Jak se doma pořád jen flákám

Uznávám, že někdy mám také takový dojem. Jsem totiž zvyklá všechno udělat hned a rychle, abych pak měla čas také na jiné věci, i když jsou dny, kdy si připadám otrok kuchyně a celý den jen vařím a peču, to pak prosím toho nahoře, abych nemusela druhý den k plotně…

Mí drahoušci usoudili, že matka se doma natolik fláká, že nějaké povinnosti, to nemůže přicházet v úvahu. Jako, že by umyli nádobí, utřeli jej, vynesli koš, to je něco naprosto nepředstavitelného, uklidit si svou postel nebo svůj binec, no to je vrchol ofouknutosti matky. Div, že nepotřebují plínky. Ono to vypadá, jako by nebyli zvyklí doma pomáhat nebo je to nikdo neučil, ale to je omyl. Ještě před rokem to byli kluci, co měli rozdělené povinnosti a také je plnili. Jediný, kdo mi pomáhá je prcek, i když někdy je to s ním těžké. Je nesoustředěný, takže pro smetáček jde pětkrát, šestkrát se mu musí všechno vysvětlit a možná posedmé se to do jeho mozkového centra dostane. Ale má snahu. Dcera, ta je věčně v práci a kompenzuje to tím (krom přispívání na domácnost), že občas přiveze večer něco dobrého na zub a ukuchtí to. Na odpolední odchází kolem desáté na bus, z ranní se vrací kolem páté, šesté večer.

Tak tedy to flákání. Práce doma moc není, když se to vezme kolem a kolem. Kluci jsou velcí, občas sice potřebují od mámy udělat nějaký ten referát nebo čtenářský deník, ale jinak krom uvařeného jídla a vypraného prádla nic nepotřebují. To by vypadalo, že to je doma havaj a já celé dny jen lenoším. Chyba lávky. Nejhorší je činnost, které já říkám buď – stokrát nic umořilo slona nebo domácí maraton. To znamená, že chodím nejméně hodinu v kuse po odchodu drahoušků do školy po bytě a roznáším, přenáším a ukládám věci, které nejsou tam, kde by měly být. Tedy jejich oblečení, peřiny, přezůvky, boty, hřebeny, hrníčky atd atd. V té chvíli děkuji tomu nahoře, že nemáme ten dům, který si pořád přeji, to bych trávila takovým pochodováním snad i vánoce.

Dcera vstává tak, že má času dost, ovšem vždy se někde zasekne – buď si potřebuje vypovídat dušičku a tak sedí a povídá a povídá, nebo se zastaví před zrcadlem a mačká si beďary, které neexistují. Takže ještě deset minut před odjezdem autobusu chodí po bytě jen v osušce. A pak to začne. Dokáže se převléci, připravit si věci do kabelky a vyfénovat si jakýs takýs účes, popř. se i nalíčit, a dvě minuty před odjezdem busu odbíhá s tím, že to zase nestihne. Zatím stíhá. Ovšem v takovém případě mě čeká generálka koupelny. To vždy zjišťuji, kolik drobností se do takové malé koupelny vejde. Většinou nejprve uklidím koupelnu a není to zrovna sranda zvláště v zimě, protože máme v „mokrých“ obdobích koupelnu plnou plísně a stříkáme savem, co se dá.
Pak začne onen maraton na umoření slonů. Když konečně skončím, je nejméně deset, tedy čas na nákup a pak vaření. když už mám hotovo, sednu si k počítači a co čert nechce, nesedím tam ani půl hodinky a první děťátko je doma. „Zase už sedíš u počítače a je vůbec něco k obědu?“ Že jsou na plotně hrnce nebo přímo na lince naložené talíře, aby si nesnědli navzájem své porce, to nějak přehlédnou. První, co je napadne, je kouknutí do lednice, jestli tam není salám. Místo oběda by si dali chleba se salámem a jídlo by se pak mohlo vyhodit. Salám na snídani a svačinu schovávám. (Večeře se u nás většinou vaří.)

