Vezměte si tužku a papír a nakreslete úsečku. Ta úsečka je čarou Vašeho života. Na ní zaškrtněte místo, kde se nacházíte nyní. A teď jednoduše rozdělte svůj věk na nějaké menší časové úseky (pěti, osmi, desetileté) a pokračujte s vyznačováním až na konec své úsečky…
Tak, jak dlouhý život jste si naplánovali? Kolik Vám je let a na kolik se cítíte? A jaký věk byste sobě (a třeba i druhým) přáli? 60? 80? 100?
Na jedné oslavě padesátin zaznívala přání typu: „tak do té další padesátky…“ Vážně může někdo přát druhému, aby se dožil sta let? Ukažte mi stoletého člověka, který je zdravý, pohyblivý, soběstačný, nic ho nebolí a je šťastný???
Je to tedy přání dobré nebo tak trochu škodolibé?
Skutečně je nutné dožívat se za každou cenu vysokého věku, když nás stejně nečeká nic jiného než bolest, nemoci, trápení, samota, smrt…
Už Jan Werich věděl, co říká, když tvrdil: „Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí!“
Ještě před rokem jsem pyšně říkávala, že mám ještě obě babičky a oba dědečky. Všichni se ve věku 80-90 let těší vcelku dobrému zdraví, jsou aktivní, chodí na procházky, scházejí se s kamarády, s přáteli, radují se z pravnoučat. Mezi ostatními třicetiletými vrstevníky jsem platila za raritu a mým stařečkům (i mně) trošku, ale spíše v dobrém, záviděli… I já jsem si říkávala, jak si ten „podzim života“ hezky užívají a o podzimním svátku „dušiček“ jsem necítila potřebu rozsvěcet svíčky na hřbitově. Nebylo komu. Všechny své blízké jsem měla opravdu nablízku…
Jenže rok se sešel s rokem, krásná pohádka skončila a já si říkám, jak je to stáří smutné… Přišly obávané nemoci, bolesti, starosti, trápení, samota, zlost, rapidně se zhoršující zrak a sluch, stařecká demence, pleny, výčitky, rychlovarná konvice v mikrovlnce, plastový odpadkový koš na hořících kamnech…
Téměř denně vidím tu krutou podobnost v péči a dohledu s péčí o svého syna. Také se potýkáme s plenami, s nedostatkem zubů, nepatřičnými předměty v rukou… Ale rozdíl je v tom postupném zlepšování. Dítěti zuby přibývají, pomalu nacvičujeme ovládání vyprazdňování, komunikace a dorozumívání se zlepšuje, je obratnější, šikovnější, stává se rozumnějším a samostatnějším a ten největší rozdíl vidím v tom úsměvu. Jeho radost a štěstí jsou nakažlivé a nabíjí energií. Přijde se přitulit a dává najevo svým nejbližším svoji lásku. Takhle řečené „děkuju“, „mám tě rád“, „jsem šťastný, že tě mám, že jsi se mnou…“ je i beze slov k nezaplacení…
A tak když ho večer koupu, zapínám do plenky a pomáhám s trefováním lžíce s večeří do pusinky, tiše doufám a v duchu si říkám, že snad jednou nebude nucen pomáhat mi při stejných činnostech…
Jenže kdy je ten „pravý čas“ odejít?
Když je člověk zdravý? Pak říkáme: „Vždyť mu nic nebylo… Přišlo to jak blesk z čistého nebe…“
Když je nemocný? Říkáme: „Bylo to vysvobození.“ Ale častěji stojíme o to, „aby bojoval. Aby se porval s tou zákeřnou nemocí a vyhrál. Aby žil.“
Tak jaký věk má jednou nést naše parte? Já za sebe nedokážu říct jedno konkrétní číslo. Určitě ale vím, že jediné, co nechci, je být jednou svým nejbližším na obtíž…
A máte Vy nějaký svůj vysněný věk, kterého se chcete nebo naopak za žádných okolností nechcete dožít? Jak se díváte na dlouhověkost? Těšíte se jednou na své stáří nebo z něj máte spíš strach? A kolik let je podle Vás „akorát“?
