Kamarádství vzniká různě. Vzniká v našem dětském věku, třeba s dětmi z okolí našeho domova. Později ve školce či školách. Některá z těchto kamarádství přetrvávají až do pozdního věku. Mnohdy kamarádství vzniká mezi námi a lidmi v našem zaměstnání, ale s jeho změnou a přechodem do jiného, povětšinou zanikají. Náš život je změtí přicházejících a zanikajících kamarádství, jen málo která přetrvávají do konce našeho života…
Je tu právě to „skoro“ vždy. V životě se najdou chvíle, kdy si, ač obklopeni lidmi, připadáte sami. Najednou nemůžete najít nikoho, o koho se opřít, komu sdělit právě to vaše trápení nebo není nikdo, kdo by dokázal dobře poradit.
Ovšem nepochybuji o tom, že jsou mezi námi lidé, kteří nezažili absenci přátelství či kamarádství, ať už ze strany rodinného kruhu nebo blízkého okolí. Mnohdy jsou to lidé, kteří si třeba ani neuvědomují, jaké mají štěstí, že je tu vždy někdo, kdo vyplní jejich momentální samotu a sdílí to dobré i zlé.
Patřila jsem dlouho k lidem, kteří neznali, co to je být na některé věci sama. Tím zrovna nemyslím domácnost nebo děti.
V mém životě občas nastaly situace, kdy jsem se opravdu neměla na koho obrátit. Má či manželova rodina byla a je pro mne velmi dobrou oporou. Mámě či tátovi se mohu svěřit skoro s čímkoli. Zrovna tak mám výbornou tchyni, která dokáže vyslechnout a nesoudit. Manžel má také ve většině případů nastavené ucho a je připraven mě vyslechnout.
Někdy jsou ale věci, které se nedají sdělit tomuto rodinnému okruhu. Ať už proto, že nechci nikoho ranit, soudit nebo přidělávat zbytečné starosti, když vím, že vše může být jinak. Jsou to věci, které se mohou týkat mých pocitů, strastí, zdraví nebo čehokoli jiného.
Zkrátka v těchto chvílích jsem pociťovala, že mi chybí kamarádka. Osůbka, se kterou bych si mohla popovídat o čemkoli. Třeba o hloupostech a peripetiích všedního dne, ale i o věcech vážných, i za tu cenu, že si mě jen vyslechne a nebudu očekávat soudy či rady. Zrovna tak já umím naslouchat a ráda se podělím o zkušenost, když to může pomoci.
Největší absence takovýchto kamarádských vztahů u mě nastala v době, kdy jsme se odstěhovali s manželem mimo rodné město. Zahlceni starostmi kolem stavby domu jsme byli odkázáni sami na sebe, popřípadě na rodiče, kteří byli nablízku. Nicméně chodila jsem do práce a nějakou tu pracovní kamarádku měla.
Když jsem otěhotněla a odešla na mateřskou, tak už jsem si musela vystačit s rodiči, ať už mými nebo manželovými, kteří bydleli opodál našeho domu.
Pak dílem osudu přišlo další stěhování a zase dál od původního domova. Nicméně do značné míry odlehčená od starostí, které nás doposud trápily. Zase jsem neměla potřebu chvíli řešit to, zda mám či nemám kamarádku.
Později, když už mě tento druh specifického osamocení trápit začal, snažila jsem se navázat kamarádštější vztah se švagrovou, která bydlí nedaleko nás. Jednak mezi námi dvěma není velký věkový rozdíl, obě máme skoro stejně staré děti atp. Bohužel časem jsem ale zjistila, že jsme každá někde jinde. Co bylo jasným znakem toho, že se mezi námi žádné bližší přátelství nenaváže, bylo to, že když jsme si povídaly o něčem u kafíčka, tak jsem měla do pár dnů zaručeno, že to ke mě doběhne z jiné strany a řádně přibarvené. Tudíž tudy cesta nevede.
Začala jsem si tedy připadat jako řádný exot 🙂 Ženská neschopná najít si kamarádku. Kolikrát jsem si pokládala otázku, jestli chyba není ve mně. Jestli jsem opravdu tak špatná, že nikomu nestojím za řeč. Uvažovala jsem i nad tím, že osůbka mnou vysněná, ideální pro přátelství, třeba ani neexistuje a jde jen o mou zkreslenou představu, která je nerealizovatelná.
