka, ať prý jsem klidnější). Teď to nebylo lepší.
Tak jsem tak nějak ten řidičák odložila.
Asi o pět let později – už v práci – mě kolegové ponoukali, ať si za ten volant sednu, ať si to zkusím, že to bude dobré – nenašla jsem odvahu.
Sice jsem pravidelně absolvovala školení řidičů-referentů, ale to bylo tak všechno.
Teda manža jednou učinil pokus, tak trochu lstí – jednu letní sobotu jsme vyrazili na nákup do supermarketu. Když jsme nákupní tašky nakládali do kufru, manža jen tak mezi řečí utrousil, že jedem na parkoviště za město, že si to zkusím – ztuhla jsem. Já potřebuji tak trochu psychickou přípravu a on na mě takhle. Navíc jsem ani neměla nejvhodnější obuv – korkáče s širokou platformou.
No – zkusili jsme to, ale s nevalným úspěchem – já se utvrdila v pocitu, že skutečný řidič ze mě nikdy nebude, manža se sice držel, ale viděla jsem na něm, že má co dělat.
A pak jsme koupili domeček mimo město.
Já se vrátila do práce, holky nastoupily do školky.
Dojíždění v kombinaci autem s manžou/autobusem by mi nevadilo, ale bohužel zastávku autobusu máme ve městě poněkud z ruky – tedy s malými dětmi. A čekat na manžu, až ošetří všechny pacoše a pořeší svoji administrativu – bylo to dlouhé. A to holky chodí do školky, nemusí dělat úkoly. Nemluvě o tom, že dostat ráno manžu do auta a vyjet – téměř nadlidský úkol. Kolikrát jsem musela ráno od auta do práce doslova letět, abych nepřišla pozdě.
Nemluvě o tom, že jsme byly s holčičkama na manžovi s autem dost závislé. Když odjel, nejenže jsme se samy nemohly někam vydat, ale horor jsem zažívala i při náhlých chorobách holčiček, kdy bylo vhodné vyhledat pomoc lékaře (třeba o sobotní noci).
Stále jsem se upínala k myšlence pořídit malé vozítko a oprášit si řidičák.
Až se mi poštěstilo – nechala jsem si vyplatit stavebko (ještě kvůli něčemu jinému), vybrala auto.
Domluvila jsem si kondičky – absolvovala jsem 10 hodin (ale před tou první jsem si fakt nedokázala představit, že já, že JÁ BUDU někdy řídit).
Pak jsem se domluvila s instruktorem, že s ním absolvuji ještě jednu jízdu, už svým autem.
Jenže jak stálo v garáži, jak s ním nikdo nejezdil, chcípla mu baterie, putovalo do servisu a já tu jízdu s instruktorem zrušila.
A jak probíhala moje skutečná premiéra?
V pátek jsem si už sama musela odvézt auto ze servisu domů. Druhý den – v sobotu – nás manža posadil do auta a jely jsme do Sokolovny na vystoupení Michala Nesvadby z Kouzelné školky.
Po cestě mi to chvílemi řvalo, chvílemi chcípalo a dělala jsem jistě i spoustu jiných konin, ale město asi bylo díky tomu zmiňovanému představení plné chápajících rodičů (matek), takže všichni se tvářili tak chápavě. Nikoho jsme nesrazily, nikde jsme nehavarovaly.
V pondělí jsem už jela sama do práce, od té doby tak jezdím furt.
Zpočátku jsem každé pracovní ráno měla nevolnosti jako před nějakou zkouškou – představa, že musím dojet na čas, musím najít místo k zaparkování… To trvalo asi čtyři týdny. Zajímavé je, že když mě čekalo řízení o víkendu, žádné takové nevolnosti se nedostavily…
A tady by mohlo mé povídání skončit.
Ale nekončí.
Nejezdila jsem ještě ani čtyři týdny, když si manža s konečnou platností urval meniskus. Domluvil si operaci v jednom specializovaném zařízení, ve cca 40 km vzdáleném městě. Tam že se může dovézt sám, ale zpátky rozhodně ne (pouštěli ho už v den operace).
Takže jeden den jsme jeli tam – a tam si to manža, v mém autě, sám odřídil – aby nebyl nervozní. Zpátky jsem už musela jet sama – s holkama.
Druhý den – v pátek – jsme zas jely tam, pro tatínka. Chytla jsem zrovna dopravní špičku, cca 10 minut popojíždění na jedničku (to se nechválím – mluvím o rychlosti).
Měla jsem hrůzu z jízdy s manžou vedle sebe, ale kupodivu mě docela chválil, že jedu pružně a odvážně (jela jsem předpisově, ale furt se na nás zezadu někdo lepil, předjížděl).
O víkendu jsme pak jeli na rodinnou sešlost, opět jsem řídila, ale to už spíš jen pro jistotu – manža už by to zvládnul.
Vezli jsme hodně věcí, takže jsme jeli manžovým kombíkem. No bylo to zcela jiné. A to už začaly i manžovy poznámky – přidej, šlápni na to, přeřaď, podřaď si…. Kolikrát jsem měla sto chutí manžu vysadit v polích…. Přežili jsme.
Pro dokreslení – holčičky, když si můžou vybrat, jedou radši se mnou (ale to bude spíš o mně jako matce, než o mně jako řidičce). Zpočátku mi Any říkala, že jedu jako malý vyspinkaný hrošík (= jedu pomalu). Když mi to občas chcíplo (fakt čím dál tím míň), řeknou mi „mami – ty truhlíku“. V poslední době mi Lu říká „Mami, šlápni na to! Víc plynu!“ (naučeno od tatínka).
Ale lepším se – už mi to nechcípá furt, jen občas. K nám, po úzké klikaté silničce, už nejezdím padesátkou, ale tak sedmdesát až osmdesát. Když musím, vycouvám na parkovišti i z místa, kde bych to do sebe tak před měsícem ani neřekla. A ani u toho nejsem tak nervozní.
Omlouvám se tímto všem, kterým jsem v posledních několika týdnech až měsících mlžila – nechtěla jsem prostě ten svůj návrat do stavu řidičského zakřiknout.
No a dovolenkové parťačky, teď už je vám jasné, do čeho jsem se s tou naší výpravou v polovině července uvrtala.
Budiž můj případ příkladem pro ostatní – zatím váhající.
Napsal/a: Jarmuschka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)
Vracím se k článku starému více než pět let.
Celou dobu jezdím, i služebně.
Dnes jsem spolu s dalšími rodiči (tatínky) vezla část oddílu na zápas (cca 150 km tam a 150 km zpátky). Tam jsme jeli v koloně. Jedno auto s trenérem jelo první – měli povědomí o cestě. Mě nechali jet uprostřed.
Když jsme dojeli, zkonstatoval ten jeden tatínek-řidič, že já jsem řidič poměrně vyježděný. A že jeho manželka ani jezdit nechce.
Potěšilo mě to.
🙂
Jejej…. závidím. Právě začínám autoškolu, absolvovala jsem jednu jízdu a byla to katastrofa. Zaskočilo mě, že mi to tak nejde a že mě to dovedlo až k slzám…. příší týden mám snad další jízdu a mám strach, ale taky se dost těším. Tak snad to půjde, snad se mi to dostane do krve.
Přeju hodně pohodových kilometrů.
Jarmuschko, díky za nakopnutí.
Během posledních pár dní jsem úspěšně zajela pro dceru do školky, jednou do lesa na houby a pak ještě jeden kousíček cestou na návštěvu. Zjistila jsem, že se to fakt nedá zapomenout. Auto nechcíplo ani jednou, rozjezd i do kopce taky v pohodě. 🙂
Do města se ještě bojím, ale půjde to.
Jarmuschko,
tak to jsi dobrá! Já natankovala poprvé až tak po roce, jela jsem k té nejzapadlejší pumpě široko daleko, aby mě náhodou nikdo neviděl :-). Do té doby jsem vždycky vyslala manžela pro plnou,která vydržela tak 14 dní.
Asi si řeknete, že jsem prdlá (no, asi fakt jsem), ale mám zážitek – včera jsem poprvé sama tankovala.
Když jsem auto kupovala, mělo plnou nádrž. Pak s ním sice trochu jezdil manža (když měl závadu na tom svém – a jak byl najednou rád, že máme k dispozici i tohle „prdítko“), ale na to moje popojíždění to stačilo.
Pak jsme odvezly manžu na zákrok do nemocnice, a když jsem druhý den měla jet pro něj, měla jsem obavy, abych někde nezůstala viset bez paliva. Měla jsem z toho obavy, ale známí poradili: „Jeď na Shellku, tam na to mají picmocha.“ Jela jsem tam a byl tam. Chvilku jsme se teda dohadovali, kolik nebo za kolik (já vůbec neměla představu).
No a teď se chystám na víkend, jela jsem na pumpu včera, ať se pak s holkama nezdržujem. A „picmoch“ nikde…
Ale zvládla jsem to – ještěže mi manža ukázal, jak si otevřít nádrž (ale zavírala jsem ji na třikrát). Peťko, vidíš, tady se trocha teorie předem vyplatila… ;o)
Jo, holčičky už si taky hrají s auty a jezdí tankovat. Používají pro to citoslovce (?) „tank tank“.