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
No přiznám se, že já se sama sebou v tomto ohledu ještě až tak dokonale nezabývám 🙂 Ano myslím na to, abych náhodou nezemřela velmi mladá (dost relativní pojem ve třiceti že? :-D) a právě přitom myslím na svou dcerku nebo na mé vlastní rodiče, kteří by za svého života přišli o jedinou dceru, ale i na manžela, co by si s dcerkou počal a jak by to oba zvládli.
Jenže to je bezpředmětné, jsou věci na které se v tomto ohledu mohu připravit respektive svou rodinu, např co se finanční stránky týče, ale psychika se ovlivnit dopředu nedá. Nepatřím k lidem, kteří by zbůhdarma do éteru pouštěli řeči o tom, co kdybych náhodou teď umřela nebo vážně onemocněla. Beru to jako rouhání, i když nejsem věřící, tak tohle se mě dotýká. Být zdravý a mluvit o své smrti či nemoci je dost ujetý. Proč to říkám? protože můj manža vede občas tyto řeči a to je jen o rok starší než já. Nevím, kde se to v něm bere, ale takovéhle poznámky mne dost flustují.
Jinak na otázku, jak dlouho bych si přála žít, bych odpověděla jediné „tak dlouho, dokud budu schopna zastat své místo a své rodině něco dávat. Tím myslím pomoc, psychickou podporu, lásku. Až toho nebudu schopna a mé okolí by bylo flustrované pohledem na živoucí trosku, pak bych chtěla v poklidu odejít. Nechci žádné umělé podporování života, či denno denní kříšení pomocí léků a šoků, prostě ať mne nechají odejít, až příjde můj čas.
Přeji si vidět své děti dospět a vidět, jak se těší ze svých vlastních rodin, pak budu spokojená. Jenže to je jen pohádka, kterou můžeme jen málo ovlivnit vlastními silami, i když se to někdy zdá být jednoduché.
Ajiku s tím posmrtným životem, mám svou představu. Nevěřím v to, že někde zhůry se na mne milovaní zemřelí dívají, ani že se přerodí v jiné osobě či zvířeti nebo já nevím v čem. Pro mne posmrtný život znamená, že lidé, kteří nás opustili se do našeho života vepsali natolik, že je uchováme ve své mysli, kde žijí dál. Budou žít v nás a možná potom ještě chvíli v našich dětech, když jim o nich budeme vyprávět….
Tak akorát… já nevím, podle mě má každý svůj čas a nemá příliš smyslu se tím trápit.
Za mě osobně – rozhodně raději nevědět kdy, na druhou stranu, když přijde nemoc, bojovat, co síly stačí…
Rozhodně bych se taky ráda dožila vnoučat, budu doufat, že snad přijde i nějaká ta moudrost stáří 😉 Jistě – jako každý se bojím nemocí, bolesti, toho, že nebudu schopná kolem sebe udělat, co je potřeba. Na druhou stranu – možná i proto je třeba se o staré lidi postarat, mít s nimi trpělivost – jen proto, abychom se učili soucitu a starosti o druhé, nejen o ty „perspektivní malé děti“, ale i o ty zdánlivě bezcenné staré lidi. Protože i oni tady mají své místo.
Upřímně se děsím toho, že bych umřela náhle, když jsou děti ještě malé, ještě mě potřebují. Ale nikdo nevíme, kdy to přijde – netrápím se tím.
Jen bych chtěla trochu oponovat karamelce – bible je plná odkazů na posmrtný život, docela se to tam jimi hemží, takže v tomto ohledu – proč výmysl? 🙂
Holky, děkuju za komentáře…
Pro mě je zvláštní číst si to znovu po roce, když člověk ví, co nevěděl před rokem… Určitě mě tento rok posunul dál i k myšlenkám, zda je vůbec správné nezabývat se myšlenkami o legalizaci euthanazie. Proč je správné zkrátit trápení milovaného pejska, koně, apod., ale ne milovaného člověka? Když stejně konec života je nablízku… Proč trápit člověka dalšími hodinami či dny bolestí a nemohoucnosti navíc?
