Však to znáte z pohádek… princ na koni (pokud možno bílém:) přijíždí tmavým lesem, aby se popral s drakem (čím více hlav, tím lépe:), slavně zvítězil a zachránil krásnou princeznu… nebo obráceně – princezna plní nesnadné úkoly a tím vysvobodí krásného prince… ale konec bývá stejný – láska zvítězí, zlá moc je zlomena… a ti dva spolu žijí šťastně až do smrti…
Asi je to u mě trochu i tím, že mi už není těch –náct… oblékám si věci, které se líbí mně (a né ty, které sluší ostatním, ale já v nich vypadám jako *****:), už se zkrátka trošku znám:), dělám věci, které chci dělat já (a né ty, které vidím dělat ostatní:)… a „už“ také vím, že (bohužel:) některé věci dělat prostě musím (třebaže nechci:), prostě jsem se smířila s tím, že k životu patří i „povinnosti a závazky“… Bóže, jak já jsem někdy zodpovědná (nechutně a velmi často nerada:)… Nedávno to o mně (zřejmě nechtíc:) prohlásil i můj táta:), když se z úst naší Kadličky dozvěděl, že jsem jí vysvětlovala (včetně grafického znázornění:) princip úsporné žárovky… Pronesl doslova: “…Mnoóó! Tak to ona je už vážně asi dospělá:)… Ach jo:) To tedy nevím, jestli je dospělá to správné slovo (chápej – myslel tím rozumnější:)… Zkrátka jen věty mých rodičů (zhasínej světlo, neplýtvej jídlem, buď opatrnější na své věci) používám už i já. 🙂
Kamarádka mi nedávno popisovala, jak se nemohla poznat na videu starém 15 let. 🙂 Nemohla uvěřit, že to „stvoření“ v TV je ona:)… dnes ta rozumná a dospělá. :):) Dospělá?:) Už jsem o tom psala, ještě pořád mívám na jazyku větu: “Až budu velká (rozuměj: prostě starší:), tak……“:):) Když mi bylo –náct, pohoršovala mě fráze (výhružky:) mojí (mimochodem – Vaší né?:) maminky: „Jo, jo… počkej, až budeš starší… pochopíš!“ Měla pravdu… tehdy:)… Ale zkušenosti jsou zkrátka nepřenositelné… asi je to dobře, představte si, že byste mohli třeba v lékárně dostat 30 deka zkušeností:)
Když je Vám -náct:
A: „Špatně se mi mluví, děsně mě bolí jazyk – mám v něm piercing!“
B: „Týý jóó? A nebolí to? Bolí, že?:)
A: „Bolí! Myslela jsem, že to bude bolet jen při tom nasazování, ale bolí to pořád. Jak čert.“
B (obdivně) : „Aha! …a od kdy ho máš?“
A: Od pátku, ale v sobotu to bolelo tak, že jsem ho musela vyndat. Nasadila jsem si ho až v pondělí, když jsem šla do školy… to nasazování fakt děsně bolí!… Teď už se to dá vydržet.“
B: „Kdo Ti to dělal?“
A: “Pavel, bráchův kamarád. Mám ho teprve pár dnů, ale jak si s ním v puse pořád hraju, mám úplně obouchanou sklovinu.“
B: „Tak to je blbý… No, a kdybych chtěla… víš, ten Pavel… nasadil by mi ho taky?
:):)
Dovětek pro –náctileté:
Omlouvám se tímto -náctiletým, že jsem tímto článkem vzala „ten“ věk trošku s nadhledem. 🙂 A místopřísežně prohlašuji, že jsem nikdy nebyla lepší… a ani horší… Jen mi je právě tolik, kolik mi je (těch –cet:) …ale neměnila bych… a ať si kdo chce (co chce:) říká, vím, že to „s náma taky nemaj lehký“:)… A mimochodem – víte, že frázi „to máme ale mládež“ (se kterou se mimochodem neztotožňuji:) používali před mnoha staletími třeba už staří Řekové?:)
Jóó… a ještě něco… až budete starší… pochopíte. 🙂 Nicméně neradujte se předčasně – také zjistíte, že i ve třiceti budete pro své rodiče pořád „jen“ dětmi. 🙂 Vzpomínám si na bývalou kolegyni (25), která žila se svou maminkou (50) a babičkou (75). Občas jí do práce volala babička, aby si postěžovala na její maminku, že prý chodí domů pozdě v noci… mimochodem kolegyně se tou dobou nevracela domů občas vůbec. 🙂
Napsal/a: jaholka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Jojo, hezký a výstižný článek o „dospívání (stárnutí?:-)) duše“….já téměř celý večer přemýšlím, kdy se ve mě vlastně ten duševní přerod v dospěláka stal…ale za mého mládí to bylo vážně všechno jiné:-)…a je nás tu takových více – viz jaholčin příspěvek „O Sandokanovi….“ a nostalgické komentáře pod ním:-):-):-)….nevím jak vy, ale já se nyní nacházím v „produktivním věku“, takže žádná stařena nejsem:-)…