Kauza Jan Hus a jiné

Od nepaměti jsem byla až nehezky důsledná, bez jakéhokoli smyslu pro humor a vždy jsme měla pocit, že se má říkat pravda a vše se má náležitě vysvětlit. Vždy jsem cítila jakousi zodpovědnost za mnou vyřčená slova.
Ovšem toto se mi v mateřství krutě nevyplatilo…

Jsem maminkou dnes již tříleté holčičky. Poprvé jsem na potíže s pravdou narazila před rokem. Při první letní bouřce má tehdy dvouletá slečna dostala strach a tak jsem se jí snažila vysvětlovat, co je blesk, co je hrom, jak to vzniká, že světlo je rychlejší než zvuk a podobné ptákoviny. Výsledkem nebylo odbourání strachu z bouře, nýbrž šok mého manžela. Druhý den po bouřce se dcerky zcela nevinně zeptal, co dělá. Odpověděla mu, že přemýšlí. Neměl se jí ptát, nad čím. Odpověděla mu totiž: “Pšemýšuím, jestui je světuo uychuejší než zvuk. Mysuím, že světuo.“ Muž zůstal stát s otevřenými ústy, dodnes odmítá připustit, že naše žába jen papouškovala mnou vyřčená slova, tudíž Einsteina doma fakt nemáme.

Na tuto příhodu jsem si vzpomněla letos, kdy se slavil svátek příchodu věrozvěstů a připomínalo se výročí upálení mistra Jana Husa. Jedna jediná mnou vyřčená věta měla za následek šok celého příbuzenstva. Ta zdánlivě nevinná věta zněla: “Tatínek dnes do práce nejede, protože je státní svátek.“
Okamžitě jsem byla zaplavena otázkami typu: “Jaký svátek, čí svátek, kdo je Jan Hus? (Cyril a Metoděj malou absolutně nezaujali).“ Horkotěžko jsem z hlavy lovila dávno zapomenutá historická fakta, dceři to bohužel nestačilo a nutně, mimo jiné, potřebovala vědět, jak Jan Hus vypadal. Žádnou knihu s obrázkem velkého reformátora jsme doma neměli, tak jsem hledala, jak z této pasti uniknout. Naštěstí mi padl zrak na TV program a uviděla jsem, že budou dávat film Jan Hus se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli. S úlevou jsem malou odkázala na tento velkofilm, začínal v 11 hodin dopoledne, plánovala jsem, že u oběda už budeme hovořit na jiné téma.
Film jsme si opravdu pustily, byla jsem přesvědčená, že až si dcera Husa prohlédne, odběhne si hrát. Opět jsem se straně spletla. Nejprve jsem byla bombardována otázkou: “To je on? A už je to on? A tohle je on?“ Až se konečně ukázal. Ulevilo se mi, chtěla jsem televizi vypnout a najednou se ozval strašný pláč, že vypínám úžasného Jana Husa. Bylo rozhodnuto, film doběhne až do konce. To jsem si ještě neuědomila, že jak vlastně končí.
Oběd proběhl v rychlosti, aby naší husitce neutekl jediný záběr. Dcera poctivě sledovala toho oškliváka Zikmunda a zlého papeže, jak jsou na jejího hrdinu hnusní a najednou se začalo schylovat k popravě. Snažila jsem se rychle vysvětlit, co se bude dít, že bychom to měly vypnout, ale bylo už pozdě. Vzhledem k tomu, že se dcera se smrtí již setkala a už jsem jí odpovídala mnohokrát na otázky kolem smrti, nechala jsem ji, ať se kouká.
A pak se to stalo, malá sledovala, jak hranici zapalují a Hus dál stojí stojí hrdě a najednou se zeptala: “Maminko, oni ho teď upečou? Oni ho chtějí sníst?“
Hodně jsem se musela ovládat, smích jsem skoro neudržela a vysvětlovala jsem, že ho jíst nebudou, a znovu jsem jí zopakovala nejhlavnější myšlenky Husova odkazu. Dcera má nového hrdinu a jak ji tak pozoruji, myslím, že myšlenky o svobodě rozhodování a spoleháni se na vlastní rozum vzala za své, jen s tou pravdou občas lehce pokulhává, objevila kouzlo dětských výmyslů a lží.
Ve mně zůstal trpký pocit, jak jsem svým poctivým vysvětlováním zase dosáhla něčeho, čeho jsem dosáhnout nechtěla a už teď se bojím, co bude na řadě.

Naše dcerka má opravdu poněkud neobvyklé záliby. Včera jsem ji přistihla, jak svému plastovému poníkovi strká do krku pásek a vydává u toho dávivé zvuky imitujicí dušení a zvracení. A do toho na střídačku poníka uklidňuje: “Už to bude, neboj se. To je jenom hadička.“ Hrála si na vyšetření, které před časem absolvovala a na které se po premedikaci údajně neměla vůbec pamatovat.

Nápady má pořád šílené, když jsem zjišťovala, co chce pod stromeček, tak nutně potřebuje květináč. Aby si prý mohla sázet kytky.

Stejně tak mě odrovnala při intelektuální debatě, co bylo dřív, zda vejce, či slepice. Na mé námitky, že vejce musel někdo snést, nebo že z něčeho se ta slepička musela napřed vylíhnout, dcerka reagovala pohotově: “Tak plvní byl kohoutek. A basta.“

Ale nejstrašnější pro mou důkladnou a nenápaditou mysl jsou otázky typu Proč?. Díky nim si uvědomuji svou intelektuální nedostatečnost, nulový nadhled a všeobecný rozhled. Příkladem je tento koupelnový dialog:
„Nedři se tím kartáčem po pusině. Bude tě to bolet.“
„A plooč?“
„Protože tam máš jemnou kůži.“
„A plooč?“
„Protože to tak příroda zařídila.“
„A plooč?“
„Protože je příroda moudrá.“
Naštěstí v tu chvíli ji zaujal hrníček ve vodě, tak jsem si mohla na chvíli odpočinout.

Občas se nám postará taky o pořádný šok a pocit, že máme doma génia. Mimo příhody s bouřkou bych mohla uvést kauzu chameleon.
V noci se naše zlatíčko probudilo na lulanec. Manžel byl po odpolední směně, tak se šel na malou taky kouknout. Když uviděla, že jsme s ní oba, v posteli se posadila a napůl spící pronesla: “Táto, musíš mi dovést mandarinkový džusík. Já jsem teď bílá a po něm budu oranžová. Potřebovala bych měnit barvy jako chameleon.“
Dodatečně jsme zjistili, že o tom, jak chameleon mění barvy, se dozvěděla z Večerníčku O kachně Matyldě.

Koukám, že si to příroda pěkně zařídila. Říká se, že maminky s dětmi doma krní, nerozvíjejí se a intelektem jdou dolů. Omyl. Opak je pravda. Maminka musí být vždy ve střehu, musí umět odpovědět i ty nejnáročnější otázky, být pohotová, používat fantazii, přemýšlet krok vepředu. Teprve potom odkáže v očích svého dítěte obstát.
Takže tímto své dceři děkuji, jak se mi stará o rozvíjení intelektu, logiky a prohlubování všeobecných vědomostí. Díky ní objevuji v sobě záblesky smyslu pro humor, i pocitu obdivu, že dokážu vybruslit i ze sebekatastrofálnějšíí situace se ctí.

Napsal/a: Chromle