Jak si mě vybrali

Rubrika: Jen tak

745346_little_memoPřed 12ti lety jsem byla vyslaná jako zástupce rodiny do trojského útulku, abych přivezla rodičům nějakého pejska, protože bylo rozhodnuto, že s dospělými dětmi není žádná sranda, vnoučata v nedohlednu a mí rodiče nutně potřebují něco roztomilého. Neměla jsem s pejsky žádné zkušenosti, měl to být první pes v rodině. Věděla jsem jen, že musí být malý, do bytu… Když jsem do útulku dorazila, předložili mi spousty fotek pejsků a já byla najednou s rozumem v koncích, nedokázala jsem se podle fotky rozhodnout. A jak jsem tam tak stála a vybírala, kolem dveří prošel nějaký zaměstnanec se štěnětem v náručí. Ani bych si jich nevšimla, nebýt toho, že to štěnátko začalo ve dveřích hrozně ňafat. Zvedla jsem hlavu a ta paní, která se mnou jednala, řekla, že to je štěně, které právě odchytli někde na sídlišti u popelnic. Najednou se štěně začalo drásat ošetřovateli z náručí (asi vycítilo příležitost), odrazilo se a mohutným skokem mi přistálo v náručí. Sice se mi zas až tak nelíbilo (hned druhý den to byl už nejkrásnější pejsek na světě)) a ani moc nevonělo (byl to děsnej smrad :-)) ), ale copak to jde, tomuhle odolat? A tak jsme přišli k Báře, fence voříška.
Asi 14 dní na to onemocněla parvovirózou a doktor nám řekl, že má těžkou formu a s největší pravděpodobností nepřežije. Zkusili jsme to: každý den kapičky, uklízet po ní všechno to, co z ní nekontrolovatelně vycházelo, nosit jí zesláblou ven, později už i po bytě. Byla to hrůza, a když už jsme ztráceli naději, najednou se to otočilo k lepšímu a jako zázrakem se začala uzdravovat. Napadlo mě, že si tím skokem do mého náručí asi zachránila život, protože pochybuju, že v útulku je prostor a finance na tak náročnou léčbu.
Pro dovršení happy endu dodávám, že Bára je stále v kondici a ač dvanáctiletá, neustále vyžaduje házení „pískáků“ a čile se otáčí za pejskama.

Když už jsem byla vdaná, jeli jsme s manželem v září jen tak na víkend na vodu. Když jsme v neděli dorazili do „cílové stanice“, nechali jsme loď na břehu, zašli do hospůdky a čekali až pojede vlak, kterým se manžel vracel proti proudu pro auto. Hned po příchodu do hospody se na nás vyřítil černý chlupatý pes a hrozně štěkal. Ukázalo se, že je to pes potulný, tedy spíš patříval prý dřív majiteli, který ho mlátil a týral a nakonec vyhodil. Teď prý už několik dnů byl tolerován v téhle hospůdce, ale majitelé byli rozhodnuti dát ho do útulku.
Byl to docela agresivní pes, který opravdu naháněl strach. Sedli jsem si a manžel začal uvažovat, že by to nebyl špatný hlídač a že se budeme stěhovat do toho baráčku a on je přes týden pryč a tak. Řekla jsem razantně ne, protože pes mi do oka moc nepadnul, ale hlavně jsme se do baráku měli stěhovat až za rok a zatím jsme bydleli v bytě atd., atd. No asi už tušíte, co následovalo. Pes se do mě zamiloval. Manžel odjel vlakem pro auto a já se po chvíli taky zvedla, že si půjdu sednout k vodě k lodi, nebo se někam projít.
Pes se zvedl se mnou a kráčel společně se mnou ven. Nevšímala jsem si ho a šla dál svou cestou, ale měla jsem ho pořád v patách. Sedla jsem si k lodi, on si sedl vedle mě a hypnotizoval mě těma svejma smutnejma očima. Šla jsem se projít, on za mnou. Když přijel manžel, mohl se smíchy potrhat, protože jsem seděla na kládě a ten černej „agresor“ měl položenou hlavu na mém klíně. Jak jsme otevřeli auto, byl tam a nechtěl ven. Když jsme všechno naložili, popojeli jsme i s ním zpátky do té hospody, že si tam ještě dáme limču a on že tam určitě zůstane. V hospodě na nás nevěřícně zírali a začali nás přemlouvat, ať si ho necháme, protože prý se takhle nikdy k nikomu nechoval a je to pro celou vesnici postrach.
Dali jsme mu poslední šanci: zvedneme se, nebudeme na něj mluvit, prostě odejdeme a uvidíme. V autě byl dřív než my. A tak máme Matěje. Týrání se na něm opravdu podepsalo, když jsme vzali do ruky něco, co připomínalo klacek (třeba vařečku při vaření), schoval se na několik hodin pod postel nebo dokonce zezačátku i utekl, pokud to bylo venku. Trvalo to tak 2 roky, než se srovnal. Je to sice pořád tak trochu „psychouš“, ale už se nebojí nikoho a ničeho a nás si omotal kolem tlapky. Hlídá nás i našeho Vojtíška (toho nejvíc), obzvláště pak před paní pošťačkou. V noci spí u mojí postele nebo pod dětskou postýlkou.
Jako svého pána uznává sice hlavně manžela a mě má pro srandu a na blbutí, ale občas ke mně přijde, položí mi hlavu na klín a loupe po mně těma svejma krásnejma smutnejma očima, jakoby mi říkal: „Pamatuješ?“

Napsal/a: Tamina

Toto taky stojí za přečtení!