;o)
Jarmuschko, tak přece?
Jsi dobrá, i když ony asi ty okolnosti moc na vybranou nedaly…. Tak hodně š´tastných kilometrů. pozdravuj dračice (jsem chtěla napsat holčičky, ale ony už to asi takoví andílci nejsou, ne? nějak teď VD nestíhám vůbec, ani nakukovat, ale snad přes prázdniny zase naskočím ;o))
Peťko – já už jsem asi taková.
Já potřebuji řádnou teoretickou přípravu. Ono dlouho nic, a pak se mi rozsvítí. ;o)
Jovanko, já se tomu nebráním, jen nevím, jestli to bude realizovatelné. Ale číslo na Tebe mám, tak snad i Ty na mě – třeba se scuknem někde cestou.
Babofko, ano – snad… Na holky už zase něco leze (i když na ORL dnes doktor při kontrole konstatoval zlepšení – takže holky slyší… a když ne, tak to jenom hrají, jak se jim to hodí).
No, holky, jako zásadní vidím to, že jsem si nejdřív našetřila na to svoje vozítko, protože nevím nevím, jak by to bylo s manžou. Musím říct, že i s instruktorem vedle sebe jsem byla nervoznější. A když jedu sama, tak pohoda.
Ale kupodivu moje kolegyně mě svou přítomností spíš uklidňuje – ona si to taky načasovala. Dřív mě – když jsme měly dlouhý den – brávala autem domů. Jen co jsem začala jezdit, její auto asi totálně umřelo… Tak jsem jí to mohla aspoň částečně vrátit.
;o)
Jarmuschko, máš moje gratulace:-)
Já mám řidičák 14 let. Pěkně zasunutý v přihrádce v peněžence. Už možná ani není platný…:-)
Jsem neřidič s řidičákem, haha, neustále sloužím pro pobavení všech blízkých kolem. Z řízení mám strach tím větší, čím víc přibývá křížků na mých bedrech. Naposledy jsem řídila před 11 lety, kdy jsem zkoušela tři měsíce překonat tu hnusnou nervózu s průjmem na záchodě. Nepovedlo se a tenkrát jsem utekla manželovi z auta se slovy, že s řízením končím. Tož tak.
Teď už nebydlím ve městě, ale v končinách, kde lišky dávají dobrou noc. Autíko by se sešlo, ale já ze strachu každou nabídku odmítám. A pak přijdou situace, jako třeba dneska, že mi Kačenka od rána úporně zvrací, už je z ní hadrová panenka a já budu možná odpoledne nešťastně shánět odvoz na pohotovost…
Takže abych to shrnula, všechny, co jste posbíraly tu odvahu, máte moje uznání. Myslím, že k tomu časem taky dospěju, protože tady to opravdu bez auta nejde. Budu si muset nejdříve našetřit na nějakého maličkého broučka a na jízdy. Ale předpokládám, že naučit se jezdit těch pár kilásků do vedlejšího městečka by nemuselo být tak těžké…
Ach jo, a jen co na to pomyslím, kroutí se mi cosi v břiše…
Jarmuschko, gratuluji, žes našla odvahu.
Já jsem (i když bych neměla) řídila ještě před tím, než jsem měla řidičák v ruce. Pak jsem jezdila každý den, tak naštěstí tyhle potíže neznám. Dokonce jsem měla moje první auto Š105 :-D, docela to s ní šlo, než začala vařit.
Řídím 9 let a uřídím v podstatě jakýkoliv osobák (mám toho vyzkoušeno…). Jsem za to moc ráda, měla jsem štěstí. Známí, kteří znají mě i manžela, tak raději jezdí se mnou, nejezdím jak „prase“ jak ovětšina chlapů. Když řídí manžel, tak mám tělo neustále v pohybu – doředu dozadu dopředu dozadu, brzda plyn brzda plyn…
Všem, co mají strach chci říct: holky nebojte se, není čeho, já jsem to zvládla ve 23 letech. Zvládnete to taky, jen musíte trénovat! Důležité je hned po dodělání autoškoly začít řídit.
Držím palečky
Jarmuschko, moc gratuluju!!! Přeju spousty šťastných km bez nehod, stále s nadšením a beze strachu. A na dovče to oslavíme! 😉 (snad)
Jarmuschko… tak to vás asi bude víc, začínajících řidiček…
Jovanko, já napřed nemusela jezdit. Takže jsem zvládala vždy naučenou cestu. Pomaličku jsem se začala otrkávat a troufat více, moje nároky se zvyšovaly – napřed na frekventované křižovatce rychle fuknout doleva, pak jízda do neznámého místa,pak bezpečné předjíždění, dálnice, větší město – to bylo snad nejhorší, na to jsem opravdu neměla čas se psychicky připravit a ráno před jízdou jsem z nervozity proseděla hodinu na záchodě 🙂 Dneska jezdím jak Rus a bojím se spíš těch druhých na cestě, protože kolikrát nemá obdoby jak někteří riskují. Jinak je fakt, že vhození do vody je nejrychlejší.
