O čmáranicích, výprasku, tulení a generacích…

S dětmi se člověk nenudí. Posledně jsem si „jen“ odskočila na záchod a ten náš malý raubíř (17 měsíců) si zase někde našel propisku, zkušeně cvaknul palečkem a začal tvořit další ze svých uměleckých děl na naší bílé kožené sedačce…

A právě v největší práci jsem ho zaskočila svým návratem z WC. Byl si samozřejmě vědom toho, že dělá něco, co by neměl a tak okamžitě odhodil propisku na zem a zdrhal. S patřičným rozčilením běžel co nejdál ode mě, výrazně gestikuloval a ječel. Nebylo to poprvé. Několik podobných kreseb pastelkami a propiskou už máme po zdech a na dřevěných dvířkách kuchyňské linky, obývací stěny a šatních skříních… Prostě téměř celý byt je v podstatě ateliérem našeho zlatíčka…

Párkrát do týdne si telefonujeme s mojí mámou a ta je vždycky samozřejmě strašně zvědavá na všechny novinky, které se týkají jejího prvorozeného vnoučka. Co zase umí nového říkat, dělat, prožívá s námi průjmíky, růst zoubků, … no, však to znáte sami…
A tak jí líčím, jak je opravdu „šikovný“, jak „báječně“ nám vyzdobil obývací prostor… Ale mámina reakce byla jak ledová sprcha: „No, když myslíš, vychovávej si ho, jak chceš. Když tobě byl rok, dostala jsi k narozeninám kočárek pro panenku. Jezdila jsi s ním po bytě a v obýváku jsi nevytočila zatáčku za křesly a udělala šrám do jedné skříňky obývací stěny. Dostala jsi na zadek a pak jsi věděla, že tam už s kočárkem nesmíš…“
Na tyhle rány na zadek si opravdu nepamatuju, ale dovedu si ten nářez živě představit, za své dětství jsem jich schytala dost a za cokoli. Bála jsem se poznávat, zkoušet, abych zase nedostala. Vlastně mě ten strach z výprasku provázel až do dospělosti. A opravdu si nemyslím, že kdybych byla v dětství méně bita, vyrostl by ze mě horší člověk… Rodiče dodnes nevnímám jako své kamarády, přátele, s přirozenou autoritou, ale jako ty, kteří dávají výprask za to, když se jim něčím znelíbím.

Bylo mi z toho smutno. Seřezat dítě za to, že něco poničilo a navíc neúmyslně!!! Čmárance u nás po zdech rozhodně neúmyslnou náhodou nevznikly, ale v očích dítěte to musí být naprosto úžasná hra! Ozdobit fádně bílé stěny. Nemusí sedět, sklánět se nad papírem, ale stojí jak malíř u plátna a má neomezeně velký prostor než papír o formátu A4! A na dřevěných skříňkách jsou jeho výtvory vidět zase trochu jinak, než na bílých zdech. Prostě dítě poznává. Ovšem taky ví, že to rodiče neradi vidí, jen to nerespektuje, zkouší, kam až může zajít, šibal jeden vypočítavý…

Já jsem v očích mojí mámy ve výchově příliš měkká. Vezmu mu předmět doličný, vážně a lehce rozzlobeně se mu dívám do očí a jasně vysvětluju, že „toto se opravdu nedělá. Maluje se na papír, ale ne po zdech.“ A hned ho posadím i s papírem před sebou, vyskládám barvičky a „teď mi něco hezkého namaluj“ . Všechny kresby na papíře samozřejmě chválím.

A během jeho povolené tvorby jdu čistit… Ze dřeva barvy naštěstí mizí okamžitě, zdi nechávám být a z legrace připisuju datum, abychom na první pohled viděli, jak se styl našeho Picassa vyvíjí. Stejně mám v plánu v létě malovat. Tak vlastně o co jde? Proč hned mlátit dítě? Dokonce jsme zpočátku uvažovali, že kolem nich zavěsíme rámečky, protože obraz dělá rám, nebo ne?
S tou sedačkou jsem si samozřejmě naběhla. Když jsem začala pískovat propisku z kůže, znělo mi v hlavě Archimédovo „neruš mé kruhy“. Ale já rušila a měla radost, že mizí. Ale jen na chvíli. Než jsem zjistila tragický rozdíl mezi opravdu bílou kůží ve vyčištěném kruhu a tím zbytkem, který se s přimhouřenýma očima dá nazvat jako šedý. Plány na odpoledne jsem měla sice jiné, ale od téhle hrůzy jsem nebyla schopna odejít a tak jsem vydrbala celou sedačku. Uf, zlatíčko moje, až usneš, dám se ještě do impregnace…

Neuběhl ani týden a zase máme další novinku. Noc co noc se malý budí s děsivým řevem a natahuje ruce k mámě, k vysvobození. A mámina náruč je vždycky otevřená a jakmile vedle mě ulehne, spokojeně se zavrtá a usíná. Co na tom, že já se díky jeho neustálému převalování a nočnímu cestování moc nevyspím a strachuju se, aby z naší postele nespadl…
Ale kdo by taky měl srdce to malé neštěstí odmítnout a nechat samotného ve tmě řvát? Samozřejmě, moje máma… „Šiješ si na sebe bič a děláš z něj mamánka! Těžko ho to budeš odnaučovat…“

A tak si říkám, proč ani po těch letech moje máma není schopná změnit názor a pořád zastává tu svojí tvrdou výchovu. Dítě seřezat, nevysvětlit, zakazovat, nepomazlit, ale radši odvrhnout.
Netvrdím, že ten „můj“ způsob výchovy je ten nejsprávnější. Fyzický trest je prý známkou toho, že rodič selhal. Tím se snažím řídit a plesknout přes ručičku nebo zadeček, když jde opravdu o život a ne kvůli jednomu škrábanci na zdi… Netoleruju všechno, ale snažím se rozlišit závažnost důsledků dětských činů a her. Vysvětluju, ukazuju, pomáhám. A pomazlím a přivinu vždycky, když je příležitost, když malý chce, když o to zatím ještě stojí nebo když se bojí, ráda mu poskytnu pouhým objetím klid, bezpečí a zahrnu láskou…