Mami, neboj se!

V Jen tak

293384_classic_baby_face_iiKaždá jsme toužila a nebo toužíme být maminkou. Zpravidla si v tuto dobu ještě zcela neuvědomujeme, co to všechno vlastně obnáší. Nakonec to celkem přirozeně, jako milióny žen před námi, zvládneme. Některá s problémy, jiná velice lehce. Je nám to prostě vlastní a dáno přírodou. Teprve s postupem času nám dochází, do čeho jsme to vlastně vlezly…Ten krásný pocit být matkou jsem si vyzkoušela už třikrát. To, o čem chci psát, je však věc, která mi přináší z mateřství největší bolest – a to je strach. Strach, o němž jsem dřív, když jsem kdysi o mateřství uvažovala, nikdy nepřemýšlela. Strach, který začne maminku hlodat hned v okamžiku, když se to maličké nic začne hlásit na svět. Strach o to, jestli bude v pořádku, jestli bude mít všechny prstíky, jestli bude zdravé, jestli bude krásné… Potom později strach o něj, když pláče a nevím, co ho trápí, když je nemocné, když se zraní, když je nešťastné z prvního neúspěchu ve školce, když dostane první pětku… Strach, když vyjede poprvé sám na kole, na bruslích, když se učí plavat, prostě – pořád se o něj bojím. Vrátí se v pořádku ze školy? Dostane se na střední? Udělá maturitu? Překoná zklamání z první lásky? Zvládne řidičák? Zvládne řídit auto? Zvládne samo mít rodinu? A já se stále bojím. Odejde z domova a musí mi denně telefonovat, že je v pořádku, jinak nespím, jsem nervózní. Chci stále vědět, jestli jej něco netrápí, má-li problémy či starosti. Ptám se sama sebe proč se stále tak bojím? Je to jistě zcela přirozené, ale i když to vím, bojím se pořád.
Proč vlastně tenhle článek píšu? V sobotu mi telefonovala má 22-ti letá dcera a dala mi stručnou otázku. „Mamio, věříš mi?“. Co by se vám prohnalo hlavou? Co se jí asi přihodilo, udělala zkoušku z angličtiny nebo co chce udělat? Samozřejmě jsem odpověděla, že ano. „Půjčíš mi brášku na výlet po Ohři na kánoi?“ Řeknu vám, že by se ve mně v tu chvíli krve nedořezali. Mého malého pětiletého synka a na řeku, když ještě neumí plavat? Vždyť je tam zima a co když se udělají? Má dost zkušeností? Na vodu jezdí sice od malička, ale přesto jsem si vzala na odpověď čas a že jí zavolám až po poradě s manželem. Riskli jsme to, malý se moc těšil, počasí nebylo nic moc, ale po hodinové přednášce, na co nesmí zapomenout a co a jak odjeli. Řeknu vám upřímně, že takový strach jako včera jsem zatím zažila málokdy. Nejen o Kubíka, ale i o ni. Co by se stalo, kdyby se něco stalo? Nejradši bych byla jela jako doprovodné vozidlo po břehu, ale to už bych i sama před sebou vypadala jako nemocná. Snažila jsem se na ně celé odpoledne nemyslet, ale nešlo to. Nervozitu jsem viděla i na mém muži, který to sice bral sportovněji, ale taky nebyl ve své kůži. Vrátili se po několika pravidelně posílaných smskách večer utahaní, malý s tolika zážitky z mučírny na hradě Loket, z cesty vlakem z Varů a hlavně z tříhodinové plavby po řece. Přivezl mi krásný kamínek z „ostrova“ na řece a byl tak šťastný… Potom jsem si říkala, jestli ty mé obavy byly nutné… Myslím si, že ano. Kdybych se o ně nebála, asi bych nebyla ta správná máma. Navíc mám dobrý pocit, že mám tak šikovnou a spolehlivou dceru a můj syn tak báječnou ségru…Ten mámin strach určitě vždycky stojí za ten krásný pocit, že je potom všechno v pořádku. Bojíte se také o své dítě? Bojte se, vždyť maminky se musí bát…

Napsal/a: mamia

Toto taky stojí za přečtení!

Tip na výlet: Pohádkový sklep strašidel a svět miniatur Miniuni

Venku máme krásné počasí a před námi jsou velké prázdniny. Určitě budete jezdit na výlety a já tady pro

Čtu dál →

Vysvědčení – už se to blíží!

Pro mnohé školáky s napětím velmi očekávaný den. Jak v dobrém či ve zlém slova smyslu.

Čtu dál →

Šílená matka, co sedí ve skleníku aneb Proč je dobré mít berličku a ventil

Každá z nás to zažila. Únava, stres, nevyspání a do toho hromada domácích povinností. Ten, kdo vymyslel pojem „mateřská dovolená“,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Holky nevím, jak to je u vás, ale když mě vloni moje známá říkala, že se strašně moc o syna bála ještě když byl „jedináček“…nechtěla ho pomalu nikam pouštět a fakt byla tím strachem o něj posedlá a že když se jí narodila dcerka (jejímu synovi bylo tedy 8roků), tak prý už takový strach o něj neměla. Teda né ten velký…když mě to říkala, říkala jsem si, že u mě to nebude, že o syna budu mít strach pořád velký…ale musím říct, že opravdu narozením dcerky se něco v tom změnilo. Ten strach už není tak ohromný. Už jsem ho pustila i na noc k mé sestře a bez slz-těch mých (ale nakonec ho sestra večer dovezla, že tam nechce bez maminky spát. Přitom ještě vloni jsem brečela já, že synáček s radostí odjel se svou tetou a bratránkama na noc a pro syna jsem si večer jela)Samozřejmě, že strach mám, ale orapvdu už se ten ohromný strach „rozložil“ na 2 bytůstky, takže už nekoukám netrpělivě na hodinky, když si syna občas moji rodiče vezmou někam na výlet nebo jim nevolám, když se hodinu nevracej…asi na tom fakt něco pravdy bude…a moje známá měla pravdu! Proto se řídím teď toho, že „věřte zkušenějším“ (teda aspoň trochu) :o))

  • Taky mi prijde, ze anonymni z 18. 9. 17:23 uz se dostala do faze, kdy by navsteva psychologa nebyla tak uplne od veci. Jen trochu nerozumim, proc ma vetsi strach o syna nez o dceru, vetsinou to byva spis obracene, ne?

  • Každá matka má zcela pochopitelně i strach o své děti. Nic se však nemá přehánět. Mohu z vlastní zkušenosti napsat, že po změně mého myšlení se mi značně ulevilo. Uvědomila jsem si, že svými přehnanými obavami spíše budu stresovat druhé a tím spíš pak přivolám pohromu. Zklidnila jsem se natolik, že si vše předem představuji, ale NE podle katastrofického scénáře, co by se , kdyby…, přesně naopak – věřím, že vše bude OK, představuji si, jak má daná situace zdárně probíhat. Dospěla jsem k poznání, že pokud se má něco změnit, je nejlepší začít u sebe a pokud je na blízku někdo, s kým můžu vše probírat, je to báječné a pokud ne, jsou tu přece tyhle stránky. Za pokus to stojí, držím palce, ať se daří! ( Jestliže chci nadměrný strach překonat a ono to opravdu nejde, doporučuji obrátit se na odborníka – psychologa ).

  • Anonymní

    ja jsem s tim strachem snad nejtrapnejsi.mam syna 14 let a dceru 8 let.jsem uz v takove fazi,ze se ho bojim poslat do obchodu,kde je cesta.radsi si zajdu sama,i kdybych mela 40 teploty.o dceru ten strach nemam.je to asi proto,ze porad je u me.ale ten kluk bude chtit jit na diskoteku atd.,pokud nepujdu s nim.sleduji kolem sebe kazdeho,a zavidim jim,ze ten strach nemaji asi takovy,jak ja.bojim se i toho,jakou si najde holku,jestli ho nekdo nezbije kvuli holky a je mi z toho tak hrozne,ze jsem se chtela obratit na psychologa.2 krat me kluk premluvil,at ho pustim do obchodu.byla sem tak nervozni,ze jsem stala u okna,s nikym nemluvila.byli jsme domluveni,ze jak prejde cestu tam a zpet,ze prozvoni mobilem.a uklidnila jsem se az ve chvili,kdy prisel domu.ale co dal?je mi jasne,ze to tak nejde delat,ale nemuzu si pomoct.

  • taky jsem srágorka, a musím se i přiznat, že Káťa 3 roky, byla teprv na víken pryč když jí byli 3 roky, jinak ji mám stále doma pod dohledem – jak mě bylo smutno, když jsem ji večer neukládala do postýlky a ráno, když mi neříkala „Ahoj mami“ – hrůza, ale hned další víkend chtěla zase jinam – a jela – zase bez maminky – tentokrát už večer chtěla domů – ale vydržela jsem i já i ona a dorazila si pro ni až druhý den po „O“ – tak jak bylo domluveno… :o)
    Moje mamča jede se ségrou a jejíma dítkama do itálie – autobusem – ptala se jestli nemá přihlásit i Káťu že by ji vzala – hnedjsem řekla „NE“, 10 dní bez Káti? ani náhodou a navíc jedou až dolů do Itálie – nevím jak by to zvládla – a kdoví co by se stalo – fakt se bojím a tak budem všichni doma a raději se seberem a pojedem do ZOO, ta je přeci jen blíž 60 km… :o))

  • Mamio, jsem úplně stejná. Stačí, když příjdou naši, že si malýho někam vezmou na výlet..prvních 10minut jsem klidná a pak začnou hrát nervy, neustále koukám na hodinky a nesooustředím se na nic. U tchýně ho nechci pouštět ven ani s mou 16ti letou švagrovou, protože mám strach. Ona je to puberťácký třeštiprdlo a jednou se ohlídne a bude třeba malér. Sami asi víte, jak k malérům stačí trošku…i můj manžel mě řekl, ať se nedivím, že jsou děti na mě tak závislý, když jim nedopřeju samoty :o) Možná má pravdu, le já se fakt dost bojím o ty naše dva prcky. Navíc mám hodně bujnou fantazii a tak to vše k tomu moc klidu nepřidá..

  • Budu se opakovat, ale taky se o své děti bojím. To by jsme nebyly správné maminy kdyby jsme se nebály. A mamio tvůj strach určitě nebyl poslední, máš ale prima dceru, když si vezme na výlet tak malého brášku. Přeju ti i všem ostatním, ať se ty naše katastrofální představy nikdy nestanou.

  • Já jsem úplně stejná. Taky se o malou bojím, ale zatím vzhledem k jejímu věku to není zas až tak hrozné. Zatím se drží mých sukní. Horší to bude, až bude vyžadovat víc a víc svobody. Už myslím i dopředu a vůbec se teď nedivím našim, že se mě pořád vyptávali kam jdu a v kolik přijdu. Ale na druhou stranu svobodu jim musíme dát,jinak, co by z nich pak vyrostlo? Moc se na ty časy netěším, ale je to přirozené a nic s tím nenadělám.

  • mamio, nic si z toho nedělej, já jsu taky taková, stačí když jedou děcka k mým rodičům, nebo s nima na chatu, trnu hrůzou, co se může stát, volám a volám a někdy si připadám úplně trapná, protože si říkám, mamka vychovala 3 děcka, tak proč by se nemohla postarat i o ty moje a já mohla být v klidu, ale bohužel myšlenky se mi honí v hlavě a já jen čekám, kdy je budu mít doma, přitom jsu ráda, když mám chvílu klidu pro sebe, no nemáme to lehké maminy, co?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist