Nový člen rodiny aneb divoký pes Bingo

Rubrika: Jen tak

745346_little_memoJsme poměrně tuctová rodina. Já, manžel, dcera Nika, babička. Žijeme všichni spolu v jedné harmonii na malé vesnici v příjemném domku s přiměřenou zahradou. Babiččina domácnost má ještě jednoho člena, zaslouženou rekordmanku v dožitém věku, devatenáctiletou fenku podvraťáka domácího zvoucí Ťapka…


Vzhledem k věku pejska se dá celkem lehce dedukovat, že jeho čas odchodu se pomalu blíží, tudíž je potřeba nejcitlivější dušičky naší rodiny na to připravit a nachystat „rozjařovadlo“, které nedovolí pozůstalým tolik truchlit a přivede je na lepší myšlenky. Trochu předběhnu, naše rozjařovadlo opravdu babičku přivádí na jiné myšlenky, ale nejsou nikterak ušlechtilé, poněkud vybočují z mých romantických představ. Asi babičku ten ožraný klematis opravdu sebral.

Ale začněme od začátku. Rodinná rada se snesla, že koupíme pejska. Nika naše rozhodnutí nejprve sabotovala pádem na znak a hlasitým řvaním se dožadovala kočičky. Po hodinovém vyčerpávajícím vysvětlování, že Ťapka by kotě sprovodila ze světa, neboť je na to cvičená, uznala, že pejska tedy ano.

A začalo hledání vhodné rasy. Boj to byl urputný, Nika chtěla pejska s tenkým hláskem, malou chlupatou kouličku, manžel řval, že smeták bez tyče doma nechce, že chce psa a navrhoval vlčáka, nebo ještě lépe huskyho. Já jsem omdlela, protože od malinka trpím fóbií ze psů (když jsem šla do hudebky a na chodníku pobíhal pes, vrátila jsem se raději domů a strpěla výprask, že dlabu na housle). Po vzkříšení mi manžel vysvětloval, že ze psů není třeba mít strach, protože on jich vychoval už několik a všichni byli ukáznění, koneckonců strýc cvičil policejní psy a všechno ho naučil. Zneužila jsem tedy jeho slabosti pro naši milovanou dceru a po vzoru Černé kroniky z filmu ať žijí duchové, jsme mu zacitovala několik tragických případů napadení dětí těmito plemeny. Pohled, který mě za to stihl, mně vyburcoval a donutil mě vložit dotaz do poradu na VD, kde jsem si ověřila, že sympatické plemeno k dětem je mimo jiné labradorský retriever. Samozřejmě PP. Vyzbrojena argumenty jsem manželovi předložila své požadavky. Bude to labradorský retriever, fena, PP a hlavně nebude dominantní (dozvěděla jsem, že se pozná lehce, je to ten typ štěněte, který Vás při návštěvě chovatele poběží přivítat jako první a ničeho se nebojí). Naše fena bude spíše submisivní, klidná, bude poslouchat na slovo, perfektně ji vychováme a bude Nikčina nej nej nej kamarádka.

Můj návrh kupodivu byl přijat a tak jsme začali trávit večery hledáním inzerátů s pejsky. Já jsem sice požadovala čokoládovou fenečku, nicméně, kdo by odolal Nikčiným prosbám, že chce pejska smetanového. Mělo mě trknout, že tento pojem není z její hlavy, ale manžel ji zcela sprostě proti mně navedl. Nikdy bych do něj neřekla, že se z něj vyklube takový intrikán. Druhý ústupek na sebe nechal dlouho čekat. “Na co papíry?“ obořil se na mě můj muž. Jakékoli mé argumenty okamžitě smetl se stolu, uzemnil mě větou: “I ten bezpapírák má právo žít.“ Když pak prohlásil, že má v baráku samé baby a chce tedy chlapa psa, ani jsem už nebyla zaskočená. Jen jsem si přísahala, že pejska si u chovatele vyberu já!!!