Děti, rodiče a kapesné

První otázkou v souvislosti s kapesným je jeho existence. Má dítě pravidelný příjem, příležitostný, nebo žádný? Názory odborníků se shodují na

Čtu dál →

Recenze: Hádanky pro školáky

Miluji svět hádanek. Používám je s oblibou ve školní praxi, milují je i moje vlastní děti. Není tedy divu, že

Čtu dál →

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • No, Vandulo, to je jako bys mluvila o našem Matějovi, jeho hlídací schopnosti, oceňuje celá ulice :-))) Štěká pořád a na každýho, na někoho, protože se mu nelíbí, na někoho, protože se mu líbí…. a jak kolem něj projde klouček s tyčinkou v ruce, vždycky nenápadně: chňap…:-))

  • Tak si představ, Tamino, že máme taky psa z trojského útulku. Tenhle měsíc to jsou čtyři roky, co jsme si ho přivezli. V něčem je velice podobný tomu vašemu hospodskému: skvěle hlídá, miluje nás – hlavně páníčka :), ze začátku měl taky cuky, když někdo zvědl klacek nebo něco podobného…Dlouho se bál, abychom ho nevyhodili, nechtěl jít sám ani na zahradu. Když jsme ho z útulku odváděli, hupsnul do auta, jako by bylo jeho odjakživa :)). Na zahradě se choval jako doma – prostě od první minuty byl náš.
    Má ovšem taky záporné vlatnosti. Hlídá tak skvěle, až je to někdy neúnosné – kdo má ten jeho řev neustále poslouchat :)) (někdy mi fakt jde hlava kolem, nestačí jak řvou děti, ještě pes do toho. A co teprv, když mi z ničeho nic vyštěkne do ucha, protože právě spatřil dalšího vetřelce :)). Je neskutečně žravý. Když jsme ho přivezli, byl to takový ustrašený vyhublý pejsek. Dneska – buldozer by se za ním schoval. Tři čtvrtiny dne tráví tím, jak někde číhá, co by ukradl k jídlu – okrádá naše kočky i děti. Je to velmi nepříjemná vlastnost. Jednak proto, že kočičí žrádlo něco stojí – a v něm to mizí během vteřiny, jednak se pořád plete pod nohama, aby mu náhodou sousto neuniklo, jednak je opravdu trapně tlustý – a vysvětlujte pořád někomu, že jsme ho takhle nevyžrali schválně….

  • Já tam (v Tróji) chodila cca před 12rokama-nebo už 13?-pomáhat,dělala jsem v práci na směny a tak když byla chvíle-„vyházet“ ráno psy na dvůr(když jsem byla odpo tak uklidit zpět),vyčistit kotce,uvařit žrádlo,venčení velkých,co jsou venku v kotcích apod.
    Jednou na příjem přivezla paní malinkou fenečku i se štěňátkem.Bylo celý oslizlý,tak jsem si ho chovala a litovala,mazlila a tulila a ptám se paní,kde ho našla,kam zapadl.Prý nikam nezapadl ,ale nesnesl tu jízdu autem a to oslizlo byly jeho blitíčka :-))))))

  • moc hezký, docela mi to připomíná , náš výběr v Troji v útulku, tenkrát jsme si odvezli zuboženého vlčáka, na kterém byla krásná jen hlava a oči, jinak byl podviživený , hubený jako kost a kůže.
    Byl to náš velkej mazel, moc šikovnej…..bohužel byl…zamiloval se do psí slečny přes hlavní silnici, vyrazil plaňku z plotu a……přejelo ho auto….škoda, vzpomínáme na něj moc rádi, byl moc šikovnej…

  • TAk já to zkusím, díky :-))) P.S: My ty psy asi opravdu přitahujeme…. Před měsícem jsme našli psa na zahradě! Nechápu, jak se tam dostal, byl takovej celej urousanej a kňučel. Asi ho k nám někdo hodil přes plot….Matěj byl zrovna doma, jinak by ho asi zakousl :-))). Musela jsem ho odvézt do útulku, protože u nás už na dalšího psa fakt nemáme podmínky a nikdo z okolí ho nechtěl…

  • Nejsi blbec – kdybych si to někde nepřečetla, tak to taky nevím:-)))…pošleš fotku Petře na mail (Petra zavináč vasedeti.cz) s prosbou o vložení do článku a napíšeš jí, kam do textu ji má dát.

  • Teď se projevím trochu jako blbec: jak se sem dají vložit fotky?????

  • Nikdy mě to nenapadlo, ale nadávno jsem četla, že prý hodně z těch pejsanů zůstává v útulku už navždy. Prostě se pro staršího nebo nemocného nepodaří najít nového majitele:( Každý, když si může vybrat, vezme raději štěně.. Už jsem to taky psala, můj bratr si nechal psa, kterého vyhodili cca ročního na silnici, a to doslova.. Nechápu, jak se o něj někdo mohl jako o štěně rok starat,krmit a pak vyhodit…

  • Tamino, víš, že se říká, že zvíře pozná dobrého člověka:-))…opravdu moc hezké příběhy – úplně mě dojalo to, jak se Matěj schovával před „klackem“ – někteří lidi jsou fakt bestie bestiální…napadlo měl, že jsi mohla do článečku vložit třeba nějakou fotku (Matěj s Vojtou, Vojta s Matějem nebo tak něco:-)) – prosííííím:-))))))…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist