Byli jste někdy u kartářky? Zažili jste automatické psaní? Zkoušeli jste někdy v životě pozorovat auru ostatních lidí? Nebo ji pozorujete zcela běžně? Zajímáte se o práci s kyvadlem? Tak to jste se určitě také někdy pokusili vyvolávat duchy. Možná jen z legrace…
Předtím jsme snad skoro na každém letním táboře nebo školním výletě kromě jiných vylomenin svolávali různé duchařské sedánky, ale většinou bez valného úspěchu.
Poprvé, kdy se nám podařilo navázat spojení s duchem, bylo o prázdninách před prvním ročníkem s dalšími dvěma kamarádkami na chatě jedné z nich. Měly jsme do kruhu vyskládanou abecedu písmen spolu s desítkou číslic a uprostřed všeho skleničku obrácenou dnem vzhůru. S prsty na pohybující se skleničce jsme se zatajeným dechem skládaly písmena do slov a vět a dozvěděly se, že ten, koho jsme vyvolaly, zemřel jako osmnáctiletý kluk asi před 100 lety. Řekl nám, že všechny úspěšně odmaturujeme (pravdu měl), vdáme se (to se mu u všech zatím nepodařilo, ale pokud se budou počítat i registrovaná partnerství, tak jednou snad 🙂 ), a že budeme mít i nějaké ty děti (ty heterosexuální z nás už nějakou tu drobotinu mají). Proběhlo i několik (patrně přihlouplých) otázek, na které nám odmítal odpovědět, stejně jako na čísla následující neděli tažené sportky. 🙂
Do druhého dne se nám podstatné otázky rozležely v hlavě, ale to už se nám bohužel spojení ani s tímto, ani s žádným jiným duchem nepodařilo navázat.
Druhé, úspěšné napojení proběhlo v prvním ročníku střední školy na lyžařském výcviku. Jednou večer (jak taky jinak), jsme se slezly na největším z pokojů a provázkem upevnily dveřní klíč do knížky. Na titul se mě už neptejte, netuším, ale myslím, že to ani není podstatné… Celou seanci vedla a hlavní slovo tak měla jedna z docela hubatých holek, Eva. Přivolávaly jsme postupně větší či menší historické osobnosti, stejně jako některé své zemřelé příbuzné. Já si taky přála zeptat se na pár otázek svojí zemřelé tety Anežky. Byla to sestra mého dědečka a navíc úžasně milá babča. I když je to už hodně dávno, kdy jsem ji viděla naposledy, vybavuje se mi úplně jasně. Hubená, lehce shrbená, v zástěře s laclem a pantoflích na nohou, šedivé vlasy pečlivě sepnuté v drdůlku a vždycky s jemným úsměvem na tváři. Pravidelně, když jsme k nim s rodiči přijeli na návštěvu, odemkla klíčem spižírnu, kde pro mě měla nachystanou tabulku čokolády.
Tak nějak jsem vždycky cítila a pořád cítím její milou a ochraňující přítomnost. A tak jsme tetu přivolaly a ona skutečně přišla. Byl to pro mě zvláštní pocit. Dlouho s námi ale nezůstala, protože Eva zničehonic zavelela: „Tak, to už stačí. Tahle ať už vypadne a vyvoláme Hitlera!“
Ta neúcta k mrtvým a navíc k MOJÍ zlaté tetě mě píchla u srdce. Některé holky vytřeštily oči, ale to bylo to poslední, co jsem mohla vidět. V ten okamžik zhasla všechna světla v celé ubytovně a ze všech pokojů bylo slyšet jen pubertální pištění. Učitelky okamžitě vyběhly ze svých pokojů a snažily se najít skříň s pojistkami, ale marně. I když naše ječení utichlo, náš strach se nepodařilo zahnat a všechny do jedné jsme věděly, kdo je za tu tmu zodpovědný… Strach byl silnější než my a odmítaly jsme se i přes nařízení učitelek potmě vrátit o patro výš do svých ložnic. Nakonec jsme si všechny polehaly v pokoji, kde jsme byly, po dvou i po třech na jedné posteli. Na silně proleželých matracích v takovém počtu dost nepohodlné spaní, ale přece jen namačkané na sebe jsme se cítily trochu jistější, takže se nám po nějaké době přece jen podařilo usnout…
Ráno, když dorazil údržbář, vůbec nechápal, co se s elektrikou stalo, nahodit pojistky totiž nestačilo, ale byl zapotřebí širší zásah…
Po této příhodě jsem se už o žádné další vyvolávání nepokoušela, i když paranormálními jevy, tajemnem a vůbec vším nevysvětlitelným mezi nebem a zemí, jsem posedlá pořád a sem tam leccos zkouším. Ale nikdy už s dalšími prostořekými a neprověřenými lidmi… 🙂
A co vy? Jaké jsou vaše zkušenosti? Věříte? Nevěříte?