No nic, my to tady nevyřešíme… Ať se vám a vašim blízkým vše špatné vyhýbá…
Taky bych tu chtěla zůstat do doby,než se děti osamostatní a strašně moc bych se chtěla dočkat vnoučátek. Holt kdyby tohle mohl člověk ovlivnít,tak ovlivnuje,ale nejde to.
Tak já bych tu chtěla být alespoň než budou děti dospělé a samostatné. Nerada bych jim připravila život bez maminky, ale to člověk asi ovlivnit tak úplně nemůže. Ani to, jestli jim někdy budu na obtíž, nebo umřu náhle. Téma mě oslovilo, mimo mi rozhodně nepřipadá.
Ahoj babofko! Mně tento článek nepřipadl nikterak „mimo“. Mne oslovil. Ono totiž asi hodně záleží na tom, jak se nás smrt lidí okolo dotýká, jak ji prožíváme. Jinak vnímá smrt ten, kdo má mladé rodiče a umírající prarodiče třeba dohromady nezná, jinak ten, kdo je umírání přítomen a vidí, jak třeba maminka nebo dědeček bolestí brečí, nevnímá, nebo, jak jsi třeba nahoře naznačila, vidí, jak leží ve vlastních exkrementech a navléká jim plenky. Jinak taky tu bolest vnímáme, pokud i nás něco bolí a uvědomujeme si, že takhle to může být ve stáří.
Když mi umřela babička, taky jsem si říkala, že 75 je celkem hezký věk a jakého se asi dožiju já. Taky si říkám, hlavně rychlou bezbolestnou smrt bez trápení pro mne i ostatní. Nemá cenu nad tím zavírat oči a nemá cenu ani to dvakrát rozebírat. Mně to pomáhá lépe si užívat toho, co je.
babofko…no asi si budeš muset počkat a vyzkoušet:-)))
neřeš,musela by ses zbláznit..co by kdyby..co bude až bude….a ono třeba nebude….
v otázce víry:-)))) pro mě je směšné se upínat k něčemu co bude po životě…proč ???? teď mám kolem sebe své nejdražší..teď žiju…každý den… prach jsi a v prach se obrátíš říká Bible…nebe je výmysl,který potřebovali Římští první křesťané,aby měli nějaký smysl života..když umírali v koloseu..aby se postavili césarovi…bylo to tajné společenství…
ale dneska v době kdy máme vše nač si vzpomeneme? kdy si každý řídí svůj život sám ? je na nás jak ho prožijeme-né na nějaké vyšší vůli…dneska kdy není válka,není hlad-brečet v kostele,nebo děkovat ? -PARDON–pro mě je tohle jako rudý hadr:-)))))))) takže se omlouvám. K
Karamelko, víš, je mi z toho smutno, trápí mě to a tak o tom přemýšlím asi víc než je zdrávo… Jakou cenu platíme za to, že v podstatě dnešní lékařská věda dokáže velmi výrazně prodloužit věk lidí? Chceme to? Chceme skutečně za každou cenu prodloužit život a dožít se co nejvyššího věku? Kdyby tak šla prodloužit spíš ta střední část života, ne až to stáří… Zažívají všichni senioři skutečně kvalitní život? Když jsou nemohoucí, postará se o ně jejich rodina? Nebo je umístí do nějaké LDN nebo DD? Gerontů přibývá a tahle zařízení krutě scházejí…
Verčo, z tvého příspěvku jsem pochopila, že se mnou v podstatě souhlasíš. Pak moc nerozumím hodnocení „hezký článek,to ano,ale myslím si,že obsah je tak trochu „mimo“.“ V čem podle tebe mimo?
Dorkass, priority máme i ve stejných životních etapách každý jiné. Já když vidím v TV narozeninovou oslavu 114 leté paní, která nevidí, je hluchá, sedí na kolečkovém křesle, nejsem si jistá, jestli je skutečně šťastná!!! Já bych v její situaci asi nebyla. Ne asi. Určitě. Čekat, až mě někdo přijde umýt, přinese jídlo, jak tráví dny? Nekouká ani na přiblblé seriály v TV, nečte, s vnoučaty si nepopovídá…
Ano, člověk upoutaný na lůžko je vděčný za cokoli malého. Když mu cokoli uděláte a podáte. Ale nebyl by šťastnější, kdyby vaši pomoc nepotřeboval?
Víra, ano… V téhle otázce se určitě neshodnem… Já tohle křesťanské pojetí neuznávám. Ale pomůže-li to někomu, je to dobře.
Moje babička zemřela ve 106 letech a byla vitální téměř do konce. Nelze takto hodnotit. Ke každému časovému úseku by bylo potřeba si napsat priority života. Bezstarostnost, sebevědomí, starostma ubíjející čas,čas nesnesitelného zaneprázdnění, čas bilancování atd. Pracuji jako pečovatelka seniorů a můžu Vám říct, že mnohdy zdravý člověk je nešťastný a neustále mu něco vadí a naopak člověk upoutaný na lůžko dokáže pozitivně prožívat každou minutu a je vděčný za cokoliv malého. A v neposlední řadě je potřeba vědět, že nikdo tady nemůže být věčně a taky je možnost být věřícím a vědět, že po smrti jde do nebe do věčné radosti mít tu naději právě v těžkém období života.
Hezký článek,to ano,ale myslím si,že obsah je tak trochu „mimo“…Můj dědeček odešel ve věku 89 let/bylo by mu v říjnu,odešel v květnu/ a byl opravdu samostatný,pohyblivý,nebyl na obtíž,-ano,špatně viděla slyšel,ale to byl také následek válečného zranění-narodil se v roce 1916 a celou II.sv.válku strávil v koncentráku…
Ale chci říci tohle-děda zemřel po opravdu krátké nemoci – ne nemoci,ve čtvrtek se mu udělalo špatně a naši ho odvezli do nemocnice,a v pondělí nato odešel…ve spánku…Děda sice bydlel u našich,ale spíše i proto,že máma měla strach-že ho někdo doma okrade…i když byl „při smyslech až dost!!!/ že někde upadne a nevstane…
A naopak,manželova maminka a jeho otec odešli v mladém věku,oba po prohře s rakovinou-maminka v 52 letech,a tatínek 5 let po ní,v 59 letech….
Já bych se chtěla dožít věku,kdy budu ještě samostatná,při smyslech,soběstačná,ale kdy už pocítím,že tělo už prostě stářím odchází…Přesně jako ty…nechci být deset let dětem či vnukům na obtíž,být jen ležák,nepohyblivý,téměř necitlivý…a pokud to přijde v osmdesáti,budu ráda,že jsem 80 let žila krásný život..ale už kvůli dětem si přeji,abych tu byla „TAK AKORÁT “ na to,abych si s nimi život užila a nemusela jim být na obtíž…aby jednou nemuseli řešit to,že do domova důchodců či do LDNky mne dát nechtějí,kvůli svému předsevzetí,a starat se o mne 24 hodin denně je nad jejich síly….ale také nechci,aby mne jako mladí vyprovodili na poslední cestě…Verča
Babofko,tohle ani nemá smysl řešit..jak říká zmiňovaný Werich..neberme to tak vážně. chtěla bych prožít krásné stáří..dlouhé či krátké? na tom nezáleží..chtěla bych vidět své děti dospět a mít vnoučata a pak budu spokojená a můžu říct,že sem žila a měla smysl života. K
Mobile Sliding Menu