Jak mé děti myly nádobí

Jsme početná rodina, s čímž se netajím, takže to o nás už většina ví. Do dnešního dne nemáme myčku. Když si totiž spočítám všechny náklady včetně toho, co stojí přípravky do ní, pořád jsme v plusu…

Jistě kdekdo z nás ví, že dětičky, dokud jsou malé a batolí se nám kolem nohou, chtějí nám se vším pomáhat, takže při práci v kuchyni jim dáváme třeba utěrku do ruky a jejich umělou mističku nebo lžičku, aby to utřely a ony to dělají s radostí a každý den to vyžadují. No jo, ale ve chvíli, kdy se z téhle zábavy stává povinnost, najednou se vše obrátí a ony přemýšlí, jak se z mytí, utírání či uklízení nádobí vyvléknout a to není jen to nádobí. Tím snad projde každé dítě. Některé si to vynutí, některé to podle rodičů nemusí dělat vůbec, jiné se s tím smíří. Většinou ale zaznamenáváme, že to nadšení batolete je dost otřeseno.

U nás to nejprve „postihlo“ dceru, protože syn „bydlel jinde“ – byl v léčebně. Janinka si dávala židli k dřezu a učila se s mámou mýt nádobí asi v šesti letech. Bylo to drobounké stvořeníčko, štíhlounké (dnes by tomu jeden nevěřil, když se na ni kouká vzhůru). Zpočátku to bylo takové normální. Jenže dcerka je od přírody děvče vnímavé a hlavně sebeochraňující se od prací domácích (což sice při pěti bratrech vypadá nepřirozeně, ale je to fakt). Malý Jiřík měl právě to „pomáhací“ období dvouletého. Jenže byl dost nesoustředěný a sem tam mu něco upadlo. Proto jsme mu zakázali dávat do ručiček cokoli skleněného, aby to neskončilo krvavou katastrofou – na to je dodnes kadet. Jájina si z toho vzala ponaučení, že nebude muset dělat to, co zkazí. Svůj poznatek začala používat v praxi. Při každém mytí nádobí roztřískala nejméně jednu věc. Při tak velkém množství nádobí to nebylo nic složitého. (Jasně, že to složitější jsem myla ještě já a jí zbyly hrníčky, příbory a talíře a to ne vždy, jen po obědě.) Takže maminka ustoupila a myla nádobí sama. Jenže dětí přibývalo, práce také a tak se začalo uvažovat o tom, že děti musí pomáhat. A znovu začala anabáze s Jájou. Jako doma služebně nejstarší opět musela ke škopku. V té době jsme již měli druhého tátu a ten byl velmi trpělivý, citlivý, ale přísný.
Tak jsme během půl roku kompletně znovu vybavili kuchyň porcelánem a sklem a když to vypadalo, že načneme další kolo, naše dcerunka pochopila, že její snaha nikam nevede a nádobí přestala rozbíjet.

Jako další dítě k nádobí přišel Jiřík. To bylo jiné kafe. Ten zase tvrdí dodnes, že průšvih je nejlepší deviza k nicnedělání. Takže nádobí po něm bylo špinavé. Dodnes umývá nádobí tak, že napustí dřez a nádobí v něm jen vymáchá. Přemýval to nádobí několikrát, takže někdy končil před večeří. Nebyli jsme tak důslední – člověk ho nemůže denně držet u škopku, a tak jsme mu přeci jen to nádobí odpustili a dělal jiné práce. Je to od malinka dříč a tak mu zbyly takové ty „těžší“ práce kolem domu a tak.

Jeník, to je individualita sama – od narození. Nádobí mu sice nedělalo problémy, ale dneska se ho nedotkne, že je to práce pro ženské a že je to ponižování mužů. Je dobrý kuchař a od desíti let se točí kolem plotny a fakt mu to jde. Na učilišti jej chválí, vaří v jídelně učiliště a jediný problém je právě úklid kuchyně. Takže mé drahé já nejenže prakticky bydlí v základní škole, ale už se zabydluje i na učilišti synátora.

Petřík je dítě dosti nevýrazné, tedy až do loňského roku, spíš takový Ťulínek – Peťulínek. Věčně rozmazlovaný sestřičkou, takže občas to zvládla za něj (to už ovšem nádobí nerozbíjela, protože by musela přiznat, že jej myla ona). Dneska ho občas chytí uklízecí mánie a kuchyň se svítí jak nová, jindy chodím a sbírám pod jeho postelí nádobí, když zaznamenám, že půlka vybavení porcelánu a skla chybí – tedy není na co naložit jídlo tak, aby se všichni najednou najedli (stíhá to do tří dnů – jak, to nechápu).

Prcek, to je pohodička a klídek. Sice nádobí myje od oběda do večeře, a to prakticky všechno umyju během vaření a zůstane mu jen to, co je po jejich jídle, a prázdné hrnce, pokud nenaložím každému porci na talíř, aby si to jen hodili do mikrovlnky – to není rozmazlování, to je preventivní prostředek, aby měli všichni všechno, protože se občas stane, že brat bratru něco z jídla uzme.

Od té doby, co si mí kluci myslí, že jsou velcí chlapi a (jak známo – příklady táhnou) nádobí není jejich silnou stránkou. Zkoušela jsem to i tak, že jsem nádobí, které měli umýt, nechala několik dní v dřezu – ti rošťáci raději baštili z jediného taliře, než aby to umyli. Kdo podlehl? No máma, kdo jiný. Tolik sebezapření pro nic. Takže dneska, i když pohled na onu finanční stránku neměním, si přeji myčku. Není nad příjemné ráno bez nádobí ve dřezu (ne, že bych byla nepořádník, co večer neumyje nádobí, ale ten hlad mých drahoušků po nocích zaplňuje dřez nádobím).

Jasně, že to není jen takové, že se všichni na všechno vybodnou a matinka jen poletuje. To je spíš humorná nadsázka. S kamarádkou jsme to včera probíraly, protože má sedmiletého synka a sedmnáctiletou dívenku a bojuje s nimi i taťkou o to, jaké povinnosti a kdy a pro koho. Tak mě napadlo to sepsat, protože jsme se u té debaty dost zasmály.

Napsal/a: JanaOss