Když už jsem vážně uvažovala o tom, že jsem člověk zralý na svého vlastního psychoterapeuta, protože tíhu některých uzavřených myšlenek jsem nedokázala nikam vyventilovat, světe div se, osud mi přihrál kamarádku 🙂
Osůbku, která se zjevila z čista jasna a náhodou řešila ten samý problém. Přistěhovali se s manželem před pár lety a dodnes nemohla najít spřátelenou duši. Pracovala z domova, má dítko s vrozenou vadou (autismus), takže práce okolo až dost. Tudíž podobně vytvořená izolace jako tomu bylo u mě.
Nemohla jsem tomu uvěřit a snad ani nevěřím do teď 🙂 Ale je to po dlouhé době první človíček, se kterým si rozumím, máme podobné názory a hodně podobný postoj k rodině či životu. Nevídáme se denně, ale tak, jak to čas dovolí. Dokážeme si pohovořit o čemkoli a naše děti si také velmi rozumí. Po dlouhé době mám uvolňující pocit a důvod se těšit na společná setkání nás dvou maminek a našich dětí.
Možná tahle absence, která trvala několik let, mi umožnila vážit si takovýchto kamarádství či přátelství, bez toho, abych je brala jako přirozenou a samozřejmou součást života.
A co vy, patříte k maminkám, kterým nevadí dlouholetá izolace v rodinném kruhu s dětmi, protože uzavřený rodinný život je to, co jste si vždy přála? Nebo jste samy a v koutku duše doufáte, že se snad nějaké kamarádství vyvrbí? Nebo kamarádky či přátelé jsou přirozenou součástí vašeho života a nikdy jste nepocítily jejich absenci, protože jsou stále s vámi?
Napsal/a: Horempádem
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Já jsem spíš samotář a stačí mně rodina , vyhovuje mi to.
já si taky mislim
Bovinko, mám nevidomou kamarádku, dala jsem jí pochovat našeho asi čtyřdenního syna a ona mi řekla, že ji to potěšilo, protože její známá se strašně bála dát jí dítě do náruče. Musela si prý sednout na postel, obložili ji peřinou a pak teprve jí opatrně dítě vložili na klín. Nechápu.
A k tomu kamarádství, já mám ten problém, že jsem se několikrát stěhovala. Takže mám pár kamarádek, se kterými si telefonujeme už deset i víc let, ale nevidíme se skoro vůbec. A teď nemám v okolí opravdovou kámošku ani jednu. Na popovídání o dětech a tak je tu lidí dost, ale důvěrnější vztah tu nemám s nikým. Hodně mi to chybí, i když nejsem na časté sedánky u kávy, jednou za čas bych si s někým ráda popovídala o něčem, co je pro mě kromě dětí důležité. Vůbec nevím, jak na to, když ani nemám čas někam chodit a seznámit se. Třeba si padneme do oka s nějakou maminkou, až budeme vodit malého do školky. Mám období, že se tím ani nemám čas zabývat, ale někdy to na mě padne.
Horempádem, ten tvůj článek je krásný. Chtěla jsem na něj reagovat hned, ale nepodařilo se mi to. Tak teď. Hmmm, opravdové přátelství je důležité. Já mám docela hodně kamarádek, ale těch pravých je míň a o to jsou vzácnější. V jedné jsem se trošku teď zklamala. Napsala mi něco, co mě ranilo a po 8 letech přátelství mrzelo. Ale mám zásadní kamarádku. Známe se od mých 12 a jejích 10 let. Jezdila jsem na chatu k babičce a jediná kámoška byla moje sestřenice. Jelikož u chaty byly schody nedostala jsem se s vozíkem moc často ven. Pak jsem poznala Lenku. Z prvé za mnou přivedla celou vesnici dětí a já najednou nemusela jen číst, ale začalo se jedno výborné, pevné přátelství. Tahle moje kamarádka je z těžkých poměrů,4 děti – ona nejstarší, rodiče sociální typy. Mlátili děti. Děs. A tahle holka zůstala celá léta mnou kamarádkou a je jí doteď. Jako děti jsme si s holkama slibovaly, jak si půjdem za svědka na svatbu a kdo chce, abych mu šla já. Jediná Lenka řekla a dodržela. Svědčila jsem jí. A když měla první holčičku Kačáka, hnedle mi ji šoupla pochovat. Její kamarádky to viděly na fotkách a z hrůzou v očích se jí ptaly a tos jako neměla strach? A ona: Jako proč?:-). Dřív za mnou jezdila do Prahy. Teď s dětma to moc nejde, tak jezdím 2x ročně na víkend já k ní. Vždycky se těšíme. Vidíme se málo, ale každý týden visíme na telefonu, mám fotky holek ze školky, prostě všechno:-)
Horempádem…máš pravdu.