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Má matka mě povídala,že se jednou za mlada pokoušela s kamarádka je vyvolat a taky se to podařilo.Říkal jim ten duch“nekrást jinak budou sedět na žhavé peci“!Do ted tomu nechceme věřit.Já osobně moc mě to nezajímá je to taky proto že jsem dost věřící a na takové věci máme jiné názory.Kája
My jsme to zkoušely jako děti v době prázdnin.Pak jsme se bály. Ale to je již více jak 30 let.Snad jen touha po dobrodružství…
Není radno si s tím zahrávat, komu se kdy vyvolávání povedlo, znova se do toho obvykle nerad pouští…já s kamarádkou jsme to před pár lety pokoušely a cosi s ná mi hovořilo skrze písmennou desku…bylo to hodně věrohodné a při posledním vyvolávání téhož ducha bylo vidět tmavé chvějivé místo- obrys…no bylo to strašidelné a já se pak roky v bytě bála
Bramborko, zajímá mě úplně všechno! 🙂 Piš a neboj se, já tě za blázna považovat určitě nebudu 🙂
Babofko, co přesně tě zajímá? V téhle oblasti už taky tak nějak „tápu“ už několik let, a není nikdo s kým by si člověk mohl popovídat. Většinou na mne každý kouká s „pochopením“, jako na blázna((-:
ahojky,taky jsme jako děti vyvolávali,ale bez uspěchu.až před několika lety jsem s mou kámoškou vyvolávali ducha její babičky,ale ozvala se nám paní,která žila zde v mém bytě předemnou.tady jsme vyvolávali.od té doby jsem nějakou dobu měla pocit,že je tu semnou:-/taky už bych to nedělala…
Taky jsme to jako děcka dělávali. Inu, hříchy mládí. :o)
Dnes už bych to neudělala, protože vím, že je to HODNĚ nebezpečné. A ne kvůli zkratu v elektřině, ta se dá ještě opravit…
My jsme to taky zkoušeli, na braňáku na gymplu (a kdo ne…)
Měli jsme zvláštní zážitky. A vedlo nás to k diskusím o kolektivním vědomí a nevědomí, telepatii a tak.
Já byla druhý den nějaká vyplivnutá a jaksi duchem mimo. Pomohla mi až „valná hromada“ (nějak jsme se se spolužáky ocitli v jednom velkém chumlu – asi jsem je tak nějak obrala o trošku energie).
Ta výše zmiňovaná knížka mi to připomněla. Ale ta knížka zašla mnohem dál, to naše byl takový nevinný dýchánek…
Jsem praticky založený. Kdo má podobné myšlení (tedy o duchaření), připadá mi jako slaboch, kterého všechno vyděsí a proto se uchyluje k nadpřirozenostem, často se nechá druhými ovlivnit, není suverén ani nebojsa. Rozhodně bych se tak nepředstavoval dětem, stačí jim známé pohádky; už ty je mohou děsit. Učme se překonávat těžkosti a veďme k tomu rozumně děti.
Jsem toho názoru, že si mrtví zaslouží klid a neměli by se rušit, nikdy totiž nemůžeš vědět, co se stane. Věřím ale na to, že pokud má zemřelý na tomto světě něco nevyřízeného, snaží se to napravit, či vyřídit ke své spokojenosti, aby mohl v klidu spát (dostat se do nějaké další fáze). Věci mezi nebem a zemí se stejně pochopit nedají, ale existují, sama jsem se o tom přesvědčila.
Spíš v knihovně, už je to starší knížka…
Ájíku, souhlasím, jenže my o tom tehdy neměly vůbec tušení…
Jarmuschko, juknu v knihkupectví…
Babofko, brrrr… odpovím na tvou otázku jen zčásti – svým způsobem věřím, a proto bych se o to NIKDY nepokoušela. Tohle je věc, která hraničí s černou magií a může napáchat pěknou paseku…
Jo tak kamarádka vyvolávala a pak za rok jim vyhořel dům.Fakt nekecám všichni co to věděli tak to sváděli na to co vtom domě dělali.Tenkrát se mě svěřila,že je ten duch proklel.Já jen vím že bych to nikdy nedělala aspon má povaha na to není zralá!P.
Všem experimentátorům bych poradila přečíst si knihu Pověra od Davida Ambrose…
;o)
Mobile Sliding Menu