S dětmi se člověk nenudí. Posledně jsem si „jen“ odskočila na záchod a ten náš malý raubíř (17 měsíců) si zase někde našel propisku, zkušeně cvaknul palečkem a začal tvořit další ze svých uměleckých děl na naší bílé kožené sedačce…
A právě v největší práci jsem ho zaskočila svým návratem z WC. Byl si samozřejmě vědom toho, že dělá něco, co by neměl a tak okamžitě odhodil propisku na zem a zdrhal. S patřičným rozčilením běžel co nejdál ode mě, výrazně gestikuloval a ječel. Nebylo to poprvé. Několik podobných kreseb pastelkami a propiskou už máme po zdech a na dřevěných dvířkách kuchyňské linky, obývací stěny a šatních skříních… Prostě téměř celý byt je v podstatě ateliérem našeho zlatíčka… 🙂Párkrát do týdne si telefonujeme s mojí mámou a ta je vždycky samozřejmě strašně zvědavá na všechny novinky, které se týkají jejího prvorozeného vnoučka. Co zase umí nového říkat, dělat, prožívá s námi průjmíky, růst zoubků, … no, však to znáte sami…
A tak jí líčím, jak je opravdu „šikovný“, jak „báječně“ nám vyzdobil obývací prostor… Ale mámina reakce byla jak ledová sprcha: „No, když myslíš, vychovávej si ho, jak chceš. Když tobě byl rok, dostala jsi k narozeninám kočárek pro panenku. Jezdila jsi s ním po bytě a v obýváku jsi nevytočila zatáčku za křesly a udělala šrám do jedné skříňky obývací stěny. Dostala jsi na zadek a pak jsi věděla, že tam už s kočárkem nesmíš…“
Na tyhle rány na zadek si opravdu nepamatuju, ale dovedu si ten nářez živě představit, za své dětství jsem jich schytala dost a za cokoli. Bála jsem se poznávat, zkoušet, abych zase nedostala. Vlastně mě ten strach z výprasku provázel až do dospělosti. A opravdu si nemyslím, že kdybych byla v dětství méně bita, vyrostl by ze mě horší člověk… Rodiče dodnes nevnímám jako své kamarády, přátele, s přirozenou autoritou, ale jako ty, kteří dávají výprask za to, když se jim něčím znelíbím.
Bylo mi z toho smutno. Seřezat dítě za to, že něco poničilo a navíc neúmyslně!!! Čmárance u nás po zdech rozhodně neúmyslnou náhodou nevznikly, ale v očích dítěte to musí být naprosto úžasná hra! Ozdobit fádně bílé stěny. Nemusí sedět, sklánět se nad papírem, ale stojí jak malíř u plátna a má neomezeně velký prostor než papír o formátu A4! A na dřevěných skříňkách jsou jeho výtvory vidět zase trochu jinak, než na bílých zdech. Prostě dítě poznává. Ovšem taky ví, že to rodiče neradi vidí, jen to nerespektuje, zkouší, kam až může zajít, šibal jeden vypočítavý… 🙂
Já jsem v očích mojí mámy ve výchově příliš měkká. Vezmu mu předmět doličný, vážně a lehce rozzlobeně se mu dívám do očí a jasně vysvětluju, že „toto se opravdu nedělá. Maluje se na papír, ale ne po zdech.“ A hned ho posadím i s papírem před sebou, vyskládám barvičky a „teď mi něco hezkého namaluj“ . Všechny kresby na papíře samozřejmě chválím.
