Jak si mě vybrali

Před 12ti lety jsem byla vyslaná jako zástupce rodiny do trojského útulku, abych přivezla rodičům nějakého pejska, protože bylo rozhodnuto, že s dospělými dětmi není žádná sranda, vnoučata v nedohlednu a mí rodiče nutně potřebují něco roztomilého. Neměla jsem s pejsky žádné zkušenosti, měl to být první pes v rodině. Věděla jsem jen, že musí být malý, do bytu…

Když jsem do útulku dorazila, předložili mi spousty fotek pejsků a já byla najednou s rozumem v koncích, nedokázala jsem se podle fotky rozhodnout. A jak jsem tam tak stála a vybírala, kolem dveří prošel nějaký zaměstnanec se štěnětem v náručí. Ani bych si jich nevšimla, nebýt toho, že to štěnátko začalo ve dveřích hrozně ňafat. Zvedla jsem hlavu a ta paní, která se mnou jednala, řekla, že to je štěně, které právě odchytli někde na sídlišti u popelnic. Najednou se štěně začalo drásat ošetřovateli z náručí (asi vycítilo příležitost), odrazilo se a mohutným skokem mi přistálo v náručí. Sice se mi zas až tak nelíbilo (hned druhý den to byl už nejkrásnější pejsek na světě)) a ani moc nevonělo (byl to děsnej smrad :-)) ), ale copak to jde, tomuhle odolat? A tak jsme přišli k Báře, fence voříška.
Asi 14 dní na to onemocněla parvovirózou a doktor nám řekl, že má těžkou formu a s největší pravděpodobností nepřežije. Zkusili jsme to: každý den kapičky, uklízet po ní všechno to, co z ní nekontrolovatelně vycházelo, nosit jí zesláblou ven, později už i po bytě. Byla to hrůza, a když už jsme ztráceli naději, najednou se to otočilo k lepšímu a jako zázrakem se začala uzdravovat. Napadlo mě, že si tím skokem do mého náručí asi zachránila život, protože pochybuju, že v útulku je prostor a finance na tak náročnou léčbu.
Pro dovršení happy endu dodávám, že Bára je stále v kondici a ač dvanáctiletá, neustále vyžaduje házení „pískáků“ a čile se otáčí za pejskama.

Když už jsem byla vdaná, jeli jsme s manželem v září jen tak na víkend na vodu. Když jsme v neděli dorazili do „cílové stanice“, nechali jsme loď na břehu, zašli do hospůdky a čekali až pojede vlak, kterým se manžel vracel proti proudu pro auto. Hned po příchodu do hospody se na nás vyřítil černý chlupatý pes a hrozně štěkal. Ukázalo se, že je to pes potulný, tedy spíš patříval prý dřív majiteli, který ho mlátil a týral a nakonec vyhodil. Teď prý už několik dnů byl tolerován v téhle hospůdce, ale majitelé byli rozhodnuti dát ho do útulku.
Byl to docela agresivní pes, který opravdu naháněl strach. Sedli jsem si a manžel začal uvažovat, že by to nebyl špatný hlídač a že se budeme stěhovat do toho baráčku a on je přes týden pryč a tak. Řekla jsem razantně ne, protože pes mi do oka moc nepadnul, ale hlavně jsme se do baráku měli stěhovat až za rok a zatím jsme bydleli v bytě atd., atd. No asi už tušíte, co následovalo. Pes se do mě zamiloval. Manžel odjel vlakem pro auto a já se po chvíli taky zvedla, že si půjdu sednout k vodě k lodi, nebo se někam projít.
Pes se zvedl se mnou a kráčel společně se mnou ven. Nevšímala jsem si ho a šla dál svou cestou, ale měla jsem ho pořád v patách. Sedla jsem si k lodi, on si sedl vedle mě a hypnotizoval mě těma svejma smutnejma očima. Šla jsem se projít, on za mnou. Když přijel manžel, mohl se smíchy potrhat, protože jsem seděla na kládě a ten černej „agresor“ měl položenou hlavu na mém klíně. Jak jsme otevřeli auto, byl tam a nechtěl ven. Když jsme všechno naložili, popojeli jsme i s ním zpátky do té hospody, že si tam ještě dáme limču a on že tam určitě zůstane. V hospodě na nás nevěřícně zírali a začali nás přemlouvat, ať si ho necháme, protože prý se takhle nikdy k nikomu nechoval a je to pro celou vesnici postrach.
Dali jsme mu poslední šanci: zvedneme se, nebudeme na něj mluvit, prostě odejdeme a uvidíme. V autě byl dřív než my. A tak máme Matěje. Týrání se na něm opravdu podepsalo, když jsme vzali do ruky něco, co připomínalo klacek (třeba vařečku při vaření), schoval se na několik hodin pod postel nebo dokonce zezačátku i utekl, pokud to bylo venku. Trvalo to tak 2 roky, než se srovnal. Je to sice pořád tak trochu „psychouš“, ale už se nebojí nikoho a ničeho a nás si omotal kolem tlapky. Hlídá nás i našeho Vojtíška (toho nejvíc), obzvláště pak před paní pošťačkou. V noci spí u mojí postele nebo pod dětskou postýlkou.
Jako svého pána uznává sice hlavně manžela a mě má pro srandu a na blbutí, ale občas ke mně přijde, položí mi hlavu na klín a loupe po mně těma svejma krásnejma smutnejma očima, jakoby mi říkal: „Pamatuješ?“

Napsal/a: Tamina