A nadešel den, kdy paní chovatelka zavolala a oznámila, že pejsci jsou už oočkovaní a můžou hledat novou rodinu. A začala válečná porada. Nika vřískala, že chce pejska už teď, má už pro něj jméno Bingo (se jménem jsme nehnuli, nedala nám šanci jej jakkoli změnit). Já jsem zdůrazňovala, že pro psa si má jít celá rodina a společně (tedy já) jej vybrat. Manžel namítnul, že má do 300 km vzdáleného města za dva dny cestu a psa přiveze sám. Podotýkám, že cesta spočívala ve čtyřdenním pobytu u řeky spolu s asi dvaceti jinými muži, kdy volný čas ubíjeli chytáním ryb, popíjením alkoholických nápojů a celkovým chátráním zevnějšku. A opět se v mém milovaném manželovi probudil sklon pro intriky a úlisnosti a obrátil se na Niku s přesvědčováním, že on sice pojede pro pejska sám, ale budeme ho mít už v neděli. Kdybychom to udělali, jak chce maminka, měli bychom pejska až někdy příští týden. A ten andílek, mnou bolestivě porozený, mnou kojený a opečovávaný, se nadchl, zajásal a prohlásil: “Tatínku, ty jsi úžasný, krásně jsi to vymyslel. Mám tě tak ráda.“ A začala lítat po pokoji a řvát, budeme mít Binga, budeme mít Binga.

A tak jsem kapitulovala a zavolala chovatelce, kdy si manžel pro pejska přijede a ze msty jsem přidala, ať se nelekne, že po chlaparku bude poněkud špinavý, neestetický a patrně v kocovině. Paní se upřímně smála a miláček mezi zuby tiše procedil, že jsem zmije.

Pocit vítězného opojení mě přešel hned v neděli. Od rána jsme odrážela útok Niky, kdy už ten táta toho Binga přiveze. Pozdě odpoledne konečně dorazilo auto. Všichni jsme šli toho našeho nového člena rodiny přivítat. Čekala jsem malé štěně, které bude smutné, vyděšené z dlouhé cesty a bude se k manžovi stále tulit. Místo toho se po otevření dveří od auta vykutálel malý lední medvěd a hned splašeně letěl ke mně, pak k Nice a hned zase zpět, radostně vrtěl ocáskem, lítal jak potrefenej a já si říkala, no nazdar, ten je na naši rodinu jak šitej.

S malou obavou jsme se zeptala, jak ho můj drahý vybíral. Zářivě se usmál a pyšně, stejným tónem a se stejným výrazem, jako když mluví o naší Nice, mi oznámil, že si ho vůbec nevybíral, Bingoušek si ho vybral sám. Hned k němu běžel, poskákal ho a hlavně se od něj nechtěl ani hnout. Pomooooooooc, dominantní pes! Toto má být submisivní fenečka čokoládové barvy?? Než jsem muže stačila nakopnout, Bingo se ke mně přiřítil, kouknul na mě svýma jedinečnýma zelenýma očima a já byla ztracená. Ta nažloutlá mohutná koule mě okouzlila tak, že jsem najednou zapomněla na strach ze psů a věděla jsem, že ho budu milovat jako jednoho z nás.

Kupodivu mě láska k němu nepřešla, i když některými svými činy si říká o opak a způsobuje srdeční kolaps některým členům rodiny. Nechce se mi vypisovat veškeré škody, namátkou vyberu ožraný a rozcupovaný klematis, na který byla babička mnoho let pyšná, okousaný a následně pozřený tmel z obložení okolo domu, rozkousaná plachta od pískoviště a s tím související postupná likvidace formiček, lopatek a hrabiček, rozcupované dráty od venkovního zvonku (původně dobře zalité asfaltovou gumou, tudíž nám zvonek buď nezvoní a nebo naopak stále zvoní), okousané rukojeti koloběžky, napůl snězená dřevěná branka, díry v záhoně a na trávníku, vytrhané a spolykané mrkve, roztahané a ztracené dříví od krbu, nebo totální likvidace hadice. Podotýkám, nažrat dostává dle pokynu veterinářky 3x denně, přesto mu to nezabrání (mimo výše uvedené), aby si nepochutnal na spadaných jablkách, vytahaných syrových bramborách, případně spolykání lahodných letáků. Zapomněla jsem na cigarety, jejichž pozření manžel nesl obzvlášť těžce.

Vypadá to, že místo labradorského retrievera máme doma psa zkříženého s kozou, popelářem a krtkem. To, že babičce spásl záhony s květinami, jej staví do pozice predátora číslo jedna, na kterého je nutno nepřetržitě dohlížet, což si vzala na starost naše miloučká a hodňoučká Nika. Její zábava číslo jedna je honit Binga s hráběmi a pokoušet se jej jimi uhodit. Občas pes nestihne zavčas utéct a jednu schytá. Kupodivu nám ji ještě nezardousil, ani se jí nevyhýbá. I když ho nechtěně praštila smetákem do hlavy tak, až to cinklo.

Nika má vůbec geniální nápady, snad na nás nikdo nepošle ochránce zvířat. Zkoušeli jste už nacpat pejskovi ocásek do zadku? Naše Nika ano, stejně tak zkouší, jak dlouho Bingo vydrží mít nacpané ucho v očích. Včera si stěžovala, že ji Bingo nechce vozit na zádech, že si chtěla hrát na Popelku.
Lítají spolu jak urvaní ze řetězu, kolikrát nevím, na koho mám ječet dřív. Na stará kolena se ze mě stala uječená hysterická macecha, která pořád jenom něco zakazuje. Jen mě napadá, co si asi myslí sousedi, když řvu: “Niko, nech mu ten ocas, nevidíš, že si ho honí? Ať ti neublíží.“

Kdo z vás čeká, že budu psát, jak můj proškolený manžel báječně cvičí psa a máme z něj dokonalou osobnost, tomu se svěřím, že veškerý výcvik mám na starosti samozřejmě já. Ale jsem jednička, protože už jsem zvládla povel sedni, lehni, zůstaň a můj speciální hají a spi. Po něm skutečně položí hlavu a usíná.

Ťapka Binga brala od začátku jako skákacího protivu, na kterého je potřeba pořádně štěknout, ale pokud jí z nějakého důvodu dá pokoj, začne ho zlomyslně provokovat. Chudák Ťapina, asi se těšila na klidné stáří, ale nejprve nafasovala naše střeštiprdlo Niku, poté ji dorazil Bingouš. Ale asi jí to prospívá, protože je ke svému věku neúměrně čilá a mladistvá.

Podtrženo – sečteno. Bingo do naší rodiny báječně zapadl, neumíme si to už tady bez něj jaksi představit. A zjišťuju, že bez něj u nás byl dříve takový klid, pohoda a … vlastně docela nuda.

Napsal/a: Chromle

Toto taky stojí za přečtení!

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Péče o první dětské zoubky

„Mléčné zuby stejně vypadají a narostou nové.“ Je to pravda, ale i přesto je potřeba se o už od

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Holky, všem děkuji za milé komentáře. Bingo je vážně hroznej uličník, ale musím poctivě přiznat, že bych ho za nic neměnila. Ale chtíc nechtíc zabere dost času (příjemně, jak jinak):-))

    Katie, Nika se má skvěle, i když teď zrovna přitáhla ze školky kašel, tak jsem jí naordinovala zákaz školní docházky, tudíž je momentálně poněkud uražená:-) Dietu už vlastně ani nevnímáme, tolik se nám vžila, že ji bereme spíš jako životní styl, než nějaké zdravotní omezení. Naštěst i ve školce to děti berou jako absolutní samozřejmost, jsou bezvadně bez předsudků.
    Máme se fajn. Mimochodem, od té doby, co máme Binga jsem ještě neudělala ani jednu scrapbookovou stránku, psovi ty čtvrtky nějak voní a sápe se mi po nich:-))))