A během jeho povolené tvorby jdu čistit… Ze dřeva barvy naštěstí mizí okamžitě, zdi nechávám být a z legrace připisuju datum, abychom na první pohled viděli, jak se styl našeho Picassa vyvíjí. 🙂 Stejně mám v plánu v létě malovat. Tak vlastně o co jde? Proč hned mlátit dítě? Dokonce jsme zpočátku uvažovali, že kolem nich zavěsíme rámečky, protože obraz dělá rám, nebo ne? 🙂
S tou sedačkou jsem si samozřejmě naběhla. Když jsem začala pískovat propisku z kůže, znělo mi v hlavě Archimédovo „neruš mé kruhy“. Ale já rušila a měla radost, že mizí. Ale jen na chvíli. Než jsem zjistila tragický rozdíl mezi opravdu bílou kůží ve vyčištěném kruhu a tím zbytkem, který se s přimhouřenýma očima dá nazvat jako šedý. Plány na odpoledne jsem měla sice jiné, ale od téhle hrůzy jsem nebyla schopna odejít a tak jsem vydrbala celou sedačku. Uf, zlatíčko moje, až usneš, dám se ještě do impregnace…
Neuběhl ani týden a zase máme další novinku. Noc co noc se malý budí s děsivým řevem a natahuje ruce k mámě, k vysvobození. A mámina náruč je vždycky otevřená a jakmile vedle mě ulehne, spokojeně se zavrtá a usíná. Co na tom, že já se díky jeho neustálému převalování a nočnímu cestování moc nevyspím a strachuju se, aby z naší postele nespadl… 🙂
Ale kdo by taky měl srdce to malé neštěstí odmítnout a nechat samotného ve tmě řvát? Samozřejmě, moje máma… „Šiješ si na sebe bič a děláš z něj mamánka! Těžko ho to budeš odnaučovat…“
A tak si říkám, proč ani po těch letech moje máma není schopná změnit názor a pořád zastává tu svojí tvrdou výchovu. Dítě seřezat, nevysvětlit, zakazovat, nepomazlit, ale radši odvrhnout.
Netvrdím, že ten „můj“ způsob výchovy je ten nejsprávnější. Fyzický trest je prý známkou toho, že rodič selhal. Tím se snažím řídit a plesknout přes ručičku nebo zadeček, když jde opravdu o život a ne kvůli jednomu škrábanci na zdi… Netoleruju všechno, ale snažím se rozlišit závažnost důsledků dětských činů a her. Vysvětluju, ukazuju, pomáhám. A pomazlím a přivinu vždycky, když je příležitost, když malý chce, když o to zatím ještě stojí 🙂 nebo když se bojí, ráda mu poskytnu pouhým objetím klid, bezpečí a zahrnu láskou…
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Také máme doma malou umělkyni, která využije každé příležitosti jak si udělat domov hezčí a hlavně po svém :-))
Každé dítě je jiné, ale všechny hlavně potřebují máminu náruč plnou lásky.
Ájíku :-)))
Jinak holky, Ájíku, Vici, naprosto souhlasím…
A propos, babofko 🙂 Podobná situace se u nás odehrála v pátek…. já nebyla doma, dětičky měl na starost tatínek, ale líčil mi velmi barvitě, jak Jeníka (2) „přistihl“ v kuchyni s hromádkou pastelek v ručce, modrou barvičkou čáral po zdi a všelijak nakláněl hlavičku, jak své dílo zkoumal ze všech stran…. Chvíli ho sledoval, pak na něj ale trochu křikl… pastelky prý jen lítaly, jak se bobek leknul… 🙂 Já pomalu začínám tu neodolatelnost obrovské plochy chápat…. 🙂
No…. ono je docela jednoduché dítě ztřískat… netvrdím, že občasné plesknutí nemá ve výchově místo, naopak… Ale jsou věci, za které lze vymyslet účinnější trest než dítě zmydlit. Jak píše vicikovka, nechci, aby se mě děti bály, chci, aby měly ke mně důvěru, aby věděly, že můžou přijít a že jako rodiče budeme stát za nimi, budeme se snažit jim pomoci,jsou to přece naše děti…
Naše_agáto, v něčem s tebou souhlasím a v něčem zas ne. Někdy opravdu bylo daleko účinnější, když jsem za něco malou plácla přes prdku nebo přes ruku – to bylo především okolo 1 roku, kdy ty její zvědavé ručičky strkala kam neměla (šuplíky, zásuvky, video,…). Ale dnes vidím, že stačí domluva, už je to rozumná holka. A že párkrát zazlobí, to je snad normální ne? Já chci, aby mi jednou věřila a ne aby se mě bála.
Škoda každé rány, která padne vedle. Jenom domlouvat určitě nestačí. Děcka jsou už za mala velmi vyčůraný a poznaj a zkoušej co můžou. Když jim povolíte, tak toho hned zneužijou a mají poučení do života. Když to jde, tak proč to neudělat. A pak se může stát, že z nich vyrostou ne zrovna ukázkový žáci základních škol.
Ještě k tomu generačnímu problému. Moje maka mi taky říká, že jsem na malou moc měkká. Že nám stačilo říct jednou a hotovo. Jenže si neuvědomuje a dodnes to nechce přiznat, že tomu předcházelo seřezání a ten strach jaký jsme měli o tom ani nemluvím.
