O Attilovi a proč kůň ví všechno nejlíp…

Někdy se nám stává, že se ve své cestě za životem musíme pozastavit nad otázkou, která pálí a tepe v hlavě každého z nás. „Proč právě já? Proč se tohle děje mně, čemu se mám naučit a proč nemůžu mít konečně chvíli klid.“

Bývá to v okamžicích, kdy si člověk připadá zatlačený do kouta, má pocity brouka těsně před zašlápnutím a nechce se mu nic, jenom spát a všechny ty nepříjemnosti zaspat.

V takových chvílích jeden rád zapomene na skutečnost, že štěstí je stav mysli a netoulá se po horách, ale po lidech. V takových chvílích si člověk připadá neskutečně sám, ačkoliv je obklopen velikou hradbou přátel a rodiny. A pokud jste v takovýchto chvílích matkou malých či větších dětí, máte pocit, že by bylo lepší nechat se vystřelit na měsíc.

Děti vůbec mají nějaký šestý smysl či radar na vaše problémy. Vyberou si právě ten nejnevhodnější okamžik (podle VÁS) pro pokládání opakujících se otázek a pro vznášení nejprapodivnějších žádostí, které jsou bytostně důležité (podle NICH).
Je neuvěřitelně těžké skloubit dohromady neúměrně narůstající účet z elektráren, kombinovaný rozbitým jediným rodinným dopravním prostředkem, šmrncnutým připálenou večeří s požadavkem : „Já ci jodurtík, ale jenom s tím drakem.“
Je skutečně vysilující soustředit se na placení účtů pomocí internet banky, kde jediné špatně zadané čísílko může poslat vaši rodinu do horoucích exekučních pekel, za zvuků jednotónového řevu (bez jediného NÁDECHU), podmalovaných kvikotem zabíjeného podsvinčete a kolorovaných manželovým unaveným pomrkáváním.

Člověk má nervy jenom jedny.

Člověk MATKA má místo nervů špagáty, na kterých se jednotlivě či ve skupinách houpají členové domácnosti jako opičky a za které jsou zapřaženy veškeré spotřebiče domácnosti, peněženku nevyjímaje.

Člověk OTEC nemá nervy vůbec, jelikož se již dlouhou dobu nacházejí tam, kam celý den slunko nezasvítí.

Pokud špagátový napnelismus páněrodičovských nervů dosáhne kritického bodu, ačkoliv jsou v tom děti nevinně, stanou se přímými svědky proměny rodiče v hunského válečníka Attilu. Řev o síle několika tisíc decibelů šíří se jinak klidnou domácností, stěny strachy mění barvu, pes si přeje být menším a ještě menším, kočky se hromadně stěhují na půdu.

Děti jsou pět minut HODNÉ.

Chlebodárce a Matkarodu se po chvíli nad sebou zarazí a přemýšlejí nad tím, bylo-li toto celé divadlo nutné.
Nu, nejspíše bylo, neb bez bouřky není slunečního svitu a bez noci nemohlo by přijíti ráno. Jediným neměnným a uklidňujícím faktem je skutečnost, že našimi rodiči na nás bylo také takto občas řváno a ještě mnohem více uklidňující je vědomí, že až ty naše týrané ratolesti dospějí, budou na své pokračování řvát neméně, ačkoliv si v pubertě skálopevně slíbí, že to teda ale NIKDY, NIKDY dělat nebudou.

Někdy nás život postaví do situace, která se nám nelíbí. Připadá nám, že to nemá ani hlavu ani patu, k ničemu to nevede, děje se to jen proto, aby měl jeden nervy v kýblu. V takových okamžicích, kdy už se neví kudy kam, říkává se – NECHÁME TO KOŇOVI.

Nevím, jaká je to rasa, ani jakou barvu to ubohé zvíře má. Vím jen, že ví fakt všechno a o všem rozhoduje. Protože stačí pár klidně prospaných nocí (které mohou přijít těsně po sobě, nebo si na ně počkáte třeba rok) a jeden se otočí a zjistí, že se to všechno vlastně tak nějak vyřešilo samo, že vše nepříjemné mělo svůj smysl a nic se neudálo bezdůvodně.

Koník se poklidně pase na pasekách našich soukromých životů, přes rameno nám kouká do talířů, čte naše myšlenky a potichu se pochechtává nad nesmyslnými řešeními, které jsme si sami vymysleli a které jsou již předem odsouzeny k neúspěchu, nač ovšem vždy přijdeme až PAK.

Uklidňujícím faktem je skutečnost, že koník nás má rád, nikdy nás neopustí, i když sami chceme, a když to nejvíc potřebujeme, nakopne nás pořádně do … ehm… NERVŮ a nám to potom všechno dojde.

Věřím tomu, že „kápo“ těchto koníků se pase na těch nejlepších pastvinách, které jsou ale opravdu hodně hodně daleko a ten se nemůže dočkat, až nás pořádně nakopne tehdy, až všechny své chyby, omyly a starosti prožijeme a zanecháme je na tomto světě.

Věřím, že ten KOPANEC bude stát za to (-:

Napsal/a: Bramborka