Nastává čas druhého denního testu z mého sebeovládání. Přestože mám chuť onoho puboše chytit pod krkem a pořádně jím zatřást, snažím se jim vysvětlit, že je oběd uvařený a že to není nic, co by nejedli a očekávám, že to snědí. Hrůza. Někdy mám pocit, že „za stálého míchání lijeme do WC“ je z naší rodiny. Občas tak oběd dopadá, když se ho třetí den půlka rodiny nedotkne. Ne, že by to nebylo k jídlu, ale oni z principu nějak nechtějí sníst, co je uvařené, ač je to to, co dřív hltali až měli boule za ušima. Takhle řízek a salát, to by je možná donutilo se vrhnout na oběd bez denních potyček o jídlo. A nejsou to žádní vychrtlíci, jsou to hoši jako jedle a mají síly až dost.
Tak jsem se proflákala k odpoledni. Když se kolem čtvrté zase vyprázdní náš byt, to kluci odcházejí za svými záležitostmi a kamarády, začíná druhá fáze sloního pochodování. Tentokrát jsou to tašky, bundy, boty a podobné věci, které jim odpadají od rukou.

Uznávám, mám své seriály, jako je Hvězdná brána, které ráda sleduji. Díky bohu, že mám kuchyň napojenou na obývák, takže sleduji i při nádobí a připravování porcí svým potomkům. Někdy mám i štěstí a udělám si kafíčko a aspoň tento seriál mohu sledovat s nimi. Za předpokladu, že dřez špinavého nádobí ve mně nevzbuzuje neodvratnou chuť jej umýt. Počítač je obsazený, televize puštěná, na počítači puštěná hudba nebo zvuky z icq či her, vzadu si ještě někdo pouští zvuky a hudbu na mobilu. Děsná představa – občas hledám, kde je nějaké pevné lano a dobrý strom s hodně silnou větví.

Po čtvrté usedám k počítači já a kolem páté už jsem zase králem kuchyně. Chci-li něco pořídit na počítači, pustit si film, přečíst si knihu či pustit hudbu, pak jedině mezi pátou a osmou, ovšem musím stihnout večeři. Uvařit, samozřejmě. Takže opravdový čas mám v noci, kdy potřebuju spát.

Tak proflákám celý den a večer, když uléhám si rekapituluji celý den a přemýšlím, co jsem nestihla a co musím zítra dohnat.
Jediným volným časem je víkend, kdy kluci zmizí již dopoledne a postupně se tu někdo objeví a chce něco k jídlu a pak se vracejí domů později, než ve dnech, kdy se chodí do školy. Tak proto si mohu dovolit dnes psát své úvahy.

Podotýkám, To není článek na to, aby mě někdo litoval. Je zde hodně sarkasmu a možná i nadsázky – spíš pro pobavení. V jádru je to ale den ženy v domácnosti, kterak se fláká.

Nakonec bych měla jednu radu pro všechny ženy, které se takto flákají a nikdo nevidí, že je to vlastně o něčem jiném. Co takhle všechny ty činnosti přesunout na dobu, kdy je celá rodina doma? Jednou jsem to zkusila a všichni ostatní byli na prášky. Co ještě děláš? To si nemůžeš sednout? A proč to děláš? Překážíš mi. Copak tu musíš pořád pobíhat? Takové a podobné otázky a divné obličeje ukončené jejich úprkem někam ven byly docela zábavné. Ovšem já to nevydržím a stejně chci mít ráno uklizeno a ne se celý den dívat na jejich binec. Takže – kdo má silnou vůli, ten to zvládne, já ne.

Chtěla jsem vás jen pobavit a slyšet i jiný názor na flákání. Schválně užívám tento výraz, i když je mnoho dalších slov, které by toto nicnedělání mohly jinak vyjádřit.
Popravdě, strašně ráda bych si šla někam do práce odpočinout. Nedaří se a podle všeho ještě dlouho nepodaří, ale naděje umírá poslední. I když představa, jak bude vypadat náš byt, až se vrátím domů, je úděsná, ale další naděje, že přeci jen to potomky donutí být jako dřív a pomáhat, pořád ještě v koutku mé duše žije. Puberťáci jsou prostě tvrdý oříšek a rodiče si tu pubertu musí pořádně užít.

Je pravda, že sytý hladovému nevěří a tak ani zaměstnané ženy nevěří těm v domácnosti, že toho mají mnohdy plné zuby a co teprve maminky s malými dětmi, které navíc celý den běhají kolem malých potomků. To mám za sebou a když si na to vzpomenu, hned se mi uleví, přeci jen už mám i čas na sebe.

Napsal/a: JanaOss