Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Čekáte miminko a celí rozechvělí se zabýváte tím, jaké to bude, až se narodí. Přemýšlíte, jaké bude mít vlásky, jaký nos, jaká ouška (jen ne plachťáky po dědovi!) a v neposlední řadě i JAK SE BUDE JMENOVAT…
Jméno pro holčičku nebyl až tak velký problém. Já chtěla Barborku, tatínek Kristýnku. On: Budou na ni křičet Barboro, bramboro. Já: Budou na ni křičet Kryso (žádný jiný argument mě nenapadl, omlouvám se tímto všem maminkám Kristýnek). Při probírání jiných jmen jsme se naštěstí zázračně shodli: Lucie!
A co když to bude kluk? Franta samozřejmě prosazoval Františka. Prý – já jsem František, můj táta je František, jeho táta je … a tak dále. Mě se ale to jméno nelíbilo (i mého Frantu jsem oslovovala pouze miláčku nebo lásko, jménem jen v krajní nouzi), což můj miláček nedokázal pochopit. Nakonec jsme se nedohodli, doufali jsme (tedy alespoň já), že to bude holka a rozchod kvůli jménu nám nebude hrozit. A byla to holka!
Při plánování druhého potomka jsem neměla strach z těhotenství ani z porodu, ale z toho, jak se shodneme na jménu. I holčička nám tentokrát dala zabrat – Lucinku už máme, Kristýnka s Barborkou jsou tabu. Franta měl své favoritky: Karolína, Klára, Monika. Já měla rovněž vybráno: Ema, Kamila, Daniela. Když jsem mu konečně ustoupila na Kláru, přestalo se mu to jméno líbit. Nakonec jsme se shodli na neutrální Janě, která ani jednoho nerozčilovala.
A kluk? Opět jsem začala doufat, že budeme mít dceru. František a jenom František byla moje noční můra. Chtěla jsem Matěje, Michala nebo Jakuba, ale všechna tato jména mi byla ihned zamítnuta. Do porodnice jsme odjížděli nedohodnuti. Dokonce jsme ani nevyplnili jméno pro kluka v dotazníku, i když Franta tam chtěl při mé kontrakci propašovat Františka. Nakonec se přece jen narodil kluk. Když ho sestřička ošetřila a začala papírovat, zjistila, že se nijak nejmenuje. Hned se nás na to tázala. Já rodila placentu, Franta měl ještě oči vlhké od slz dojetí. Podíval se na mě: Fanoušek? Já mu to vrátila: Honzík? Nedokázal dále vzdorovat a tak jsem sestřičce nadiktovala jméno: Jan František. Říkáme mu Honzina.
Napsal/a: Katie
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (148 vyjádření)
Krásný článek,hezky se četl.Nezáleží jaké dáte jméno,ale aby bylo dítě zdravé.
Mně se líbí jména jako:
JOLANA (představa dcerky Jolanky je naprosto nádherná ;D),
pak je hezká EMÍLIE (Kdyby se jmenovala Ema, tak by se zdrobňovala jako Emička a to se mi špatně vyslovuje Emilka je lepčejší;D).
Líbí se mi i jméno DOROTA (Dorka, Dorinka, Dorotka, ale vzpomněla jsem si na Kytici a Z Pekla štěstí,… – ty byly v pohádkách vždycky za negativky viz Dorota Máchalová)=zavrženo!.
Zbožňuju taky jméno KLAUDIE (viz Četnické humoresky;D), ale máme v sousedství jednu a všichni si klepou na čelo, jak ji tak mohli pojmenovat, tak mám strach se jen vyslovit:( Ale není Klaudynka nádherné jméno?
Z klučičích se mi líbí Vojtíšek, Jakoubek, Vítek (ale toho už v rodině máme), Martínek (taky z rodiny), Petříček. Taky se mi líbí Florián – Floriánek, ale radějc ho před nikým doma neříkám.
jéé a co Kryštof??? ten má jakou barvu?
