Po chvilkách, jak mi čas a sobotní dopoledne dovolí, si pročítám vaše milé soutěžní pohádky. A že jich je – sněhuláci, štěnátko, trpaslíci, zajíček. Jedna pohádka hezčí než druhá. To se to bude dětem usínat! Pro pobavení posílám svoji ne-pohádkovou povídku, se kterou jsem před časem soutěžila…
5. prosince 1969. Obyčejné všední dopoledne. Po prodělané infekční nemoci si užívám dlouhé rekonvalescence. No, užívám? Teda spíš se nudím. Přečetla jsem už vše, co jsem doma ke čtení objevila. Těkám očima po pokojíku a přemýšlím, zda pod stromečkem najdu tu krásnou barevnou encyklopedii o vesmíru, kterou již od října obdivuju za výlohou knihkupectví v okresním městě. Moc si ji přeju, ale nevím. Chtěla bych ještě novou bundu a mamka obrací každou korunu.
O nic mi teďka vlastně nejde. Naši o mě pečují, holky nosí ze školy úkoly a od své nejvěrnější kamarádky jsem včera dostala velkou duhovou kuličku. Mám ji uloženou v krabici od bot, spolu s dalšími poklady – zrcátkem od mamky, plyšovou opičkou a letitým miniaturním vláčkem s několika vagony a tunelem.
Cvakla klika a pomalu se otvírají dveře. Starostlivá babička se vrací z nákupu a nese mi mandarinky. Mňam. Tuhle pochoutku mám opravdu jen na Mikuláše a na Ježíška. Babi si sundává šátek a z kabátu oklepává sníh. První letošní sněžení a já ho prošvihla. Kdoví, zda budu moci na Štědrý den jít jako každý rok s dědou předat zvířátkům do lesa vánoční nadílku? A bude vůbec na stromečku čokoláda, když mám dietu?
Do oběda se čas nekonečně vleče. Babička podřimuje. Jedinými zvuky v domě je tikot kuchyňských hodin a pravidelné odkapávání kohoutku. Drrr, drrr. Venkovní zvonek rázem přehlušil hlubinu ticha. Babička s někým krátce hovoří a za chvíli mi, celá rozesmátá, ukazuje dopis s razítkem Okresního ústavu národního zdraví v Ká. Čtu, že mám jaterní testy v normě a doba mé rekonvalescence je u konce.
A pak, že Mikuláš naděluje až večer…
5. prosince 2009. Moje zdravotní problémy neustupovaly, potíže se stupňovaly, operace byla nevyhnutelná. Po úspěšném, byť náročném, operativním zákroku jsem od pondělí minulého týdne v domácím ošetřování. Laskavý doktor v nemocnici se šibalsky vztyčeným prstem varoval: „Dáte si dva měsíce pohov a žádné namáhání.“ Vychutnávám si tedy volné dny a pohodu v duši. Opravdu, ale opravdu, doma nic dělat nemusím. Vánoční stromek obstará manžel, cukroví napeče hodná teta a štědrovečerní pochutnání pro zajíce a srnky už stejně zabezpečují naše dospělé děti. Každý den je teď pro mě svátkem a každodenně dostávám dárky – jednou přijde povzbuzující SMS zpráva, podruhé drobná výhra v soutěži, tu a tam napíšu pro radost krátkou povídku nebo vtipné vánoční přání. Hlavním dárkem je však čas. Budu ho mít i na čtení detektivky, která slibuje napínavou zápletku. Posuďte sami:
„Starý muž vylezl ze zchátralého stavení a zachmuřil se. Hektické události posledních dní ho zaskočily. Nečekal, že se Valtr objeví tak brzy. Dával tím jasně najevo, že už žádný úkryt nepotřebuje…“
Svoje tvůrčí nadšení uplatňuji naplno – tvořím, tvořím… pletu rukavičky pro Markétku, šálku pro kolegyni v zaměstnání. Možná stihnu doplést i lyžařský svetr pro syna. Šiju zástěru a nákupní tašku pro hodnou tetu – aby měla na krabici s cukrovím. Klid v duši mi svatokrádežně našeptává: „Nemoc je dar“. Důvod vypadnout z kolotoče běžných denních starostí, náročných pracovních povinností, rutinních záležitostí. A najít se. Kdy já byla naposledy sama sebou?
A pak, že Mikuláš naděluje jen jednou za rok…
Den se zvolna chýlil k večeru. Zarachotily klíče v zámku a můj muž rozjařeně(Že by se posílil na kuráž před rozpustilými čerty?) mával kusem papíru. Pracovní smlouva na dobu určitou. Tomu říkám výhra! Tak tohle překvapení si můj choť a vtipálek v jedné osobě nechával až na sobotní mikulášský podvečer.
A pak, že Mikuláš naděluje jenom dětem…
Napsal/a: hannah58
