Jak jsme si pořídili Ňunínku

Dneska jsme vzpomínali neblahý konec naší první Ňunínky. Prcek byl u kamaráda a ten měl takového černého pejska Rexika. Všem se nám moc líbil a chtěli jsme podobného. Tak jsme vzpoměli i na naše morčátko.
První morče si vymyslel Petr asi před třemi lety. Zvíře doma, to nevypadalo reálné, podle toho, co jsme měli dovoleno – tedy kočka nebo pes. Petrovi se někde zalíbilo morče a tak prosil a prosil…

Když jsme touto dobou před třemi lety jeli se starším Jendou pro Petra do nemocnice, stavili jsme se v Hypernově v Lípě a podívali jsme se i do prodejny se zvířaty. Uviděli jsme tam morčátka za několik málo korun a v tom rozpoložení, že Petřík byl týden v nemocnici, jsem mu chtěla udělat radost. Navíc jsem viděla ve vetešnictví kousek od jejich školy hezkou klec za přijatelnou cenu. Morčátka byla malá, a tak jsem si myslela (později jsem zjistila, že mylně), že bude stačit.

Jeník vybral takovou krásnou malou bílou holčičku – byla albínka. Dali nám ji do krabičky od nějakého prostředku a perličkou bylo, že nám ji při nákupu v supermarketu pak chtěli připočítat jako zboží. Bělounké stvořeníčko muselo na svět a vše se vysvětlilo k velké legraci okolí.
Tak jsme měli zvířátko. Nevěděli jsme, jak ji pojmenovat, ale říkali jsme si, že to necháme na Petrovi. Jenže – máma míní a kluci mění – klasické to rčení naší rodiny. Cestou k nemocnici Honzík pořád dělal na zvířátko ňuňuňu. Smála jsem se, že z toho bude Ňuna, když to na ní pořád dělá. Než jsme došli k nemocnici – asi 10min. chůze, už se malá jmenovala Ňunínka.

Petrovi jsme dali ještě v nemocnici krabičku a on nechápal a myslel, že to má vyhodit. Na poslední chvíli jsme ho zastavili a Jeník ho přesvědčil, aby se podíval dovnitř. Moc přesvědčovat nemusel, naše holčička už se tam nudila, a tak se začala hýbat. Petr měl obrovskou radost. Hned po příjezdu domů vyfasoval penízky a utíkal pro klec. Ňunínka první byla vitální zvířátko. Dokonce jsme ji pouštěli na obchůzky po bytě, a pak jsme ji lákali na seno, protože nebyla k chycení. Jenže albínci jsou velmi citliví a jednoho dne se nám tu začali objevovat takoví divní černí pavouci, kteří kousali. Mne kousnul také a zdřevěněla mi ruka i po zyrteku, který máme doma díky alergii dcery na vosy a sršáně. Ňunínku jeden kousnul na její obchůzce pod Petrovou postelí a odešla nám. Tak jsme jí všichni oplakali. Jak to bývá, slíbili jsme Petrovi i sobě, že pořídíme novou, to je taková běžná a dost účinná náplast na takové bolesti.

Za měsíc po smrti morčátka vzala Jája brášku do ZOO v Děčíně. Jak jinak – stavili se také v Tescu. Původně chtěla dcerka obhlédnut nějaké hadříky, které byly v reklamě. Co čert nechtěl, mají tam také zverimex a v něm byla bílá holčička morčecí. Jenže byla úplně zubožená. Vypiplali jsme ji a dokonce nás pochválil i pan veterinář, ale nožičky už má napořád jakoby vykloubené. Ty zadní. Málo běhá a raději vůbec ne. Moc velká legrace s ní není. Tamta byla vitální, ale měli jsme ji od malinkatého zvířátka a ráda si hrála, měly jsme spolu i takovou hru. Já dělala, že ji nevidím a ona vylezla z domečku a zapískala na mě, já na ni koukla, ona horem pádem zajela do domečku. Tak jsme si vydřely hrát dlouhé chvíle. Nebo jsem zapískala a ona na mě.

Tohle zubožené zvířátko se chtělo jen chovat a vždycky zalezla do mikyny a schoulila se tam a zůstala klidně i hodinu (dokud mě nepočůrala). Je to taková mrška, která hned po naplnění vysype misku suché směsi do pilin, vodu si pouští z pítka pro radost, nebo se sáhodlouze pod pítkem myje. Jen neběhá. Ono to s těmi nožičkami jde docela ztěžka. Jenže tahle nás chce mít pořád na očích. neustále vyžaduje, aby s ní někdo byl- je to moje chyba, měla jsem o ní takový strach, že jsem si ji často brala do náruče a také Petr si ji brával do postele. Div divoucí, neudělala tam nic ošklivého a celou noc byla u něj pod dekou – a dokonce ji ani nezalehnul, čehož jsem se bála.

Vymysleli jsme pro ni výběh. Ven ze svého nechtěla a tak jsme vzali skládací přepravku, otevřeli jednu stranu, k tomu připojili ze starého vyhozeného nábytku ohrádku ze soklu a pod to dali starý igelitový ubrus. Na podlaze je všude lino, takže jinak bez problémů. Naše Ňunínka dvě teď krásně vidí na celé okolí, když sedíme u televize, má nás na dohled a je moc spokojená.
Právě píská, že jí zase něco došlo a nezbývá, než to další dítě v rodině jít obstarat.

Naše zvířátka bych za nic na světě nevyměnila a to jsem se bála, že to budu především já, komu začnou po nějakém čase vadit.
Jo, jo – člověk míní, osud mění.

Napsal/a: JanaOss