    Opravdu všem děkuji a slibuji, že časem přibyde pokračování, třeba o tom, jak pes báječně kompenzuje nedostatek romantiky ve vztahu:-)))))

  • Ahoj Leni, už jsem myslela, žes na nás úplně zanevřela a nestrčíš sem ani prstíček:-) Príma článek, přeju vám, ať si s novým pejskem dál užíváte jen to nejlepší:-)

    P.S: CO Nika, školka, dieta?

  • Anonymní

    Krasny clanek,hodne radosti s pritelem cloveka preji-))
    Jeeeee ja chci retrivra,ty jsou zlaticka,vlastni zkusenost…
    Jessica

  • Anonymní

    Krásně a vtipně napsané a věřím každé slovo.Měli jsme labradora Bohouše a zažívali jsme přesně to samé až do jeho věku dvou let. Okousané vchodové dveře , na zahradě ne díry ale vyloženě hroby do kterých se rovnou položit. Zpustošená zahrada a uvnitř domu bylo všechno jeho.A podle toho s tím i zacházel. Jinak ale pes s nádhernýma hnědýma očima plnýma lásky a srdíčkem plným vřelých citů ke všem příslušníkům naší velké rodiny. A velký miláček mého manžela. Můj muž ho často vzal ven aby se proběhl a užil si prostoru a to se mu stalo osudným týden před jeho čtvrtými narozeninami. Příští rok v dubnu už to budou dva roky co odešel náš Bohoušek pejsek s velkým srdcem do psího nebe. Někde tam venku kdy vesele běhal a nosil manželovi aporty něco i snědl a po týdnu kdy jsme dělali vše možné i náš veterinář který řekl že to musel být jed na myši tak zemřel. Dala bych bývala poslední korunu za jeho záchranu ale nic nepomáhalo. můj manžel to dodnes nese moc špatně a já při každé zmínce o labradorovi vždy myslím na našeho Bohouška a vše co kdy provedl jako puberták je dávno odpuštěno a je to jen milou vzpomínkou na toho velkého blond psího kluka a jeho statečné a věrné srdce plné lásky kterou nám dával znát do poslední chvilky svého krátkého života. Proto mějte rádi svého Binga i s těma lumpárnama které k němu patří a dávejte si na něj pozor . Přeji vám všem hodně trpělivosti a zdraví.A dejte pusu Bingovi.Vše vám vynahradí svou láskou.Zdraví Jitka

  • Jovanka

    Leni, skvělé 🙂
    Tak ať Vám roste :-))

  • Bramborka

    Jako bys psala o nás. Stejný model – starší pejsek, mladý boxer. (Kapánek nám přerostl, má skoro padesát kilo..) Už mu byly tři roky a já pořád čekám, kdy z toho „vyroste“.

  • Bezva článek! Já bych na to nervy teda neměla, ze zvířectva jsem ochotná tolerovat maximálně morče i nad andulkou bych hodně váhala. Naštěstí děti zatím žádné živé dárky nevyžadují,uvidím, jak dlouho jim to vydrží a jak dlouho pak těm očičkám zvládnu odolávat.