Mám několik parádních osůbek jako oporu v životě.. kamarádky už od školky… teď nám je přes třicet a já se těším až budeme kecat o životních radostech a starostech dalších 30let :-). Další přátele i mezi chlapi- jsem našla v průběhu let… a i když se se všemi nevídám moc často a pravidelně, vždycky si máme co říct a není problém navázat na poslední setkání. Není potřeba se vídat obden,ale vědět, že je tu někdo,kdo podá pomocnou ruku nebo poteší jen svojí přítomností.Jsem ráda za to, že jsme vzájemně součástí svých životů, protože ….. prostě proto 🙂
„Nepotřebuji přítele, který kývá na všechno, co řeknu. Můj stín kývá přesněji.“
milli.s…chápu a rozumím. Mě to až do nedávna hodně trápilo. Ono občas je prostě dobré mít někoho, s kým se člověk trošánek odreaguje. Přiznám se, že občas jsem z toho byla už na šišku. Fakt jsem si připadala absolutně divná, že nejsem schopná s někým navázat přátelství. Ale uvidíš, může to být za čas jinak:-)
Piškotko měla jsem podobné přátelství. Nebyl to tedy žádný můj ex, ale kolega z práce. Oba jsme měli funkční vztah s partnery, ale prostě čas od času jsme šli někam posedět a popovídat si. Dost jsme si rozumněli a ani můj manžel v tom neviděl problém, přestože kolega patřil k velmi atraktivním mužům :-))
V práci o nás kolovaly i dost úsměvné drby. Dalo by se říct, že jsme se tím dobře bavili 😀 Když jsem pak otěhotněla, tak jsme rozšiřovali, že to čekáme spolu. Samozřejmě tehdy už všichni věděli, že si z nich děláme žbrďule, tak i dnes to někdy na společných akcích dávají k dobru.
Nyní se z tohoto mladého muže stal divný brouk, který má problém se mnou prohodit pár slov. Koneckonců už se tolik nevídáme, jen když jedu do své bývalé firmy vyřizovat své externí pracovní záležitosti. Ale ztráta tohoto kamarádství mě nijak zvlášť netrápí, spíš mi přijde líto, že nedokáže ze sebe vypudit alespoň oprýskanou frázi „jak se máš“.
Navíc, dnes jsem se dozvěděla, že má kamarádka z dětství, se kteru se vídám velmi sporadicky. Naposledy jsme se viděly před týdnem a to asi víc jak po třičtvrtě roce. Tehdy se zmínila, že má nějaké problémy v práci a hrozí , že o ni příjde. Ptala se mne, jestli o něčem nevím, protože pracuji pro několik firem. Naštěstí jsem nemusela lhát, opravdu jsem ani v jedné z nich neslyšela, že by se po někom scháněli, spíš propouštějí a taky dost citelně.
Abych to vysvětlila, minulý rok v létě, když jsem chvíli pracovala pro jednu firmu na částečný úvazek, tak mě kamarádka požádala, zda by se tam nenašlo místo pro její mámu. Náhodou tam místo bylo a já ji znala, věděla jsem , že je celkem v pohodě. Takže jsem jí práci přihrála. Jenže milá maminka, přestože hořekovala, jak moc je ráda, že práci má, protože byla bez peněz, najednou otočila. Po měsíci začala hudrovat , že má málo peněz, a že neví pořádně co dělat (nastupovala na nově vzniklé místo, tudíž to vyžadovala vlastní iniciativu a trošku akčnosti). Pak mi řekla, že si počká, až jí nalajnuju, jak to má dělat, a že ona to po mně převezme. Tak to mě už nakrklo. Navíc přestože jsem jí několikrát posílala a domlouvala schůzku s jednatelem, kvůli penězům, tak nikdy se nevymáčkla. Nedokázala pochopit, že přestože jsem tam fungovala jako zástupce jednatele, tak v tomhle jsem neměla žádnou moc.
