Zase je jeden den za ní. Je půlnoc a ona nemůže spát. Vyprovázela manžela do kamionu a její hodina je dávno pryč. Na televizi nemá chuť. Je překvapivé, jak je panelák ztichlý. Venku hučí vítr. Stromy hrají melodie podzimu a listí šustí dolů. Je opravdový podzim…
Bože co se to s námi stalo? Jsme pohodlné?
Vzpomíná, jaký luxus bylo praní ve společné obrovské automatické pračce v prostorách domu. Pralo se jednou za měsíc a jako dítě poskakovala s mámou dole ve sklepních prostorech. Velká sušárna a jak se to tam rozléhalo. Doma jich bylo sedm. Jinak se pralo ve vířivce. A když byl volný mandl, to měla mamka radost.
Babička prala v ruce a ještě k tomu musela chodit pro vodu asi 200m od domu. V zimě v létě a vodu pěkně ohřát na kamnech. Na stará kolena jí děti pořídily také vířivou pračku. Byla to skvělá ženská. Budovala novou republiku po válce, měla čtyři děti a chromého manžela. Památka na válku a německé vojáky. A vždy vzpomínala na život jen s lepší stránky a vždy s úsměvem. Jak ta dovedla vyprávět příběhy ze života.
Další kapitola byla prababička. V životě ji nepoznala, ale z vyprávění ji zná dobře. Před ní musí smeknout. Dokážete si představit mít 16 dětí. Ne všechny se dožily dospělosti, ale o to to muselo být horší. Manžel od jara do zimy cestoval za prací. Vrátil se domů na zimu, pokud se dařilo, koupili boty a šaty pro rodinu. Praděda si užil a bylo z toho zase další dítě. Prababička těhotná, doma děti, musela se starat o pole a kravku. Museli mít brambory a mléko, z čeho by jinak byli. Nikdy si nestěžovala a toho praní a starosti s rodinou. Děti byly vychované k pokoře, lásce.
Tak běží život kolem nás, nezažijeme léta našich babiček a prababiček. A ani naše děti nebudou žít naše životy. Zdá se jí, že jsme pokrytečtí. A přece. Snad nejsme tak špatní, pohodlní, nespokojení, ufňukaní? Myšlenky letí a přeskakují. Je to tím, že máme díky elektronice k sobě blíž. Člověk se vypoví a je mu dobře. Ví, že není na světě sám. Jsou i jiní, kteří mají stejný nebo podobný osud.
Kam ji to jen myšlenky zavedly? Vždyť i ona je šťastná. Má tři zdravé děti a manžela. Co na tom, že je doma jen občas. O to jsou ty chvíle krásnější, vzácnější. Těší se na sebe a mají se rádi. Bude na co vzpomínat a vyprávět příběhy.
A co vy? Jak pěkné je to u vás?
Napsal/a: danasi
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Tak tak – to je ono 🙂 Mno, i když, já někdy taky vybíjím zlost venku – začnu zuřivě rýt :)))
Ono vůbec lidstvo se asi dost posunulo – dříve se ani moc nerozebíralo, co koho trápí, jestli jsme někomu (třeba dítěti) nějakým neuváženým slovem neublížili… což samozřejmě bylo špatně. Na druhou stranu mám pocit, že dnes se spousta lidí hrabe v citech až škodlivě – že pak více zabředávají do svých bolístek, místo aby je konstruktivně řešili…
Proto díky Bohu za internet a VD , tady je to tak hezky vyvážené :)))
A nejsme, jen máme možnost si vlastně říci vše. Prostě se vypsat, vymluvit a tím nabrat novou sílu. Vlastně jsme jako ony, jen máme možnost se jinak odreagovat. Babička třeba vší silou kopala na poli, aby vybila vztek a smutek. My najdeme virtuální kamarády dřív než to pole a vybijeme smutek zde.
