Jistě se mezi vámi najdou ty s optimistickým pohledem na svět a ty, které věci berou s lehkým nádechem bezstarostnosti, což je zrovna můj případ. Moje moto je a bude: hlavně se nepos… :D.
Bohužel se mezi námi najdou i strašpytlíci, kteří mají obavy z toho či onoho, a pokud jde o těhotenství, porod a mateřství, tak to platí dvojnásob…
Ze začátku jsem měla obavy ze všeho, bála jsem se, abych těhotenství dokončila, bála jsem se, abych zvládla péči o miminko…, ale později jsem si uvědomila, že je daleko jednodušší a příjemnější podívat se na to z té optimističtější stránky. Nestěžovat si, nepočítat hned s nejhorším a tak trošku alibisticky si myslet: „to se mi nemůže stát“, a věřte, že z 90% se to nestane :).Lidská víra hory přenáší, nemluvím tady o víře v boha, ale o víře v sebe sama.
Postupem času jsem zjistila, že spousta sdělovacích prostředků a literatur, týkající se tohoto skutečně radostného období, má občas za účel vyloženě strašit a hromadit v našich sličných hlavinkách všemožné obavy a strašidla :(, ráda jsem si přečetla, ale vzala si z toho vždy jen 50% a zbytek si přebrala po svém. Chcete-li být v těhotenství a během mateřství v pohodě, dělejte to taky tak.
Jakýkoli strach totiž může způsobit, že vlastní tělo přesvědčíte k čemukoliv… Skutečně jsem nikdy nechápala, že z mého těla vznikne další život, že budu ve svém břiše nosit živé dítě, a že někdy porodím, představa to pro mě byla srovnatelná se science-fiction… Ale dítě jsem donosila a skutečně porodila a teď dělám další, pro mě nepředstavitelnou věc, krmím ho vlastním tělem… tedy kouskem těla, ale i tak to bylo pro mě již zmiňované sci-fi :D.
Četla jsem mraky článků o tom, jak je kojení důležité, jak se musíte rozhodnout ke kojení apod., holky ve zkratce: kojit budete všechny, prostě to miminko musíte přikládat k oběma prsům, ze začátku kojit chviličku, aby si bradavka zvykla a pak až se vytvoří mléko, tak dávat miminku, kdykoliv si řekne, dávat mu, když je neklidné, unavené, potřebuje si zadudlat… Budete pak mít mlíka na rozdávání :), já jsem si nakonec vybrala jen manuál, kde bylo jak a jakým způsobem kojit a pak jsem prostě kojila a kojím a kojím. A dokonce jsem tak zpohodlněla, že se obávám, že se mi ani nebude chtít přikrmovat a tahat to s sebou, protože není nic lepšího než to, že prsa s mlíkem v té správné teplotě máte všude s sebou a nemusíte nic řešit. Ale překonám to a přikrmovat budu, nebojte se … 😀
A tak jsem se postupně utvrdila v tom, že je zbytečný řešit, jestli bude nebo nebude nějakej problém s čímkoliv, co se váže ke vzniku nového života a péči o něj. Prostě nejlepší je brát to jako tu nejpřirozenější věc, věřit vlastnímu tělu, protože to zpravidla ví nejlíp, co dělat, a jen s radostí pozorovat, jak jde všechno jako po másle.
Samozřejmě se tady najdou i ty méně šťastné, které budou s mojí optimistickou verzí nesouhlasit a smetou ji ze stolu, ale chci jen povzbudit ty strašpytlíky, kteří jsou ještě pořádně vykulení… Ale nechci tady ani rozsévat moudrost nad moudrost. 😀
Holky, berte nástrahy tohoto období tak, jak leží a běží, nepočítejte předčasně s tím, že těhotenství proležíte v nemocnici, tak jako jedna moje kamarádka, která si myslí, že je ten typ, protože její maminka s ní většinu těhotenství v nemocnici byla… Všichni víme, že každá žena je jiná… a i když jde o rodinu, nikdy to není stejné 🙂 a myslím si, že jestli si to ještě bude pořád myslet a věřit tomu, tak tam taky opravdu skončí 🙁
Kolegyně, taky si pořád nestěžujte, nejen, že vyděsíte holky v okolí, které se připravují na těhotenství nebo porod, tak samy sebe otrávíte vlastní žlučí… Chtěla jste tenhle krok podniknout, tak hlavu vzhůru a užívat si :D, ani jednou mě nenapadlo postěžovat si, že jsem se třeba 3 noci v kuse nevyspala, protože malá prostě neměla potřebu spát, vím totiž, že věčně to tak nebude a později už bude spát celou noc bez problémů, a až jí bude 16, tak se nevyspím zase, jestli ji pustím na disco :), ale budu čučet v noci do stropu s láskou 🙂
Jeden neveselý příklad: další moje kamarádka kvůli preeklampsii porodila v 30tt, ale ani jednou si nepostěžovala, brala to tak, jak to je, a možná proto byla schopná lámat překážky a odhazovat všechny nepřátele… Obdivovala jsem její vůli a taky to, že byla celou dobu přesvědčená, že to je taky to poslední špatný, co její malou princeznu potkalo a zatím to tak vypadá… já rodila o 9 týdnů později a teď její holčička s přehledem přerostla tu moji a přitom by byly stejně staré :D.
Optimismus, úsměv na rtech a lehce bezstarostně… ne nadarmo se říká: „starosti nechte koňovi…“ A když budete chtít s něčím poradit, tak mi sem jednoduše napište a něco s tím uděláme 🙂 ráda poradím, podržím a pofoukám… Jsem na mateřské a tak na to mám času habaděj 😛
Hodně štěstí!
Napsal/a: VendulkaZ
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)
Krásně napsáno…stačí snad jen jedno slovo..děkuji za sebe a snad můžu i za všechny, které na tenhle článeček narazí. Spousta toho co se v našich životech odehraje si přivodíme sami vlastní myšlenkou a i když tohle vše vím sem tam mě napadne nějaké ..coby kdyby.. a tak moc děkuji za tato slova a návrat do čisté reality (musím se přiznat, že vzhledem k tomu ze jsem v polovine tehotenstvi a vse je v poradku, protoze jinak to proste ani nebude ;), mam jen trosku zvysenou citlivost a tak jsem si u tohoto vaseho optimistickeho clanku i zatlacila slzicku 🙂 kez by vsichni brali zivot a vse co prijde, jako vy s nadhledem! Jeste jednou dekuji a s usmevem do dalsiho ziti! ;D
Krásně napsaný /Virenka bude mít radost /,je vidět,že ví o čem píše.
Obavám a strachu se určitě nevyhne žádná z nás,ale já několikrát na vlastní kůži zažila,když sem měla obavy taky to tak dopadlo…
Svýma obavama-strachem jsem nepříjemnosti snad přivolávala:)
A tak po čase /až jsem se trošku rozkoukala / sem řekla dost:co má se stát-to se stane…a hle:problémy,strachy byly pryč a najednou šlo vše jak po másle:)
Všichni v okolí mě chválili jak to zvládám,jaká sem zodpovědná matka kojící /nikdo netušil,že představa nočního vstávání dělat sunar byla pro mě víc než hororová:)/a jedna-dvě pochvaly a já nabyla sebedůvěru,že když to zvládly tisíce žen předemnou,proč já bych měla být vyjímka:)
Takže chmury stranou,ikdyž je to někdy moooc těžké,ale vždy se najde naděje,že bude-může být líp a obavy a strach nepomůže,ba je na překážku…
Hrozně se mi líbí ta slova týkající se kojení… Taky mám pocit, že jsem pohodlná a vyhovuje mi, že mám ten nejlepší utišující prostředek pro našeho broučka vždy při sobě 🙂
Ahoj také tu děkuji všem za slova podpory:-).Svým způsobem se na porod nebojím ani si nepřipouštím že by se mělo něco stát,jediné o co mám strach,zda-li to zvládne můj nízký práh bolesti:-(.No zvládly to všechny tak asi je ta obava normální:-).Budu se snažit být optimista:-).dík všem a za každá další povzbuzení budu vděčná,ono to fakt pomáhá:-)díky
Než jsem otěhotněla, rodila má nejlepší kamarádka. Když jsem ji přišla navštívit, už ode dveří na mne volala, abych se ničeho nebála, že o nic nejde a porod je vlastně „paráda“. No, znám ji až moc dobře na to, abych jí vše bez vyjímky baštila, ale.. Rozhodla jsem se, že si z toho udělám krédo. Zakázala jsem si poslouchat všechny ty drastické příběhy o neskutečně dlouhých porodech, nemocných dětech a jiných děsivých skutečnostech. Vím, ach ano, vím, že se to děje, s tím člověk však nesmí do předu počítat. Poctivě jsem chodila na cvičení a na kurzy a snažila se na to hledět optimisticky. Jelikož jsem věděla, že manžel bude u porodu, snažila jsem si to pro sebe nastavit tak, hlavně, aby Ladikovi (rozumněj manžovi) se nic nestalo. A to zabralo. Na mimčo jsem se těšila. Porod byla dřina, ale zubaře se pořád bojím víc. Malá byla na světě za šest hodin. Pro maminku prvorodičku to zní děsivě ŠEST HODIN? Ale ouvej mi bylo „asi jen“ půl hodinky. Pořád jsem si říkala, jde jen o jeden den. Jeden den to přežiju a pak budu mít miminko! Ono to pomohlo a velmi. Každě mamince říkám, že o nic nejde, je to fakt děsná dřina a opravdu to bolí, ale znám mnohem horší bolesti, které „bolí“ pro nic za nic. Tohle bolí, protože to tak nějak bolet „má“. U druhého dítka jsem byla rozhodnutá ze své teorie neustoupit. (I když se mi kapánek klepala kolínka…) Vyplatilo se. Dcerunka se narodila za 3,5 hodinky. Byl to fofr, trošku víc to bolelo, zato kratší dobu. Takže maminky, zakažte si všechny ty horory. Každá matka má pocit, že ten její porod byl ten uplně nejjedinečnější a jediný na světě, taky taková budete. Že právě její porod dal život nejkrásnějšímu dítěti na světě – i váš porod takový bude. A každá matka má až psychopatickou potřebu o svém porodu vyprávět, včetně mne ((-:. Budete stejná. Vybírejte si ku poslechu jen ty soudné „psychopatky“ a ty druhé, které nemají rozum a i když mají obrrovskou pravdu a jejich porod byl vážně těžký a i přes to to vyprávějí před vyklepanou prvomatičkou – tak ty pošlete k šípku((-:. Věřte mi, drahé holčičky, já takto poslala k šípku svoje vlastní datum narození (((-: a VELICE mi to pomohlo((-:. Přeji vám krásný den, užijte si porod, nikdo a nic vám to už nepřipomene, je to nepřenositelný zážitek a bude to něco, co bude JEN vaše už navěky. A navíc, zůstane vám ta nejkrásnější vzpomínka vůbec – vaše děťánko((-:. (Kterému pak ty hrůzy můžete barvitě líčit a ještě si bude připadat náramně důležitě (((-: . )
Anetko, přesně jak píšeš, pokud se na věc koukáš s nedůvěrou a černě, tak tě pak daleko víc zničí i ten očekávaný neúspěch… Aspoň takhle to funguje u mě:-(
Přeji hodně štěstí a neboj, nějak bylo, nějak bude a určitě bude líp!!!:-) Přeji ti to! *
Vendulko, hrozně bych chtěla mít povahu jako ty. Já vidím právě všechno černě a máš pravdu, člověka to pak pohltí a dopadne to tak jak si řekl. Já mám problém otěhotnět, už přes tři roky. Vyzkoušela jsem vše možné i nemožné, vyšetření dopadlo pro nás dobře,ale stejně to dál nejde,šli jsme na IVF a já si už od začátku říkala, že to dopadne špatně a taky že jo, v 6tt jsem potratila. Teď jdu na další a jak jsm si přečetla tvůj článek, tak mě strašně popadla chuť bojovat dál, říkat si, že tentokrát to vyjde a nevzdávat to,že to dopadne zas jak minule. Děkuji za tento článek a máš naprostou pravdu. Jen jak udělat aby mi to pozitivní myšlení vydrželo. Nemáš nějaký typ? Teď bych ho vážně hodně potřebovala….. Aneta
Ahoj, jsem náladový člověk s pesimistickým laděním a všechno vždycky plánuju, pořád mám nějaké: co kdyby.. ,pořád mám z něčeho strach, ale zvládla jsem to…. když jsem byla těhotná, hledala jsem informace, nechala si radit, ale pak jsem zjistila, že tělo ví rady samo a řekne si.. cvičení mi nevyhovovalo, tak jsem chodila jen na břišní tance, bavilo mě to a nebolely mě pak záda, při porodu jsem se vykašlala na plánovanou bublinkovou vanu, protože se v tu chvíli do ní nechtělo ani za nic, tak jsem tělo poslechla, manžela jsem poslala domů, prostě mi tam nějak vadil, cítila jsem, že to je věc jen moje a mého miminka, a kojení – to jsem neřešila, byla jsem přesvědčená, že to půjde, prostě jsem to zkusila, a šlo to… navíc poslední týdny před porodem mi připadalo, že tak nějak instinktivně přestávám přemýšlet a strach postupně ustoupil touze mít to za sebou a přestat být jak trojstěžník uprostřed tehdy parného léta.. skoro je mi líto, že se pak „hormony uklidnily“ a já místo instinktu začala zase používat hlavu 🙂 …vždycky jsem si myslela, že když mi kamarádky lžou, když mi říkaly o porodu „já už si to skoro nepamatuju“ ale teď vím že měly pravdu, synovi je 2,5roku a já už si bolest opravdu nepamatuju, jen únavu, ta byla velká , čas při porodu utíká jinak než normálně, v tu chvíli se člověk nesoustředí na hodiny a teď už si jen vzpomínám, že jsem v poledne v poradně slyšela, že prý rodit ještě nebudu, večer ten den v 19h mi praskla voda a pak si vzpomínám na 3h ráno, kdy jsem poprvé viděla syna jak nevěřícně mžourá kde to je 🙂
Výstižně napsaný článek pod který se podepisuji!!!!
Vendulko, mé životní motto: „Klid, když nejde o život, jde o ho… a nějak bylo, nějak bude a určitě bude líp.“
Jsem taky nevyléčitelný optimista, ikdyž jsem v těch loňských jarních chvílích trošku zapochybovala, ale přece jen se to po pár týdnech zvrtlo a zase nějak bylo a bylo líp:-)
Každopádně si myslím, že strach z porodu je celkem přirozený, jedná se o vědomou bolest, o které víme, že bude, ale nevíme, jaká bude a jak dlouhá bude. Ale zase na druhou stranu víme, že skončí a pak už zase nějak bude a bude líp:-)
Ovšem zda za 3 měsíce vám tady napíšu zaručeně optimistické poporodní věty, to se uvidí 😀 *
Vendulko, určitě se přidávám k tomu, co jsi psala o řešení problémů předem – stresovat se dopředu kvůli něčemu, co by mooožnááá mohlo někdy nastat je vyloženě sebetrýznění. Málokdy se totiž staně, že taková situace nastane přesně tak, jak si ji dopředu „naplánujete“, navíc často k žádným katastrofám nedojde, takže veškerý ten stres předem je opravdu zbytečný. No a i v případě, že by nějaká ta hrůza nastat měla, tak si strachů a nepříjemností coby následků užijete i tak dost, tak je nesmysl neužívat si pohodu, kterou zrovna máte. To se netýká ale jen porodu, kojení apod.
Akorát bych měla trochu jiný názor na to studium literatury. S tvrzením „Postupem času jsem zjistila, že spousta sdělovacích prostředků a literatur, týkající se tohoto skutečně radostného období, má občas za účel vyloženě strašit a hromadit v našich sličných hlavinkách všemožné obavy a strašidla :(, nesouhlasím. Knížky a články si určitě nekladou za cíl strašit a svolávat sněmy bubáků ;-), jejich účelem je informovat. Je na každém z nás, jak s informacemi naloží, jaké množství informací mu bude stačit a jak dalece je bude hledat. Taky záleží, jak si informace člověk sám pro sebe zpracuje, prakticky všechno se dá vyložit jak pozitivně, tak negativně.
Píšu to hlavně z toho důvodu, že na mě tyhle knížky působily přesně obráceně. U všech popisovaných problémů jsem se vždycky dočetla i o tom, jak se taková situace dá řešit, což mě nesmírně uklidňovalo. Jsem ten typ, co potřebuje vědět, co se s ním děje a pokud možno i proč. Mnohem víc mě rozhodí banální situace, o jejímž výskytu jsem neměla tušení, než závažnější problém, o kterém vím, že k němu může dojít.
Karamelko, myslím si, že si svůj život z velké části vytvářime my sami, nejen svými rozhodnutími ale i myšlením a právě tou vírou. A problémy, které nás potkají, nás zase mají něčemu naučit. Takže možná, kdyby jsi si s tím prvním dítkem neprošla tím, čím jsi si prošla, možná by tě to duševně neposunulo právě tam, kde jsi teď:).
Vždyť, ono i samotný porod je podle mě veliký psychický a hlavně duševní a duchovní krok vpřed. Asi to není jen tak, že porod probíhá jak probíhá.
Takže s optimizmem se přikláním k Vendulce a včera jsem pozitivně nalaďovala kamarádku, která má občas mateřské stavy, ale celkem se toho bojí…:)(Každopádně do toho i tak vletí, až když bude připravená ona:))
Vendulko noooo hodně optimistický článek:-))))))
jelikož čekám druhé dítko a prošla jsem si u prvního vším možným-od dlouhého porodu,boje s kojením atd….. vidím to trochu jinak:-) Musím říct,že jsem hýřila optimismem a chodila do kurzu a těšila se jak malá:-) a realita pak byla jiná:-)
Takže je pro mě tohle jásání trochu úsměvné:-) ale neberu Ti ho.
Řekla bych nebojte se si postěžovat a poptat se na radu:-) Ale buďte připravené i na horší věci-hlavně psychicky. K
Vendulko, diky za clanek a preji pohodove materstvi! (Ktereho se snad take za nekolik dni dockam 🙂 ).
Mobile Sliding Menu