Ale takovou odvahu jako Jarmuschka jsem neměla a šlo to pomalu, možná jsem ani nebyla tak hrozná, jen jsem sama na sebe dost velký kritik.
Jarmuschko, veliká gratulace (a přidávám – promiň – NO KONEČNĚ!!! :-)) )
Na tu dovču se moc těším, můžeme jet spolu (za sebou), pokud budeš chtít.
Každopádně přeji – všechny kilometry, co najedeš, ať jsou bez nehod a jiných problémů!!!
Markittko, to je asi nejlepší, když jsi vhozena do vody a prostě nic jinoho nezbývá, než jezdit co nejvíce. Já jsem se rozjezdila tak, že když mi byl koupen vůz, tak jsem hned jezdila za maminkou do cca 100km vzdálené nemocnice. Hodně blbá příležitost k řízení, ale v ježdění mi to pomohlo….
Jarmuschko, nejdeš na to nějak moc vědecky? 🙂
Markittko, s pečovatelskou službou nemám nic společného. ;o)
Služebním jezdím, jen když nemůže řidič – ale už se nemusím doprošovat kolegů, aby jeli, když je nutno. Jen radši zatím prosím, aby mi vyjeli/zajeli do garáže. ;o)
Peťko, do zimy snad natrénuju ještě víc. Zatím mám teoretické přednášky (dneska o hrozbě aquaplaningu).
Jinak během mých kondiček se auto stalo naším hlavním tématem i v ložnici před usnutím. Potřebovala jsem některé postupy vyslovit, případně dovysvětlit, aby neuronový spoj byl skutečně upevněn. ;o)
Dnes jsme konzultovali provozní kapaliny a osvětlení (denní svícení se automaticky zapíná po nastartování).
Jarmuschko, sakra!
Normálně závidím!!! :-)))))
Nedávno jsme si psaly, že začínáš a ty už přitom tak válíš, jo?
Taky bych ten strach tak moc ráda překonala. Navíc přesně jak píšeš, ta závislost na někom, kdo tě přiveze/odveze.
Do září MUSÍM! Ale co pak v zimě? To bych byla zase tam, kde jsem. V zimě se bojím. Nyní dokážu zajet max. do školky a honem zpět. Město, dálnice a neznámé silnice, to není nic pro mě. .-)
Ať autíčko pěkně šlape! Kilometrům zdar! .-)
:-)))
No nevím jaké důchodkyně máš na mysli a jaký služebák, ale nějaký červený tranzit(či nějaká jiná dodávka)snad pečovatelské služby nebo co, mě pravidelně zdržuje na křižovatce u kina. Snad nechceš říct, že jsi to ty? 😀
Holky, díky. ;o)
Markittko, a v to pondělí jsem hned jela i služebním autem.
Vezla jsem naše důchodkyně – myslím, že se trošku bály. Já ne. (Tak jsem paní i odpustila, že v jednu chvíli dost netaktně ocenila mé nově nabité řidičské dovednosti.)
Jen tak dál…
Já jsem aktivní řidička něco přes sedm let, zpočátku to byl děs a já myslela, že jsem totální dřevo na řízení a fláknu s tím. Chce to jezdit, jezdit, jezdit…jen tak se získá jistota. Dnes si myslím, že se dopravím kamkoli po ČR(možná i dál).
Klobouk dolů, že jsi jela hned druhou jízdu na toho Michala. Nazpět to bylo totálně zarvaný(já byla taky autem, nervní trčela v koloně a jela k našim na oběd, takže jsem to nemohla objet)a do toho ten rozkopaný most přes Bečvu se semaforem…úplně se to tam ucpalo a kdo zaváhal, nejel…fakt tvou odvahu obdivuju…a přeju spoustu najetých kilometrů bez nehod. Autí ať slouží..
Jarmuschko,moc ti děkuji za tento článek..patřím do té skupiny váhajících,ale pomalu už se na tom pracuje-aspoň do našeho obchodu a bez dětí vzadu:-))I když mám řidičák asi 7 let a předtím vozila i dceru ještě do jeslí,pak jsem se zasekla a nic..
Jinak krásně čtivě napsaný článeček:-))
Mobile Sliding Menu