„Maminko, já chci na tramvajku,“ špitá můj syn denně, ale jak ubíhají týdny našeho nového života – na venkově – se stále menším důrazem. Žmuchlá v ruce obrázek tramvaje a možná se snaží uchovat si v paměti to, jak vypadá, protože žádnou tramvaj neviděl už mnoho dní…
Od malička je zvyklý žít v hluku města a najednou žije v tichu, na venkově. Že jsme se přestěhovali z města na venkov, je pro něj opravdu velká rána, daleko větší než jsme si dokázali představit.
Přestěhovali jsme se především kvůli dětem. Upsali jsme své duše hypoteční bance, aby naše děti měly čerstvý vzduch, pohyb a radostné dětství. Aby se náš postižený syn mohl rozvíjet a zlepšovat. Ale on nechce jít vůbec ven. Bojí se.
Ve městě je ve svém živlu. Miluje hluk dopravy, svištění tramvají. Nejraději by seděl celý den u hlučné křižovatky a sledoval tramvaje a auta. Vím, že by chtěl vběhnout doprostřed toho mumraje, natolik ho ten ruch fascinuje. Neuvědomuje si, jak je to nebezpečné. Zatím není možné mu to nijak vysvětlit, kvůli opoždění vývoje řeči by to nepochopil. Nezbývá, než ho pevně držet a ani na okamžik z něj nespustit oči.
Ale tady na venkově, je to jinak. Ve vesnici, kde není téměř žádný provoz aut, kde je moc stromů, žádní kolemjdoucí a dost velký ticho, má strach. Jakmile se vzdálíme víc jak 20 metrů od domu, drží se mne jak klíště. „Ruku, ruku“, volá když kousek poodejdu.
Ríša rád chodí „do obchůdku“. Jít ve městě „do obchůdku“ je pro něj velká odměna. Ale místní obchod, velikosti většího Tabáku, kde není žádný jezdící pás na zboží a pokladní vyťukává cenu do mechanické poklady místo toho, aby pípla čtečkou kódu, ten za „obchůdek“ nepovažuje. Vidím mu na očích jak přemýšlí: „Kdy je to „až zaplatíme“? Znamená to přeci, že dám Figo na jezdící pás, pak to pípne a je moje. Ale tady?!“
Ale jsou tu taky fajn věci. Může se denně koupat venku v bazénku. Když prší, vyfasuje gumáky a jde se brodit kalužema. Může házet kamínky do potoka. A taky má vlastní rýč, stejně jako táta. Nenapodobuje rytí, ale hraje si s ním rád. Běhá sem a tam po dlažbě před domem, rýč tahá za sebou a poslouchá řinčení. A běhá s balónem kolem domu. A jezdí na dětském nákladním autě z kopce u domu. A když přijede děda, vozí ho na kolečkách.
A maminka? Ta prozatím přišla o televizi, internet a o styk s lidmi. Ale může si léčit zrak pohledem na daleký obzor, vypít si kávu na vzduchu a na vzduchu taky sušit prádlo. Maminka může vzít děti ven kdykoliv, protože nemusí tahat kočár do druhého patra jako to bylo dřív. Maminka nic neutratí, protože v miniobchodě mají v podstatě jen mlíko a rohlíky.
A tatínek? Ten, když přijde večer z práce, chvilku se potěší s dětmi, pomůže je uložit a uspat, nají se a pak si nasadí lampu čelovku a jde se pokochat ven do tmy, jaký to krásný dům a pozemek bude splácet až do důchodu. A přemítá, jestli se toho při tom záběru vůbec dožije.
(podívejte se na můj blog http://dmo.blog.cz)
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Holky díky za reakce. To víte, že to dobré převažuje. Všem kteří zatím sní a váhají, doporučuju.
Jarmuschko, už se těším až alespoň virtuálně pokecáme, když jsme teď obě ty vesničanky (naštěstí s internetem) :o)
Jak už psaly holky přede mnou, krásné… A čelovka je fakt výborná… :-)))) Asi si je za pár let taky pořídíme, až se do toho našeho vysněného domečku na ves taky přestěhujeme… 🙂
Tak ať se Ríšovi nakonec i v místě bez tramvají taky líbí…
Ahoj Žlababo,
tak už konečně vím, co je s Tebou – dlouho jsi se neozvala.
Jo, čelovka je dobrá – my tak zalíváme rajčata, sekáme trávník, sbíráme švestky…
Holky těsně po přestěhování byly na zahradě pečené vařené, letos samy ven moc nechtějí jít – potřebují „asistenci“ někoho dospělého.
No a hypotéka!? Radši nemyslet a užívat si toho dobrého.
Tak se drž, snad budu mít příležitost vás přijet zkontrolovat (a podpořit – bude-li nutno). ;o)
Žlababo, krásně napsané a holky už řekly vše. Těch pozitiv je víc a my všechny, co jsme udělaly stejný krok do neznáma, to víme a objevujeme víc a víc. A ty se na to umíš nádherně podívat Ríšovýma očima, to je nejdůležitější, to je to pochopení, ostatní příjde samo.
Moc pěkný článek. Ať se vám na venkově líbí a Ríša si brzy zvykne!
Lampa čelovka dobrá!!!:-))) Dožije:-)))
Žlababo, pevné nervy. Taky si chodím prohlížet ten náš „prabaráček“ a říkám si, „hlavně kvůli dětem jsme do toho šli“((-:. Však on Ríša přijde na to, čím si ten ruch nahradit, neboj((-:.
Hezky jsem si početla-takové pohlazení po duši…je to asi veliká změna…ale přece bych ji viděla jako změnu k lepšímu:-) Tak ať si Ríša brzy zvykne a ať si všichni najdete na ,,venkově“ nové radosti a nová krásná místa na kochání se pohledem. Myslím,že i nadechnutí je tam takové jiné,volnější:-) co? :-))) K
Žlababko, to je krásný článeček! :)))
Takové malé pohlazení 🙂 Věřím, že Ríša si na venkově zvykne, pro autistické dítě je změna trochu stresující… ale určitě to bude dobré a brzy už si ani nebude pamatovat, že žil jinde, uvidíš 🙂 A na „městský mumraj“ ho budeš brát za odměnu 🙂
No jo, někdy ta změna není jednoduchá, taky ta vidina, že jsme upsaní hypotékou až do důchodu a do té doby MUSÍ všechno klapat…. vím, o čem píšeš, zažili jsme to před třemi lety. Ale ten klid a čerstvý vzduch, bezpečný prostor pro děti…. to za to stojí! Tak se držte a držím palce, ať všechno zvládnete – vy i děti! :))
A já vím, že zvládnete, protože jste velké šikulky :))
Mobile Sliding Menu