…jen jsi mi připomněla nedávnou návštěvu kamarádky, jejíž synové (6 a 3 roky) Verunce potiskali zeď razítkem a postel (dřevěnou) pomalovali fixami :-(. Být to Verča, tak ji roztrhnu jak hada 🙂 – tedy ne doslova, ale ona takové věci od malička nedělá, ale návštěva je holt návštěva a ono to alespoň bude snazší přesvědčit manžela k malování :-))). Nicméně tato návštěva pokračovala v demolování : pomalované některé hračky, pokousaný palec naší Verči(od staršího klučiny), obtisk vařečky na Verunčině ruce (ne ode mne, ale od staršího z kluků – naštvala ho) a pár rozšlápnutých drobností. Fááákt jsem si oddychla, když byli za dveřmi na cestě domů.
Jinak našich spících ratolestí se také nemůžu nabažit, jsou tak sladcí, zranitelní a tak hodní, když spinkají. A když ve dne zlobí, až to není k vydržení, tak stačí jejiný maličký úsměv a všechno je zapomenuto a odpuštěno. Až mi to vždycky vžene slzičku do oka.
kááááání, to je nádherný 🙂 my máme do tohoto slovníku ještě daleko, ale vždycky, když něco udělá dobře, zatleská si. A já ho často chválím a říkávám, že je můj šikulka. Občas stačí říct jen „šššššš“ a on už tleská! :-)))
Myslím, že ta důvěra dětí v rodiče je strašně důležitá a stačí málo a dítě ji ztratí a to je škoda.
Kaťule, s tou lávou jsi mě pobavila… 🙂
Ájíku, taky ho ve spánku očichávám… 🙂 šimrá mě v obličeji vláskama a já nespím a jemně ho hladím a nemůžu si pomoct 🙂
…. moje řeč – vždyť oni opravdu jsou moc káááánííí (takhle to říká i náš Jeník :)) – všechny děti jsou prostě to nejkrásnější na světě a měly by to vědět – už pro to jejich zdravé sebevědomí a trochu snesitelnější pubertu 🙂
Ajik..tak to je taky docela smutné…já říkám prckovi,že můj krásný chlapeček xkrát denně..no nemůžu si pomoct:-)))) a on si obleče tričko,nasadí čepku a jde se podívat do zrcadla jak je kááánýýý…a taky to řekne mě,že sem kááánááá a táta je taky kááánýýý..vždyť je to přirozená věc…
Babofko,napsala jsi to pěkně..já souhlasím…dělám to stejně a nehledám hned ve všem tragedii..je fajn podívat se na věc s úsměvem,nadhledem a dětskýma očima..kdy jindy by mělo dítě více cítit lásku rodičů než v dětství…
Naštěstí moje máma mi neradí prcka trestat za každou maličkost,ale já jako dítě dostávala a myslím,že ona teď spíše vidí,že to jde i jinak…když malý ječí,dělá něco zakázaného pořád dokola..tak jí řeknu..no a co mám dělat,mám ho za to mlátit????? na co je to dobré???? On z toho vyroste…za měsíc za dva,za rok pochopí,že něco je dobré a něco je špatné..já jsem tu od toho abych mu ukázala správnou cestu… K
Taky se snažím svoje dva divochy vychovávat s láskou, ale taky s tím, aby věděli, že existují určitá pravidla a hranice, které se prostě neporušují a pokud ano, musí si být vědomi toho, že udělali něco, co neměli. Vždycky první řeším věc domluvou, danou věc zopakuji třikrát (pokud např. chci, aby uklidili hračky a nereagují …), pokud něco zakáži a ignorují to, zopakuji, ale potřetí už dostanou plácnutí přes ručičku nebo na zadek – ne moc, ale tak, aby pocítili, že není něco v pořádku. Samozřejmě, že hned po tom, co dostanou plácanec jim vysvětlím, za co to bylo a proč a jak by to bylo ideální. Někdy mi manža říká, že jsem z nich zbytečně vyřízená, měla bych prý raději hned plácnout a pak diskutovat proč a za co. Radši zvýším hlas a teprve pak plácnu.
Kluci spí ve svojem pokojíčku, ale necháváme otevřené dveře a pokud mají potřebu přijít za námi do ložnice, tak mohou, ale stává se to málokdy. Většinou příjdou někdy ráno a to si pak Honzík bere s sebou všechny plyšáky a zvířátkový polštářek, k tomu mačká plínu, kterou má jako „duchlila“ … a je na něj docela komický pohled. Snažím se svoje kluky vychovávat tak, aby věděli, že nám mohou důvěřovat a že jsme jim k dispozici, proto se také nezlobím na věčné otázky proč je něco takové nebo makové a jak to funguje … momentálně s Kubou diskutujeme na téma sopka a láva a já se snažím z různých zdrojů nastudovat mechanismus výbuchu a tvorby lávy, protože moje znalosti už 4,5 letého Kubu nijak neoslňují a nepovažuje je za dost vypovídající … snažím se je hlavně nezradit, když řeknu, že do školky příjdu přesně v tolik, ať se děje, co se děje, přesně v domluvený čas stojím ve dveřích. Hlavně je nijak neztrapňuji a nežaluji na jejich neúspěchy nebo nevhodné chování při návštěvách známých – v tomto se totiž vyžívala moje máti a nesnáším to dodnes.
Zkrátka se snažím říci, že děti se dají vychovávat daleko láskyplněji a klidněji než tresty, zákazy, odstrkováním a ponižováním …
Babofko 🙂 Tak na některé věci nervy opravdu nemám a když nepomůže vysvětlování nebo okřiknutí, prostě jedna na zadek přistane… Ale jinak mi mluvíš z duše.
Jó, generace našich rodičů… a prarodičů! Naši mě měli později, takže už jsou právě spíš ve věku prarodičů a někdy je to fakt drsné. Za všechno okamžitě zmydlit, moc se netulit, nemazlit a úúúúúúplně nejvíc mě vytáčí věta: „Neříkej o svých dětech, že jsou krásné… Moc by si myslely a prostě se to neříká!“… ale učůrávat nad kdejakým pouličním čoklíkem nebo toulavou kočkou, to se říká ????
Takže shrnuto a podtrženo: Své děti tulím, mazlím a každou chvíli jim říkám, že jsou pro mě ty nejkrásnější děti na světě (moc dobře si pamatuji, jak jsem jako čtyřleté dítě navlečené do maminčina kombiné moc toužila po tom, aby mi řekla, že jsem ta její nejkrásnější princeznička – bohužel marně)… Vychovávám podle jejich měřítek taky dost mírně. A když v noci ti malí pláčou? (Ti velcí už ne :))) ) Beru si je k sobě a v polospánku „očichávám“ to něžné teplé tělíčko, stulené u maminky a je mi úplně blaze…. a náhodou se docela vyspím i s ním, přestože se rozvaluje přes půl mé postele… Když to tak vezmu, „mamánci“ byli všichni a vyrostli z toho…. ale i ten dvanáctiletý se ještě přijde občas přitulit a maminčin mazánek to rozhodně není a nemyslím, že bude… Děti lásku rodičů musí cítit a doteky potřebují i pro svůj zdárný vývoj, tak proč jim je nedopřát? 🙂
Pěkný článek!Taky Patrika(3roky) za cokoli hned „nebiju“ale za tu sedačku by teda mírně dostal,ještě když si psala,že moc dobře věděl,že dělá něco,co nemá.Já to dělám tak,že vysvětluju,vysvětluju a když to nepomůže,tak prostě dostane.Syn teď začal všechno olepovat,nedávno našel náplasti(zapomněla jsem je uklidit a dosáhl na ně)olepil si nové boty(takže je má zničené,nebo spíše hnusné,po strhnutí náplasti tam zůstal obrys) další den to schytal monitor,motorka,stůl a o pár dní později kolo(to už bylo prozměnu popis.štítkama,co mám na maso do mrazáku).A to už byla poslední kapka,téměř týden jsem mu to skoro 5x za den vysvětlovala a ukazovala,proč to nedělat.Za to kolo už pak dostal asi 4 na zadek a vynadáno a od té doby nic nikam nenalepil.Taky na něj funguje,ukdyž něco provede,že mu řeknu,že jsem z toho smutná a nemám chuť si s ním dneska hrát a jít ven a začnu jako brečet.On pak chodí a úplně nešťastně mě hladí a říká mamino promiň,nebeč já už to neudělám,já to uklidím.Jde to uklidit,nebo se o to aspoň pokusí,přijde a ptá se:už nejsi smutná?udělal jsem ti radost?Půjdeme ven? :-))
Mobile Sliding Menu