  • moc pěkné:-)))podobně to vypadalo i u nás,když muž přinesl štěně,já byla ve 3 měsíci,on na ní neměl čas no a já zas nervy:-)) Nejlepší zábava pro ní byla,když jsme šli k řece a ona běhala rybářům mezi pruty,schovávala jsem se,abych nedostala.Nebo když v zimě,sníh a mráz, a ona mi vlítla do vody,pak si ještě rozbila hlavu o zasněženou lavičku,úža,domů jsem dovedla zmrzlou krvavou kouli.A procházky s kočárkem a psem,který zásadně nechce chodit u nohy,ale metr napřed,vodítko zamotané do koleček,…

  • To je nádherný!!! 🙂 Ale taky zase najednou brzdím s uvažováním o koupi psa… 🙂

  • Není nad to pořídit si štěňátko k staršímu psovi. Místo jednoho pometla máš rázem dvě, protože starší a rozumný pes se vrátí do mládí a k tomu dítě, vražedná kombinace, alespoň pro zahrádku 😀
    Pamatuji si, že si teta pořídila štěně hladkosrstého jezevčíka Apolku. Bratranci byly dva roky a vychovával. Když teta zavolala na Apolu obalenou v blátě, „zůstaň venku, jsi špinavá“, bratranec otevřel dveře a řekl: „Apoo poď.“ a pustil jí do peřin. Pevné nervy…

  • Peťka

    Chromle, skvělý článek! ☺
    Četla jsem ho nahlas a všichni jsme se pěkně pobavili. 🙂
    Vzhledem k tomu, že momentálně váháme, zda koupit štěňátko, po přečtení tvého článku nevím, nevím…
    Díky za skvělé pobavení a už se těším na pokračování!!! 🙂

  • Chromle moc gratuluju k pejskovi:-) myslím dobrá volba:-)))
    S takovým ,,rozjařovadlem“ se zapomene na všechny ostatní problémy všedního dne:-))) K

  • Chromle – krááásný článek, regulérně se tu řehtám 🙂
    Náš pes je sice kříženec, ale jinak je to, jakobys popisovala naši domácnost po „obdržení“ našeho dárečku.
    Náš dobře živený a dobře vypadající pes už má dva roky, takže se odnaučil žrát VŠECHNO a hrabat…. aspoň to…, ale stále zůstává pár „lahůdek“, o které se ošidit nenechá – mimo jiné shnilá jablka, ohryzky, slupky od hrášku, cokoliv z kompostu,ořechy, posledně zblajznul kousek paštiky i s kovovou sponou a občas nepohrdne ani vlastním výkalem – z čehož se o mě pokoušejí mdloby 🙂
    Akorát jsem měla smůlu já – vzhledem k mužské převaze jsem chtěla fenku…. no, fenka nebyla, takže máme kluka – jak jinak :)))

  • TaHad

    Krásně napsané. Nasmála jsem se a radovala, že naše Sára byla vcelku „klidné a poslušné“ štěně.
    Osmiletá německá ovčačka taky vedle ní pookřála. Jelikož je Sárinka úžasně chytrá a šikovná, společně dokáží „velké věci“. Jen páníček na chvilku zmizí v domě, Sára otevře u slepic, Kessina tam vlítne a zamorduje slípku…. pak obě vyfasují kasárníka. Sára dělá jako že ona nic, to Kess…..ta si zaleze provinile do boudy a Sára kňučí a leze po pletivu a chce ven – způsobně se uložit poblíž páníčka jako ten nejvychovanější hafínek. Bude se mi po nich stýskat.

  • No, Chromle, tvůj vtip mi tady už opravdu chyběl :-)) Báječně jsi to popsala, chechtala jsem se, až jsem se za břicho popadala. Bohužel musím konstatovat, že to je, jako bys popisovala naše anabáze s vybíráním a posléze výchovou pejska. My jsme po dlouhém výběru skončili u Alaskána, což je aljašký tažný pes, skáče 2,5 metru vysoko, sežere absolutně všechno, na co přijde (komplet všechny kytky na zahradě a na parapetech včetně truhlíků) a vyje nejen na měsíc, ale zřejmě i na slunce, protože vyje celý den … :-)))))
    Tak přeju hodně dalších veselých zážitků a jsem ráda, že tě tady zase vidím, tvůj humor mám fakt ráda…:-)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist