Kudrno, tak teď jsem zase nešťastná…

Ranč u Zelený sedmy. Každá z vás ten seriál zná. U nás je tento „životní pohled na svět“ převáděn „In natura..“
Jedna z vás mi kdysi napsala:“Ale ten váš dům vypadá jako ranč, přiznej se! ((-:“
OK, PŘIZNÁVÁM ((-:

Veškeré názory na život, na postoj k životu ostatních („Kdybys byla partyzán, my bychom tě ihned adoptovali…“), na výchovu dětí („Kolik potřebuješ… Jak tak koukám, tak hodně…“), na pěstování rostlin („…a nezapomeňte zalejt rajčata…“), zvířat („První a druhá slepice divná, stop, patrně nákaza, stop, přijeďte, Štěpán a Matěj…“), lidí („V Americe nemaj vůbec žádný kozy, tam znaj jen kompjůtry…“), věcí („Vy jste to nevybetonovali pod tou pecí? To se stane, že člověk zapomene…“).

Tam byste nás našli. Akorát, naše bábi s námi nebydlí a má poněkud (velmi jemně) odlišný pohled na svět. („Málo připomínáš traktor, děvenko…“)

Můj muž ví, že jsem tímto směrem „poněkud trhlá“ a toleruje mi velmi časté pouštění dílů těchto seriálů na videu, zejména v obdobích, kdy nám nefunguje satelit – což je, při současných bouřkách, velmi, velice často.

Pokud se doma objeví stavební prvek, se kterým tak zcela nesouhlasím: “Vůbec to tady nevadí, zástupce německé cestovní agentury bude nadšen původním trámovím…“

Když je mi smutno a jsem „doma sama“, jen s dětmi, – pomůže Ranč. („Právě k nám vstoupil duch Joachima Krauseho…“)

Když mi příjde, že nejhorší příbuzenské vztahy mám jenom já – pomůže Ranč. („A nechcete radši zpátky to prase?“)

Když si myslím, že mé „hospodářsko-ekonomicko-stavitelsko-podnikatelsko-výchovně“ zaměřené nápady směřují již někam do pekelných hlubin… pustím si Ranč a vím, že na tom ještě nejsem zdaleka tak špatně. („Zcela konkrétně by pan doktor začal asi od hřebce, ne?“)

Včera se stala tragedie. Kazeta s díly s prostřední sérií Ranče je už značně ohraná a začala se namotávat… A mám po Pr…i… („Dojivost klesá a kozy jsou nešťastné…“)

Tragedie, jak pro koho. Můj manža má, ohledně vánočního dárku pro mne, zcela jasno…((-:
Ranč + Harry Potter a Princ dvojí Krve a budu ta nejšťastnější manželka na světě.

Mělo to být jen takové povzdechnutí…

Už i moje dvouletá dcera říká: „Tak, teď jsem zase nešťastná, Kudrno.“ a „Nebuď sobec, Kudrno!“

Měli by natočit další díly, jinak se má dcera nenaučí více, jak pět set replik a to je na dnešní dobu trochu málo…

„MAMI, JÁ UŽ MÁM TĚCH TVEJCH CYNICKEJ ŘEČÍ VÁŽNĚ DOST, TY VÍŠ!!“
„POKUD SI VOJTU NECHÁME, TAK JEDINĚ ZE ZIŠTNÝCH, UTILITÁRNÍCH, PRAGMATICKÝCH DŮVODŮ. JEDINĚ, KDYŽ SE NAUČÍ HLEDAT LANÝŽE…!!!“