Pak to nabralo rychlý spád. Jednou večer mi volal její přítel, že za tyhle peníze ( 17 tis čistého) to teda dělat nebude, a že už nepříjde. Druhý den přišla, že si to rozmyslela.
Dopadlo to tak, že jednou nepřišla do práce. Druhý den napsala, že spadla ze schodů a je na nemocenské. Pak se další tři měsíce hojila na firmě než dala výpověď.
Mě to bylo celkem jedno, jen jsem se trochu ztrapnila před jednatelem, když jsem jí na začátku vychválila. Jenže nevím co napovídala své dceři (kamarádka) a tak jsme se od té doby neviděly, až teď.
Takže pokud chci zachovat toto, i když velmi sporadické přátelství, tak z toho vynecháme práci, jinak to dopadne špatně 🙁
Horempádem, krásný článeček. Mluvíš mi z duše. Zrovna jsem měla něco podobného rozepsaného. Tak někdy později to dopíšu. Poslední dobou v tom kamarádství nějak tápu, pomalu dva roky, kdy jsme se rozkamarádily s mojí nejlepší kamarádkou a už to nejde znovu spojit. Ach joooo :-((
Horempádem, toto téma mě taky moc oslovilo. Dík za něj!!!
Já to měla s kamarádstvím jak kdy. Když to vezmu velmi zhruba, jsem vlastně šťastný člověk, protože mám poměrně široký okruh „dobrých“ přátel a možná se to sem nehodí, ale drtivá většina z nich mě má strašně ráda a hodně pro ně znamenám… To je krásné, za to jsem moc ráda a těší mě to. Jestli ale mám nějakého nejlepšího, to asi ne, protože už bych věděla jméno:o)
Přicházejí dny (a těch je strašně moc poslední dobou), kdy jaksi na sebe nemáme štěstí, cesty se nám kříží – oni pořád nabízejí pomoc s hlídáním (rodiče už dávno nemám) a právě v době kdy ho nejvíc potřebuji nikdo zas nemůže…
Přátelé pro mě hodně znamenají, když už si nějaké vybírám, tak většinou na hodně dlouho. Dá se říct, že poznám velmi rychle, s kým to bude na dlouho a kdo je naopak takový jen „rádobypřítel“. Ale poslední dobou cítím, že můj osobní život hrozně vázne, začíná být hodně prázdný (to je však jiná kapitola) a zatímco přátelé radí něco trochu jiného, než bych chtěla, mám spíše dojem, že pro jejich pohodlí, a ač mají většinou pravdu, tak vím, že oni se mnou žít nebudou, že je to hlavně MŮJ život a taky, že oni mají své rodiny, životy a taky je nepodřizují podle mě nebo jiných… Právě často, když je potřebuji, oni nemají čas, ne schválně, opravdu to tak vyjde, většinu z nich mám kolem sebe blízko a vím, že opravdu nemohou pomoci.
Je to velmi zvláštní, ale opravdu „pomocníkem v nouzi“ a „velmi dobrým“ přítelem je pro mě můj ex-ex přítel, se kterým jsem prožila 7 let. Je to prazvláštní druh kamarádství, tatínek Sárinky se s tím nikdy nemohl smířit, a bylo to častým námětem k velké hádce. Já toto kamarádství však nikdy neskončím, za to mi nestojí žádný chlap. A právě v tomhle mě spousta těch mých přátel drží. Hodně jsem ho navštěvovala a navštěvuji (mám tam stále i svou milovanou zahrádku) a s klidem dle potřeby hlídání mohu i přespat, aniž by kohokoliv z mých přátel napadlo si myslet, že s ním něco mám, můžu jim naprosto věřit! Já a můj ex-ex jsme JENOM přátelé, ikdyž je to nezvyklé, vrátit se ze vztahu do přátelství. On nikoho nemá, takže proto je to o to lehčí. Ale zase se ve spoustě věcí lišíme (bohužel mimo jiné i názory na výchovu), takže kdo z vás mě zná a chtěl by navrhnout návrat k němu, asi by to nešlo:o))))
To už jsem ale hooodně odbočila;o)
Já mám také kamarádku v místě bydliště – naštěstí.Dnes mi poprvé hlídla mého mladšího – rok a půl starého syna,(starší chodí do školky)když jsem potřebovala k lékaři.A to má sama také dvě malé dětičky.Jsem ráda, že jí mám a to jsme se také našly náhodou – daly jsme se do řeči při procházce se psi – já s kočárkem ona těhotná….
Mara
Ajiku je to tak, chce to hýčkat. Problém byl v tom, že čas odčasu jsme měli s manželem i společné přátele a většinou nás rozdělily peníze. Ty prostě do přátelství nepatří. Nerada soudím lidi v tom ohledu, zda je to ten člověk, který mi penízky vrátí. To je pak konec. Snažím se tomu strašně vyhýbat a zatím se daří.
Lussy, nevadí že jsi se rozepsala, to je život, málo kdy jde shrnout do pár řádků 🙂
Taky jsem měla kamarádku (respektive stále mám), známe se už od předškolních let, pak jsme se dokonce sešly na střední. Dodnes se sporadicky vídáme, každá vedeme jiný způsob života (ona ho má mnohem krkolomnější) a tak příležitostí pro kávičku je málokdy.
Bohužel dnešní doba je velmi uspěchaná, lidé nějak nenacházejí čas na udržování přátelství a přitom je to v mnoha ohledech důležité.
Manžel, asi jako každý chlap, má velkou výhodu v tom, že jeho volný čas je mnohem širší, takže udržování jeho kamarádských vztahů není takový problém. Takže má možnost se někde mimo domov vyventilovat.
Já také vím, že až dcerka bude větší a samostatnější, že můj volný čas se také zase pomaličku vrátí. Strašně ráda bych se vrátila ke koním, tam jsem se cítila moc dobře. Člověk tak nějak zjistí, že pojem čas má i jiné podoby. Docela bych byla ráda, aby dcerka tento koníček sdílela třeba se mnou 🙂 Ale samozřejmě jí nebudu do ničeho nutit, jen je tu možnost předat jí zkušenost… Ale to už moc odbíhám :-)))
Jak píšeš ty Lussy … tady, kde bydlím, žádné (mimo té jedné) kamarádky nemám. Hřiště tu sice jsou, občas jsem s nějakou maminou prohodila slůvko, ale pokaždé byl cítit značný odstup. Myslela jsem si tehdy, že se to třeba spraví, až dcerka tady nastoupí do školky. Jenže se sem nedostala a budeme dojíždět do sousední obce. Tudíž příležitost byla ta tam.
Ale jsem velice ráda, že přecejen se tu jedna kamarádka našla a doufám, že to nic nepokazí. Její syn je dobrým kamarádem dcerce a tak už alespoň proto 🙂
Ach jo,Horempádem,dávám 5 bodů,protože jsi opět napsala článek,který mě oslovil. Jen mám tak strašně málo času reagovat:-(
Já si jako dítě (bláhově,samozřejmě)myslela,že kamarádství a přátelství je napořád.
Můj „problém“ byl v tom,že kamarády jsem měla vždycky o dost starší, s vrstevníky jsem si nikdy nerozumněla. Takže ve školce jsem se bavila s dětmi co chodily na 1.stupeň,na prvním stupni s těmi co chodily na 2.stupeň,na 2.stupni se středoškoláky,na střední už kamarádi chodili do práce,a já když šla do práce,tak ony (i oni) zakládaly rodiny.
Takže chvíli jsme si měli co říct,ale časem se posunuli jinam a už to nebylo ono.
Ale zmínila bych pár nejdůležitějších:
1.kamarádka z rodné vesnice,mám to k ní 10 km,ale moc se nevídáme. Popravně řečeno,scházíme se spíš z nostalgie,šli jsme spolu poprvé na diskotéku,prožívali první lásky a tak. Já mám roční dítě,ona 2-10 a 6 let,navíc nejezdí autem,takže když přijede k nám,je s ní i manžel, i když to je taky kamarád z dětství,ale není to ono.
2.Láďa-ve 12 letech jsem byla 6 týdnů v lázních v K.Varech,tam jsem se spřátelila (a on do mě asi trochu zamiloval) s Láďou,psali jsme si ještě asi 7 let potom,už jsme chodili i do práce. Pak to nějak utichlo,škoda,ráda bych věděla jak žije.
3.Máme skvělé kamarády-on je manželův spolužák,od 1.třídy až na učňák spolu seděli v lavici. Pak spolu začali chodit i do práce,jenže on pak šel na vojnu,navíc se musel ženit,manžel měl kvůli srdeční vadě modrou knížku a ženit se nemusel,takže se jejich cesty rozešli. Pár let se neviděli,pak se někde náhodně potkali,já s manželem jsme už spolu chodili,seznámili jsme se s jeho ženou a tehy 3 letou dcerou a byli jsme pořád spolu. To jsou opravdu kamarádi na život a na smrt,kdykoli jakýkoli problém,můžeme si zavolat o půlnoci,že se nám rozbilo auto a přijedou nás odtáhnout,pomáhali jsme jim stěhovat se 50 km od nás,jezdili jsme s jejich dětmi na výlety,byli jsme na společné dovolené. Jejich dětem je teď 15 a 10 let,takže z naší malé jsou na větvi,jako my byli kdysi z jejich malé:-). Přesto že už nebydlí „za rohem“ vídáme se tak 1x měsíčně.
4.Pak mám asi 3 roky kamarádku,takovou o jaké píšeš.Seznámili jsme se úplně náhodou v práci,přišla k nám na vedlejšák,je rozvedená a potřebovala peníze. Začali jsme se nezávazně bavit,říkala jsem,že máme bernského salašnického psa a ona-Já taky! jé a jak se jmenuje: Sára. Jé,ta naše taky. A tak jsme si padli do noty a zjistili,že máme spoustu společných názorů a zájmů. Jsme si navzájem vrbami a i když ona je hrozně pracovně vytížená a vidíme se tak 1x za 2 měsíce,moc dobře o sobě víme.Je o 13 let starší než já,ale právě proto si rozumíme,má 13 letou dceru-bezvadnou holku a už jsme toho spolu taky dost zažili.
Jinak 6 let bydlíme na vesnici,kde dodnes prakticky nikoho neznám. Do svého původního bydliště to mám 10 km,k manželovým rodičům taky tak,ale na druhou stranu,ale já nějak nemám chuť se tu s někým seznamovat.Prostě mám pocit,že se s nějakou maminkou dám do řeči,navštívíme se doma,zjistím,že si nemáme co říct a už se jí nezbavím. Takže s pár maminkama prohodím na ulici několik vět, s jednou co se sem přistěhovali jsme si začala tykat,ale bavíme se jen u nás i u nich jen před domem,mám pocit,že ona má taky obavy,že kdybysme si nepadli úplně do oka,že se mě nezbaví:-).Ale mě to tak vyhovuje,není tu žádné dětské hřiště ani pískoviště,kde by se maminky scházeli,bohužel tu není vůbec žádná příroda,takže většinou malou naložím do auta a za nějakou kamarádkou,pokud možno se stejně malým dítětem si dojedeme,nebo chodíme cvičit a plavat,takže tam si nezávazně pokecám,a malá se potká s vrstevníky.
ježiši to jsem se zase rozepsala…:-)))
Horempádem, to je moc hezké téma 🙂
No, já jako dítko moc kamarádek neměla – snad jednu, ale ta byla dost dominantní, ostatní byly jen takové běžné kamarádky, se kterými jsme si hrávaly. Jistě – ve škole jsem měla vždy nějakou tu lepší kamarádku, ale jak škola skončila, rozešly jsme se a většinou už o sobě moc nevíme.
Velký zlom nastal v okamžiku, kdy jsem v rámci naší farnosti začala chodit zpívat – tam máme i s manželem (poznala jsem tam i jej 🙂 ) spoustu přátel, jsou to lidičky, se kterými udržujeme vztahy a rozumíme si skvěle. S rodiči také nemáme problém (ani z jedné strany), ale jak píšeš, úplně o všem se s nimi taky mluvit nedá. Takže shrnuto – nejlepším přítelem je mi jednoznačně manžel… a pak mám jednu skvělou kamarádku, kterou jsem poznala asi před 7 lety v práci… nevidíme se moc často, ale myslíme na sebe, voláme si, a TO JE TA osůbka, se kterou opravdu můžu mluvit o všem, aniž by se mi to doneslo odjinud a jinak (i to jsem bohužel zažila).
Takže jak píšeš ty, takového přátelství si opravdu vážím a je to oboustranné.
A pak mám taky spoustu skvělých kamarádek tady na VD :))
Přátelství si musíme hýčkat a „nezabíjet“ ho malichernostmi… jsem moc ráda, že jsi tu SVOU kamarádku našla a přeji ti, ať vám to vydrží 🙂 Věřím, že na každého ten jeho přítel někde čeká 🙂
Mobile Sliding Menu