Ještě že tak Ajik:-) jinak by lidstvo vymřelo:-))))
Danasi, opravdu to neměla jednoduché…. no jo, jenomže víš, ono hodně věcí člověk dělá, protože prostě musí. Sama na sobě vidím, že zvládám jednou tolik práce na domečku, než jsem musela v paneláku…. protože to jinak nejde, takže to beru jako fakt a „zrychluju“ 🙂 , abych zvládla opravdu všechno. To jen pro příklad. Taky bych asi ve dvaceti neřekla, že se dá toho zvládnout tolik…. a když už člověk musí, ono je vždycky jednodušší a lepší hledat ve všem to dobré… když už musím, tak ať to aspoň dělám s chutí…
Takže tvrdím, že třeba i navzdory povaze se dá hodně věcí naučit (tím myslím i ten pohled na život)…
Tvá babička byla jistě šťastná žena, která ve všem hledala to lepší – a je to tak jedině dobře 🙂 Mám ráda optimistické lidi, z kterých sálá energie a elán. Moje babička byla selka, vzala si sedláka, měli velké hospodářství, pole, krávy, koně, děti měli tři. Celý její život byl dřina – než jim statek v roce 48 zabavili komunisti. Ani pak nedokázala sedět se založenýma rukama – starala se o velkou zahradu u tety na chalupě a když už jí bylo skoro 80 a nemohla tak moc, tak teta koupila aspoň malou zahrádku, na které babička pracovala s chutí a láskou až skoro do 90 let.A nikdy si nestěžovala, vždy vzpomínala na všechnu tu dřinu v dobrém.
Takže chápu, že z pohledu jejich generace jsme rozmazlení a ufňukaní… ale to jsme zas na začátku debaty :))
Prostě mám za to, že žena jako „živočišný druh“ je nesmírně odolná, trpělivá a nezdolná bytost 🙂
Ájíku a Kamčo, ještě mě napadlo. Vždyť babička toho vlastně měla, až moc. 4 děti, chromý manžel na pravou část těla – památka na německé vojáky, kteří si zgustli na studentech. Tudíž musela chodit do práce a živit rodinu, starat se o rodinu a ještě dělat na poli. Žádná automatka, elektrická žehlička. A přesto vzpomínala na život v pěkném. Byla jak za groš kudla, utahaná, sedřená. Děda vlastně v ničem nepomohl. Vždy říkal, že je světice. Nikdy si nestěžuje. A zlobil jí tvrzením, že by měla lepší život, kdyby ho někde zahrabala a nemusela se starat o něj. Mohla by si najít pořádného mužského, který by jí pomohl.
Já bych se už nevrátila – ups – jsem dnešní dobou rozmazlená, přiznávám se dobrovolně a bez mučení 🙂
Při představě drhnutí prádla na valše se mi dělá šoufl a mytí nádobí po osmi lidech ve škopku, ohřívat vodu na nádobí na kamnech v obrovských těžkých hrncích … jen si vybavím ruce své babičky – veliké, červené, mozolnaté ruce … neměnila bych, já naházím prádlo do pračky, vyprané prádlo do sušičky, nádobí do myčky a jedu se synem na lyže…
Já vím, že každá doba má své, stejně jako všechno ostatní, stejně jako má každá mince dvě strany…
Asi jsem měla štěstí: do kariéry mě nikdo netlačil a netlačí, manžel mi nikdy neřekl „šupej do práce“ a každý večer jsem se svou rodinou doma. Jsem za to ráda a vděčná osudu. Takže tam „nahoru“ posílám jeden veliký dík…
Jsem ráda, že se článek líbí. Já píši tak říkajíc do šuplíku. A sem tam mne napadne to někde uveřejnit. Prostě jsem se vypsala z myšlenek, co letěli hlavou. Bylo dávno po půlnoci a nemohla jsem usnout. Samozřejmě souhlasím s Kamčou i Ájíkem. Na některé otázky si tam sama odpovídám, ale už ne tak jako vy. Prostě v tu chvíli jsem myslela na minulé a vzpomínala na lidi, které jsem měla ráda.
Danasi, moc pěkný článek 🙂
Jinak – jo jo, souhlasím s Karamelkou, jsou to dvě strany jedné mince. Každá doba má své. Dnešní doba nám mnohé usnadňuje, máme díky vymoženostem moderní i domácí techniky více času na sebe a děti… opravdu máme? Kolikrát si stěžujeme, že nic nestíháme… ano, protože jsou na nás kladeny i jiné požadavky – v zaměstnání, v okolí, angažovat se tam a tam, obstarávat volný čas dětí… je fakt, že se v tom často ztrácíme. Taky žijeme ve větších prostorách než naše babičky – dejme tomu 5 lidí na 3-4+1 … kdežto naše prababičky měly jednu dvě místnosti třeba pro 15 lidí.(Takže odpadla spousta práce třeba jen s úklidem). Co jim určitě závidím (našim předkům), to je tempo, jakým plynul čas – klid, žádný velký spěch a shon, večer se místo televize povídalo….
Nic jiného jim nezávidím – muselo být příšerné vidět umírat několik svých dětí, třeba často „jen“ na horečku…, žádná velká lékařská péče, všechno dělat ručně včetně praní pro spoustu lidí, všeho bylo málo – od potravin přes oblečení,nebo v článku zmiňované boty pro celou rodinu…
Ale jak píše Kamča – role byly jasně dané. Dnes jsou nároky a požadavky vyšší úměrně tomu, kolik práce nám usnadní technika… Tak nějak bych to viděla.
nádhera, jak to dokážeš napsat:-))
No já mám na tohle srovnávání generací trošku jiný názor:-)
Neberu babičkám a prababičkám a další prapra:-)) jejich dřinu,jejich odříkání,kolikrát i bídu. To ne. Taková ta doba byla.
Ale řekla bych,že dnešní společnost je k ženám ještě daleko krutější-na jedné straně je tlačí do kariéry-do vydělávání peněz,do toho být uspěšná-leckterý muž přijde z práce a ptá se: Co jsi tady dělala celý den,měla bys začít TAKY:-) chodit do práce a vydělávat peníze. Všechny Vás živím JEN já.
Tak jo matka 2-3dětí jde do práce a dělá kariéru-pokud ji někde vezmou-pokud má hlídání v době nemocí dětí-a pak JE z ní špatná matka,co není večer doma s dětmi:-(((((
Takže jak se to má vlastně správně dělat? Jak se zavděčit všem? Jak být dobrou ženou? v dnešní době. Opravdu nám všechny vynálezy ulehčily život? Nebo je to dnes tak jednoduché,že už nepotřebujeme muže k domácím pracím a oni se pak cítí JEN jak chodící automat na peníze. Řídíme auta,zastaneme celou domácnost,pečujeme o děti,ovládáme rodinné finance,vyřizujeme všechna poplatky a ,,stýkáme“ se s úřady:-),domlouváme společenské akce a řešíme problémy dětí ve školách,za zády máme zaměstnavatele s JEHO požadavky:-))) Praprababičky s kravkou a polem by se asi divily.
Dříve bylo jasné co KDO dělá a proč. Dneska se v tom ztrácíme. Je tolik možností a tím i TOLIK starostí,když se něco pokazí..třeba žehlička:-)))) K
Danasi, taky si takhle občas povzdechnu a musím přiznat, že je to tak – jsme jiné, možná trochu rozmazlenější technickými vymoženostmi a trochu pohodlnější než byly naše babičky – ony byly tak nějak skromnější a pokornější než jsme my. ALE URČITĚ nejsme špatní a ufňukaní. Snažíme se v rámci v našich možností a já doufám, že jsme stejně dobré maminky jako byly naše babičky, jen jsme v jiné době 🙂
Tak to ses moc hezky „strefila“. Žijeme v domě, který byl postaven asi v roce 1903, ale pravděpodobně dříve. Někdy si tak říkám, vrátit se v čase a podívat se jak se tu žilo a kdo tu žil, když to tu bylo „nové“. Moc hezká úvaha((-:.
Mobile Sliding Menu