No tak to je bomba, u nás to bylo něco podobného, ještě pomalu před porodem jsme neměli vypsané papíry, byl to tvrdý boj. A to jsem byla ještě ráda za to, že to nebyl kluk, ale holka, v případě kluka by hrozil Jirka, nevadilo by mi, že manžel je Jirka, ale bohužel tchán taky a protože se s tchánem nemusíme, už na truc bych prostě Jirku nedala. A tak uvidíme, až bude druhé mimčo, jestli to bude kluk nebo holka. Myslím, že pak bude tvrdý boj o jméno pro chlapečka. Uvidíme, jak dopadne, už u holčičky jsme měli problémy, nemohli jsme se domluvit, naštěstí pak to dobře dopadlo.
Ahoj Dášo a ostatní, mě to strašně baví rozebírat takové věci, sice žádné barvy „nevidím“, ale vybavuje se mi pod nimi hodně. Tak píšu. Třeba u té červené: tam se mi vybaví veselost, radost, odvážnost, vášnivost, no a víceméně jak píšeš moooooc energie.
u té světle modré – snění, láska k lidem
a ani černou nevidím nijak špatně, to je pro mě barva pravdy, pochopení a tajemna.
Já vidím jasně červenou u svého mladšího hyperaktivního syna. Taky se mi červená u něj pojí s energií bojovného Marsu (moje postižení astrologií :o))
Ve chvílích, kdy je v klidu, vidím spíš světle modrou.
Nedávno jsem si uvědomila, že intuitivně dávám dětem oblečení, které mají „za úkol“ zharmonizovat, nebo vyrovnávat ty extrémy. Takže divokému Jirkovi mám tendenci dávat nenápadné barvy jako je šedá, vojenská zelená, hnědá.
Snaha „uzemnit“ ho. :o)
Naopak neprůbojnému Jardovi dávám a kupuji často červené mikiny, svetry, žlutá a oranžová trika a roláky…Dodávají energii. Je to možná jen můj pocit. To je fuk Já tomu věřím.
Ahojky, tak tedy když už jsme u těch čísel, připadá mi, že každé vyzařuje svou energii
Pozitivní:1,3,7,9
Negativní:4,6
Neutrální:0,2,5,8
A když přemýšlím nad tou zelenou barvou, která je pro mého syna charakteristická:
1)Když si představím zelenou, vybaví se mi, pohoda, klídek, krása, štěstí, živost a zároveň pozitivní a uklidňující energie.
2)Když to srovnávám s prozatímní povahou svého syna, připadne mi to skutečně zajímavé. Můj syn má někdy přebytek energie (je živý) a někdy si dokáže poklidně hrát bez přítomnosti ostatních. Má vřelý vztah k lidem ( má je rád a usmívá se na ně avšak jen do té doby, než se někdo pokusí na něj sáhnout – cizí lidé, ne já, v souvislosti s přírodou bych řekla, že např. strom se na nás taky bude „usmívat“ avšak jen do té doby než jej někdo skácí), taky k přírodě (sahá na stromy a udivují ho kytičky). Má smysl pro pořádek – rád si uklízí hračky do bedničky a jeho velkou snahou je prosadit se- (zkouší to na mě smíchem a pokud nedovolím následuje vztek nebo tichý odchod, zase v souvislosti s přírodou mi připadá rozrůstání trávy a stromů – samozřejmě bez jakéhokoliv zásahu člověka, že je jakousi snahou přírody „prosadit si“ svou zelenou). Možná je to blbost, ale psala jsem co mě napadlo v souvislost s malým. Jak vnímáte barvičky u svých dětí vy?
Káčo, já myslím, že svou energii mají všechna (a nejenom) slova. Někdo tu energii vnímá barevně. Určitě tedy i barvy v týdnu. Třeba jsi typ s vizuální fantazií, proto je vnímáš barevně. Já mám zase ke každému číslu přiřazený „prostor“ v mé paměti. Takže když řeknu čílo třeba 25, najdu si ho na té číselné řadě v paměti (která má přesnou trasu, dokonce jsem si ji v dětství i kreslila na papír :o)).
Někdo má zase některé vědomosti v „šuplíčcích“. Když si chtějí něco vybavit, vytáhnou šuplíček, a „jen“ to přečtou! :o)
To je ale kouzelné!
Nejsi blázen, určitě ne. To bychom byli blázni všichni! Ale každý to má trochu jinak a mě to baví sledovat.
Tak se „přiznejte“ ostatní, jak to máte s představama slov vy? :o)
Mobile Sliding Menu